Test Aprilia Tuareg 660: Na bahno nezapomněla
Na světě je málo motorek, které se zapsaly do historie tak výrazně, že i když je mnozí z nich nikdy neřídili, přesto je znají. Stačí říct jejich jméno a většina motorkářů ve středních letech okamžitě souhlasně kýve hlavou. Jednou z takových legend je i Aprilia Tuareg. Navázat na tak věhlasné jméno je pro konstruktéry i designéry vždycky o mnoho náročnější než tvořit nový model. Ten když se nepovede, upadne prostě v zapomnění a nic moc se neděje. Zkazit ale jméno jako je například právě Aprilia Tuareg, to už je pár bezesných nocí.
Na první pohled je Aprilia Tuareg pořádný kus motorky. Nepůsobí samozřejmě tak mastodontně jako velkoobjemová endura, ale ve své třídě středních endur rozhodně není žádný prcek a přijde mi spíš jako jedna z největších. Celá stavba je dost vysoká a štíhlá tak jak by správné hbité enduro mělo být. Nejvýraznějším prvkem je pak kontroverzní přední světlo, které představuje nejnovější trendy současnosti. Dlouhé a úzké sedlo navazuje na krátkou a nahoru vystrčenou nádrž, kde můžete díky jejímu tvaru zapomenout na umístění tankvaku. Celkově ale Tuareg vypadá bytelně a to že se s ním počítá i do těžkého terénu dává vědět i úchyt na zadní straně sedačky pro vyproštění.
Příjemný pocit mám po jeho osedlání. Vyšší a úzká stavba mi sedí, a široká řídítka padnou skvěle do ruky. Palubní deska v podobě TFT displeje je dokonale přehledná a dobře čitelná. Popravdě se mi ani nestýská po starých klasických budících. Plexi bude na mojí výšku necelých 190 cm asi dost malé, ale takový problém mám skoro všude.
O pohon Tuarega se stará řadový dvouválec o objemu 660 kubíků s výkonem 80 koní. Jedná se o stejný agregát jako v modelech Tuono nebo RS. U Tuarega je ale narozdíl od nich uchycen na více šroubech pro tvrdší zacházení a zespod dostal pořádné brnění do těžkého terénu. Aprilia uvádí že její speciálně upravený řadový motor táhne dobře už odspodu a blíží se svým charakterem véčku. Nepopírám že se nejedná zejména u řaďáku o pokrok a že tam náznak charakteristiky véčka je, ale véčko z něj prostě nikdy nebude a například Honda Transapl je ve spodku naladěna o něco líp. Točením nad 3000 otáček ale Tuareg dostává šťávu a jeho hbitost dostává jiný rozměr.
Táhne lineárně až do červeného pole a baví mě. Je jako lasička, městským provozem se proplétám jako na skútru a je radost házet si ho ze strany na stranu jako elektrokolo. Na dálnici zvládá rychlosti v povoleném limitu dobře a zbývá mi ještě slušná záloha výkonu na předjíždění. Za malým plexi ale schytávám všechny turbulence do helmy a polohluchý se těším až sjedu někam mimo. Tady je Tuareg ve svém živlu. Okresky mu vyloženě svědčí a čím rozbitější tím lepší. Nemusím vůbec řešit povrch po kterém jedu. Na cestovní enduro skvělé zdvihy 240 mm jak vepředu tak vzadu požerou naprosto všechno. Spojka jde zlehka a spolupráce s jemnou převodovkou je příkladná. Krátké dráhy řazení a přesnost jednotlivých kvaltů je výborná a tady bych zase naopak přidal pár bodů Tuaregu oproti Transalpu.
Okouzlen lehkostí ovladání se vydávám do lehkého terénu co mi dovolují endurové pneumatiky. Polní a lesní cesty jsou doslova hračkou a i ve vyjetých kolejích podvozek Tuarega poslouchá jako pejsek. Jízda ve stoje je přijemná a přirozená, zúžení nádrže kde přechází od sedačky je výrazné a dobře se mi tam skládají kolena. Tuareg se tak dá dobře přidržet koleny a díky tomu že jde v nastavení vypnout jak kontrola trakce tak ABS, dá se s Tuaregem zažít v terénu hodně srandy.
Skvěle ovladatelnému podvozku sekundují i dobře nastavené brzdy. Na ty jsem si při brzdění na dálnici sice trošku zanadával, ale to bylo spíš mojí chybou, kdy jsem po nich sáhnul na poslední chvíli a čekal trochu více ostrosti. Tady v terénu je ale jejich nastavení optimální a užívám si že se o ně můžu normálně opřít a jejich dávkování není přehnané. K terénní extázi mi chybělo už jen trochu víc síly motoru v nižších otáčkách motoru, ale i přes to jsem měl na konci mojí terénní vložky úsměv od ucha k uchu a bláto za ušima.
Aprilia Tuareg se rozhodně povedla. Ostudu svému legendárnímu předchůdci neudělala. Z kategorie středních endur mi přijde taková prostě dospělejší než ostatní. Úplně se s ní vidím někde v Albánských horách jak vymetám každou šousku a večer rozbaluji stan u řeky. Dálniční přesuny zvládá, na okreskách je poslušná, ale největší radost vám udělá v terénu, což některá “endura” dnešní doby už skoro nevědí jak se dělá. V Itálii musel Tuareg projít nejnáročnějšimi terénními testy a je vidět, že ladil sám il quattro volte campione.
« Test Suzuki S-Cross: Dostupná čtyřkolka pro každého Elektrický Favorit? Enyaq nebyl první elektrickou Škodou: Eltra ho předběhla o tři dekády »
