Test Honda ZR-V SPORT: Toyotí postrach
Značka Honda pro mě byla vždycky tak trochu exkluzivní. Ne, že bych ji na našich silnicích nějak nepotkával, ale nikdy jsem neměl možnost se s ní výrazněji seznámit a když přišla nabídka prvního testu, těšil jsem se jaký ve mě nakonec zanechá dojem. Sympatie ve mě vzbuzovala tak nějak přirozeně už dřív, možná i proto, že jsem své mládí trávil na sportovní motorce stejné značky. To, že ji budu nakonec vracet s těžkým srdcem, jsem ale nečekal.
Model ZR-V sama Honda označuje jako jakýsi mezičlánek mezi modely CR-V a HR-V. Středně velká SUV jsou samozřejmě stále velmi oblíbená, a tak se Honda snaží urvat si svůj kus koláče v prodejních grafech.
Nabízí tu nejmodernější techniku hybridního pohonu a netají se tím, že by ráda z pomyslného hybridního trůnu sesadila japonskou Toyotu. Podaří se jí to nakonec? Na výsledek nebudeme muset čekat ani tak moc dlouho. Právě se to totiž stalo!
Jak je dobrým zvykem, podíval bych se na Hondu ZR-V nejdřív zvenčí. Myslím, že nebude moc lidí, kteří mají zálusk na SUV střední velikosti a řeknou, že se jim Zetko moc nelíbí. Honda je často v pojetí svých modelů poměrně svérázná, a tak se často setkávám jen se dvěma názory. Buď ji řidiči milují a nebo se jim vůbec nelíbí a nezajímá je. Sám jsem měl několikrát u starších modelů pocit, že jsem vlastně nevěděl, co si o nich mám myslet. Nová Honda ZR-V ale vypadá o dost jinak. Jakoby trochu načichla evropštinou. Pokud se na ni podívám jako na celek, líbí se mi. Hlavně v této modré metalíze vypadá sportovně a elegantně. Design je mi povědomý. Předek mi nápadně připomíná SUV Maserati a zadek zase SUV Audi. Jako celek to ale vypadá dobře a moje zkušenost je ta, že ZR-V prostě lidi zajímá a se zájmem si ji prohlížejí.
Interiér mě pak překvapil ještě víc. Až na pár malých vyjímek jsem si vůbec nepřipadal jako v archaickém japonci posedlém konzervatismem. Palubní deska působí čistě a moderně a její zpracování je perfektní. Zajímavý je i designový prvek včelí plástve táhnoucí se skoro přes celou palubku, skrývající výstupy ventilace. Na středovém panelu si svoje místo ponechali klasické otočné voliče a pár základních tlačítek k ovládání klimatizace. To je to, co mi ke štěstí naprosto stačí a já osobně děkuji Hodně, že sem nepřidala dalších x nesmyslů. Jako bonus pak nakonec přidávám jeden postřeh o samotném výkonu klimatizace.
Zkoušel jsem ji v těch největších letních vedrech, a ač mám rád poměrně dost vychlazené auto, musel jsem po chvíli ubírat, protože bych začal modrat podobně jako moje Honda. Její výkon je skutečně impozantní. Nikde nečekejte záplavu archaických přepínačů tak, jako v Toyotě. Honda nijak nezaostává za moderními interiéry ostatních značek. Pěkným detailem je most na středovém tunelu. Ten pak obsahuje i tlačítka pro řazení ve stejném stylu, jako to používá Hyundai Tucson. Je to praktické a zvyká se na to velmi rychle. Hlavně při manévrování na místě je to pak s Hondou radost, navíc ve spojitosti s elektrickým pohonem na místě v minimálních rychlostech vám připadá, že hrajete nějakou hru na autodromu. Honda ale myslela i na praktičnost. Nechybí tak dostačující množství USB nebo 12V zásuvek a středový tunel dokonce nabízí i port pro bezdrátové dobíjení telefonu.
Displej infotainmentu i palubní deska mají přijemnou a přehlednou grafiku, vše funguje rychle a intuitivně a celý týden mi inftonaiment moje chvíle jízdy jen zpříjemňoval. Dokonce jsem se nemusel ani jednou rozčílit, což se mi po několika testech Volkswagenu dlouho nestalo. Celou pohodu na palubě mi v Hondě dokreslovaly i její výtečné sedačky. Nejen že měly skvělý textilní materiál na dotek, ale sedáky byly i dostatečně široké s výrazným bočním vedením. Sedačky se navíc dají nastavit hodně nízko tak, jak to mám rád. Honda mě v případě jízdní pozice za volantem udělala neskutečnou radost.
Pohyb Hondy ZR-V má na starosti hybridní ústrojí o celkovém výkonu 135 kW. Jedná se o kombinaci elektrického a spalovacího motoru. Celé je to ale trochu kombinovanější. Základem je zážehový dvoulitrový čtyřválec s přímým vstřikem využivající Atkinsonův cyklus. Na jeho podporu tu ale nejdeme ještě i dva elektromotory. Celé je to postavené tak, že se Honda ZR-V snaží, co nejvíce využít energii baterií a pohon realizovat co nejvíc čistě na elektřinu. Pokud je energie málo, zažehne se spalovací motor a začne jako generátor dodávat energii do baterie. Pokud ale ani to nestačí a ve vyšších rychlostech nebo při potřebě rychlejší akcelerace je to nutné, začne spalovací jednotka přímo pohánět kola. Celé to zní možná až překombinovaně, ale v praxi to funguje úžasně.
Co se týká města a okresek, s trochou opatrnosti věšina jízdy probíhá v elektrickém módu. Občas zaznamenáte jemné vrnění spalováku v nízkých otáčkách, to když zrovna potřebuje trochu pomoct baterii, aby měla čím krmit elektromotory. Systém pracuje naprosto sám a od řidiče nepotřebuje jakoukoliv asistenci. Jen prostě šlapete na plyn a uživáte si tu dokonalou plynulost jako u elektroauta, jen s tím rozdílem, že absolutní ticho občas přeruší zvuk spalovacího motoru. V tomto režimu se dá jezdit i pod pět litrů na sto, což samozřejmě s žádným jiným benzinovým dvoulitrem nemáte šanci. Trochu jiná situace nastává na dálnici, kde spalovací motor pracuje skoro pořád. V jeho vyšších otáčkách už trochu ruší oázu ticha v kabině, ale možná víc hluku ve výsledku pochází od podběhů kol.
Na dálnici samozřejmě už takovou spotřebu neudržíte, a ta se tak šplhá hravě přes 7 litrů. Průměrem je ale kombinovaná spotřeba, která se dá i bez loudání hravě udržet na šesti litrech, což je prostě pořád skvělý výsledek. Tak, jako každý jiný hybrid, i Honda používá deceleraci k dobíjení baterky. Je ale fajn, že intenzitu zpomalení si můžete zvolit přímo pádly pod volantem. Dostávají tady tak poněkud jinou funkci než k čemu sloužila dříve. Zajímavostí je pak například sjezd z prudkého kopce, kdy volíte nejsilnější rekuperaci, a ač v tu chvíli spalovací motor vlastně vůbec nepotřebujete, ten se zapojí do práce bez spotřeby paliva a jen využívá svůj decelerační potenciál díky kompresi, protože elektromotory v tu chvíli už nemají tolik schopnosti brzdit. Nenechte se vyděsit složitostí celého systému. Celé to funguje naprosto bezvadně a až na to, že si spalovací jednotka občas hodí pár připomínek do elektrického systému, vás vlastně nic jiného nezajímá. Hlavní devizou je tady božská plynulost, převažující ticho a úspora paliva.
K podvozku Hondy ZR-V vlastně nemám nic, na co bych si mohl stěžovat. Je naladěný na každodenní cestování. Nečekejte od něj žádné sportovní vlohy ani plavnost limuzín. V zatáčkách ale působí pevně a hezky drží stopu. Nesnažil jsem se s Hondou nijak sportovat. Na to umí vyrobit jiné modely. ZR-V na mě ale působilo uklidňujícím a bezpečným dojmem. Netrpí ani v ostřejších zatáčkách výraznými náklony a ve spojitosti s lehkým řízením jsem si jízdu užíval a relaxoval. Je dobře, že je naladěna víc do tuha. Na silnici mi to náramně vyhovovalo. To, že mě na rozbitější silnici při rychlé jízdě trochu vytřásla mi rozhodně její sebejistotu na lepší silnici nezkazilo.
Ano, dnešní ceny aut jsou tak trochu mimo. Často na ně nadáváme všichni a kolem milionu už se dneska prodává skoro všechno. U Hondy ZR-V ale nemám ten pocit, že bych vyloženě vyhazoval peníze z okna. Cena 940 tisíc není samozřejmě nejnižší, ale výbavy je hodně. V základu máte navigaci, výhřev sedadel, přední a zadní senzory plus parkovací kameru, automatická dálková světla, duální klimatizaci nebo asistenty Honda Sensing. To že vám pod kapotou vrní jeden z nejmodernějších výstřelků techniky musíme počítat také. O tom, jak funguje se musíte přesvědčit sami. Mě si získal už od prvních kilometrů a spolu s Hondí sexy tváří se mi loučilo poněkud hůře, než jsem zvyklý.
Plusy
– vynikající hybridní pohon
– nízká spotřeba
– zajímavý design
– interiér
– podvozek
Mínusy
– menší kufr
– vyšší hlučnost motoru ve vysokých otáčkách
« Toto jsou nejspolehlivější nová auta: Dominují japonská Test ojetiny Dacia Duster: Dokáže se proměnit v pokladničku »
