Ženský test ojetiny Volvo V40 T2 R Design
Když řeknete ženě, že je to pěkná ojetina, nejspíš se urazí. Nicméně toto spojení lze v tomto případě použít a věřím, že by se ve Volvu neurazili. Jedná se o jeden z nejprodávanějších modelů švédské značky. Hlavní plusy u mě model V40 získal za precizní jízdní vlastnosti a pěkný exteriér. V interiéru už to dle mého názoru pokulhávalo, ale to už si přečtěte níže. Vůz nám zapůjčilo AAA Auto.
Pamatuji doby, kdy Volvo V40 bylo zarytým kombíkem s dlouhým čumákem, jemuž sekundovala sestřička S40-ka (sedan). Doba se však mění a trendy velí jít úplně jinou cestou. Nyní před nás Volvo předstoupilo s vozem nižší střední třídy s novou V40, ze které se stal kompaktní hatchback. Příslušnost ke značce jasně dokazuje tvar předních i zadních světlometů, stejně jako kapota ve tvaru písmene „V”. Zaujme řada povedených detailů a překvapivých linií a zlomů – pěkně vypadá například výrazná linie, která kopíruje tvar boční ochranné lišty. Těsně před koncem zadních dveří se tato linie zvedá a vytváří prudký ohyb vzhůru, který údajně designéři převzali z legendárního modelu P1800. Některé designové prvky však nejsou samoúčelné, ale zlepšují třeba aerodynamiku.
Pěkný pěti dveřový hatchback na první dojem působí jako malé svižné autíčko plné elánu. A od pravdy to není až tak daleko. Úplný lenoch to rozhodně není. Rozjezdy zvládá svižně a i při jízdě je zrychlování znatelné. Podvozek vychází z techniky platformy Ford C1, kterou využívají focus či Mazda 3, byl však trochu upraven. Na Volvo působí docela tvrdě, stále však posádce nabízí především komfort. Podobně lze mluvit i o řízení, které působí příjemně a na poměry švédské automobilky „sportovně”. Auto působí vyváženě a stabilně snad za každé situace.
Řazení bylo ladné a zároveň přesné. Příjemné bylo i odhlučnění vozu. Zrychlení z 0-100 km/h zvládne V40 za 9,8 sek. Kombinovaná spotřeba by se měla udržet kolem 5,5 l/100 km. Mně počítač zobrazil hodnotu 5,1 l/100 km. To je parádní hodnota. Jezdila jsem tedy jen mimo dálnice spíš po okrskách, což znamená, že jsem často jela 50km nebo 90km a to je poté na spotřebě znát. Pod kapotou byl benzínový čtyřválec o objemu dvou litrů a dopovaný turbodmychadlem. Verze T2 má výkon 90 kW.
Vrhnu se na ten interiér. V první řadě bych ráda pochválila polokožená sedadla, která jsou součástí paketu R DESIGN, se skvělým tvarováním a designem, za které by se nemusely stydět ani sportovní vozy. Jsou pohodlné a prostě krásné. Před nastartováním je potřeba vložit klíček do otvoru u tlačítka start. A já se ptám, nebylo by tedy už lepší startovat rovnou klíčkem a ušetřit tak jeden krok navíc? Volvaři prominou, ale ovládání čehokoliv ostatního v interiéru mi dělalo docela problém. Volant na mě působil jako by byl neměnný alespoň 10 let.
To samé platí pro středovou konzoli. Opravdu jsem si zprvu myslela, že se jedná o ten starý telefon, co se dával do aut a je tedy nefunkční, až jsem po nějaké době přišla na to, že se tam nachází opravdu důležitá tlačítka k menu. Co je ale pravdou, tak to je fakt, že se hodně liší od ostatních značek, které se hodně napodobují a předhánějí. Volvo si drží svůj styl a udržuje své tradice. Jestli je to dobře nebo špatně, to se ukáže spíše v prodejních tabulkách. Předpokládám, že Volvaři jsou s tímto stylem spokojeni. Místo dvou budíků máme displej za volantem pouze jeden. Digitální grafika je jednoduchá a pochopitelná. Na hlavním budíku je otáčkoměr a rychlost je ideálně vidět v číselné formě ve středu tohoto budíku.
Úložných prostorů tu není mnoho, dva držáky na pití ve středu vozu a ve dveřích. Poté jeden prostor v opěrce a ve dveřích. A tím tak nějak končíme. Pokud chcete odložit telefon, převážně ho složíte v otvorech na pití. Určitý prostor se nachází za panelem s tlačítky, ale tam hrozí vykloubení ruky. Objem zavazadelníku činí 335 litrů, bez rezervního kola pak 404 litrů. V testované výbavě nebylo mnoho vymožeností. Chyběla tu navigace, kamery, senzory, hlídání v pruzích a další moderní technologie. Nicméně to základní zde je a s tím si řidič, který nepotřebuje auto, které dělá vše za něj, rozhodně vystačí.
Na co si dát pozor?
Ačkoli lze Volvo V40 ve druhé generaci označit jako prémiové auto, jeho servis bude určitě méně náročnější než u německých konkurentů. V40 je navíc docela povedené auto. A teď nemyslím jen motory, nebo jízdní vlastnosti, ale hlavně jeho celkovou spolehlivost, kterou lze s odstupem několika let zhodnotit. Model se totiž na tuzemský trh dostal v roce 2012. Pokud budete koukat po benzínu, nejčastěji narazíte na 1,6 s výkony 88 kW. (sporadicky na T3 110 kW a T4 132 kW). Je to stejný motor, který jezdí ve fordech s označením EcoBoost. Je spolehlivý, takže se jej bát nemusíte. Prodávat se začal až v roce 2013 a pod kapotou jej mají auta označená jako T2. Od roku 2015 se pak v bazarech objevují i modely T2 s benzínovým dvoulitrem o výkonu 90 kW. Na nejvýkonnější model s označením T5 u nás téměř nenarazíte, jde o pětiválec (187 kW), který si v případě zájmu musíte dovézt z Německa.
U naftových ojetin je výběr malinko větší a ceny začínají na cca 280 000 Kč. Jde hlavně o vozy s označením D2, což znamená šestnáctistovku o výkonu 84 kW. Výrobce jej dodává i pro modely koncernu PSA a najdeme ho samozřejmě i ve Fordech pod zkratkou TDCi. Pokud bude mít auto nájezd nad 150 000 km, ověřila bych si, zda byl dosud olej měněn častěji než po předepsaných 20 000 km. Ideálně po 15 000 km. Kousky s označením D3 mají výkon 110 kW a jsou to dvoulitrové pětiválce. Za mne, co se dieselů týče, jednoznačně nejlepší volba. Silnější varianta motoru (130 kW) s označením D4 se v inzerci téměř nevyskytuje, ale povedená je stejně.
« Minoritní značky na trhu ojetin překvapují stabilitou v době krize Test Lamborghini Gallardo LP560-4 »
