Při hledání rodinného auta se snadno necháme zlákat vzhledem, velkými koly a příslibem dobrodružství. Jenže když potřebujete odvézt sedm lidí i se zavazadly, začnou být důležité úplně jiné věci. S ojetou Toyotou ProAce jsme strávili tři dny v Alpách a zjistili, že poctivý osobní minibus má stále co nabídnout. Zvlášť pokud nechcete platit za pověst Volkswagenu Multivan.
V prudkém stoupání se automat drží prvních dvou převodových stupňů. Na krátké rovince na chvíli zařadí trojku, vzápětí ale přichází další utažená zatáčka. Za námi zůstává jedna serpentina za druhou a dvoulitrový diesel dál poslušně táhne sedm lidí i jejich zavazadla vzhůru. Právě tady, na alpských silnicích, mě Toyota ProAce definitivně přesvědčila, že rodinné cestování nemusí znamenat kompromisy v prostoru ani pohodlí.
Původně jsem přitom s Toyotou vůbec nepočítal. Pro několikadenní výlet s nejbližší rodinou jsem potřeboval především dostatek sedadel a použitelný zavazadelník. Když jsem požadavky předával kolegovi, který nám obstarává testovací auta, v duchu jsem se už viděl za volantem některé z osobních verzí Volkswagenu Transporter. Nakonec na mě čekalo něco jiného.
Sedm míst, která mají smysl i pro dospělé
Největší rozdíl proti řadě sedmimístných SUV poznáte ještě před nastartováním. V ProAcu se nemusí řešit, kdo obětuje vlastní pohodlí a posadí se úplně dozadu. Třetí řada tu nabízí prostor pro tři dospělé, kteří mají kam dát nohy a nesedí na krátkém nouzovém sedáku těsně nad podlahou.
Tohle je podstatné zejména na delších trasách. Možnost převézt sedm osob totiž sama o sobě neříká nic o tom, jak se jim bude cestovat. U mnoha SUV slouží poslední dvě sedadla především jako příležitostná výpomoc. Toyota s původem v užitkovém voze přistupuje k zadním cestujícím podstatně velkoryseji.
Náš exemplář měl uspořádání pro sedm lidí s dvojicí samostatných sedadel ve druhé řadě. Prostor mezi nimi zabíral výsuvný stolek. Právě takové řešení dává interiéru trochu jinou atmosféru, než jakou známe z běžných rodinných aut.
Mohlo by vás zajímat
Sedadla se navíc pohybují v kolejnicích, takže lze podle potřeby přidat místo nohám nebo zavazadlům. Ani tady samozřejmě není prostor nekonečný. Při plném obsazení je potřeba balit s rozumem, ale věci na třídenní výpravu jsme poskládali bez zásadních problémů.
Podvozek byl větším překvapením než samotný prostor
Od osobní dodávky člověk očekává velký interiér. Mnohem méně samozřejmé je, že z ní ani po dlouhém dni na cestě nevystupuje rozlámaný. A právě jízdní komfort se stal nejsilnějším zážitkem celého testu.
ProAce nepotřebuje adaptivní tlumiče, aby dokázal příjemně filtrovat nerovnosti. Odpružení je poddajné, ale karoserie se po každém hrbolu nerozhoupe. Na rozbitých úsecích slovinských silnic jsme se obešli bez tvrdých ran a nepříjemného poskakování. Pohodlí přitom neoceňoval jen řidič. Během výletu ho postupně zmínili i ostatní členové posádky.
Příjemné naladění navíc neznamená, že by Toyota v zatáčkách působila bezradně. Vyšší karoserie se pochopitelně naklání, přesto auto drží zvolenou stopu přesvědčivě a jeho reakce jsou dobře čitelné. Sportovní zážitky od něj čekat nelze, při svižném cestování ale nepůsobí těžkopádně.
Řízení by mohlo klást o něco větší odpor. Pro účel tohoto auta je však jeho lehkost spíše výhodou, protože při manévrování i celodenním řízení šetří síly. Celkově na mě ProAce působil jako vůz, ve kterém se dlouhé vzdálenosti zvládají překvapivě snadno.
Dvoulitr se nezalekl ani horských průsmyků
Pod kapotou testovaného kusu pracoval naftový motor 2.0 D-4D o výkonu 130 kW spojený s automatickou převodovkou. Před odjezdem jsem přemýšlel, jak si poradí s plně obsazeným autem. Obavy ale zmizely už během prvních kilometrů.
Motor měl dostatečnou rezervu při běžném zrychlování i v dálničních stoupáních. Kvůli každému předjíždění nebylo potřeba složitě plánovat a na okresních silnicích Toyota bez protestů udržovala svižné cestovní tempo.
Náročnější zkouška přišla na slovinském Vršiče a na vysokohorské silnici pod rakouským Grossglocknerem. Prudká stoupání a utažené zatáčky daly pohonnému ústrojí zabrat podstatně víc než dálnice. Automat ovšem řadil plynule a s motorem si dobře rozuměl i tam, kde dlouho střídal prakticky jen jedničku s dvojkou. Posádku neobtěžovalo škubání ani zbytečně neklidné změny převodů.
Při cestě dolů dostaly prostor brzdy. Pomáhal jsem jim podřazováním, přesto musely v dlouhých klesáních odvést hodně práce. Během naší jízdy jsem nezaznamenal výrazný pokles účinku a nástup brzd zůstával dobře čitelný. Pro plně naložené rodinné auto je taková zkušenost podstatnější než sebehezčí údaj o zrychlení.
Ojetina, která se výbavou držela osobních aut
Bílou Toyotu modelového roku 2020 jsme si vyzvedli v AAA Auto. Na tachometru měla lehce přes 60 tisíc kilometrů a její interiér působil zachovale. Samotný nájezd samozřejmě o minulosti vozu všechno neprozradí, první dojem byl ale velmi dobrý.
Zvenčí zaujala nosičem kol na zadních dveřích a ochrannými rámy podél prahů. Uvnitř čekalo kožené čalounění, vyhřívání předních sedadel a průhledový head-up displej. Dlouhé přesuny usnadňoval adaptivní tempomat a nad zadní částí kabiny se nacházela dvojice prosklených střešních panelů.
Výbavu jsme přitom nehodnotili jen na parkovišti. První den cesty do Rakouska propršel, takže jsme mohli vyzkoušet i mnohem prozaičtější věc: jak si ventilace poradí se sedmi lidmi a mokrými věcmi v kabině. Výsledek byl výborný. Ani při dlouhé jízdě v dešti se okna nezamlžovala a uvnitř zůstávalo příjemné prostředí.
Když se v dalších dnech počasí umoudřilo, přišla ke slovu prosklená střecha. Zadní cestující přes ni sledovali okolní vrcholy a kabina díky ní působila světleji a vzdušněji. Na podobném výletě má takový prvek větší smysl než řada výbavových položek, na které si po převzetí auta už ani nevzpomenete.
Znak Toyoty, technika příbuzná francouzským modelům
Při výběru ojetiny je dobré vědět, že ProAce technicky souvisí s modely Peugeot Traveller a Citroën SpaceTourer. Vznikl ve spolupráci s koncernem PSA a pod označením D-4D se v tomto případě skrývá diesel známý také z příbuzných francouzských vozů.
U starších exemplářů lze narazit i na motor 1,6 litru o výkonu 85 kW. Ten jsem osobně nezkoušel, takže by nebylo fér vynášet nad ním kategorický soud. Pro pravidelné cestování se sedmi lidmi a zavazadly bych ovšem vybíral především mezi dvoulitry. V úvahu připadají mimo jiné varianty se 110 a 130 kW, přičemž silnější provedení si při našem výletu vedlo velmi dobře.
Ani známá technika a pověst značky ale nenahradí doložený servis. U konkrétního auta bych chtěl vidět nejen razítka, ale také přehled skutečně provedených prací a intervalů výměny motorového oleje. Ty je potřeba posuzovat podle přesné verze a podmínek provozu, nikoli jen podle označení modelu.
Pokud vůz jezdil na dlouhé servisní intervaly, zaslouží si jeho historie o to důkladnější pozornost. Osobně bych se při dalším provozu přikláněl ke kratším výměnám oleje, zvlášť u auta, které často vozí větší zátěž nebo absolvuje krátké trasy. Slibovat stovky tisíc kilometrů pouze s běžnou údržbou by však u jakékoli ojetiny bylo příliš odvážné.
Co při prohlídce nepřehlédnout
Při zkušební jízdě se vyplatí soustředit na přední nápravu. Klepání od kol, nepřesné vedení stopy nebo nadměrné vůle jsou důvodem k podrobnější kontrole na zvedáku. U některých oprav může být potřeba měnit větší konstrukční celek včetně těhlice, takže zdánlivá drobnost nemusí skončit levným zásahem.
Prověřil bych také funkčnost komfortní výbavy. U našeho exempláře občas zlobily parkovací senzory. Samo o sobě to není důvod vůz zavrhnout, při manipulaci s takto velkým autem je ale jejich spolehlivost příjemnější než neustálé přemýšlení, zda tentokrát fungují správně.
Důležité je také předem vyzkoušet posouvání a manipulaci se sedadly. Právě variabilita bývá jedním z hlavních důvodů, proč podobné auto kupovat, a byla by škoda až doma zjistit, že uspořádání neodpovídá vašim potřebám.
Rodinný minibus, který zvládne i víkendové spaní
Naše cesta využila ProAce především jako dopravní prostředek pro větší rodinu. Jeho možnosti ale převozem sedmi lidí nekončí. Po vyjmutí zadních sedadel vznikne rozměrný prostor s rovnou podlahou, který lze využít pro sportovní vybavení nebo jednoduché přespání.
Kdo nechce při každém výletu improvizovat s matrací, může zvolit některou z obytných úprav. Pro tento typ vozu existují jednoduché spací moduly i propracovanější vestavby s kuchyňkou. Smysl tak může dávat také lidem, kteří přes týden potřebují prostorné auto a o víkendu vyrážejí na hory nebo na kola.
Po třech dnech v Alpách bych ovšem ProAce doporučoval hlavně kvůli tomu, co předvedl v běžném cestovním režimu. Sedm lidí převezl pohodlně, nejsilnější dvoulitr měl dostatek síly a podvozek nás příjemně překvapil i na horších silnicích.
Nabídka ojetých ProAce Verso je v Česku poměrně široká, ceny se však výrazně liší podle provedení a nájezdu. Starší nebo intenzivně využívané kusy lze najít už pod hranicí 450 tisíc korun, zachovalé dvoulitrové verze s automatem však bývají podstatně dražší. Za sedmimístné provedení VIP z roku 2020 s výkonem 130 kW a rozumným nájezdem si prodejci zpravidla říkají přibližně 700 až 780 tisíc korun. Testovaný exemplář s nájezdem lehce přes 60 tisíc kilometrů by se tedy pohyboval spíše v horní části tohoto rozpětí.
Mohlo by vás zajímat
Označení „levná ojetina“ je u podobně vybaveného minibusu samozřejmě relativní. Ve srovnání s vyhledávaným Multivanem však může Toyota představovat cenově zajímavou alternativu. Rozhodne konkrétní nabídka, stav a servisní historie. Pokud ale skutečně potřebujete pravidelně vozit početnější posádku, zaslouží si ProAce místo na seznamu kandidátů. Po této zkušenosti bych mu před řadou sedmimístných SUV dal přednost.
