Našli jsme ojeté rodinné MPV do 100 tisíc, které dlouze poslouží, je praktické a skvěle jezdí
Už samotné jméno napovídalo, že Ford C-Max nebude žádné přerostlé rodinné „stěhovací“ MPV. První generace totiž vznikla na technice tehdy ještě nového Focusu druhé generace a okamžitě se odlišila tím, jak dobře jezdila. Jenže kdo čekal obří kabinu a kufr jako u klasických MPV, mohl narazit. Vnitřní prostor totiž nebyl jeho nejsilnější stránkou.
Druhá generace: víc variant, ale zázrak se nekonal
Ani nástupce z roku 2010 nepřinesl úplně jasné vítězství v disciplíně „místo pro všechny a všechno“. Druhý C-Max vycházel z Focusu třetí generace a Ford k němu přidal praktičtější verzi Grand – s posuvnými bočními dveřmi a možností třetí řady sedadel, která šla složit do roviny. V roce 2015 přišel výrazný facelift: auto dostalo uhlazenější tvář, modernější příď a také nové asistenční systémy. A i na českém trhu si dokázalo najít slušnou skupinu fanoušků.
Design éry „hledání“: před faceliftem to nebyla hitparáda
Desátá léta byla u Fordu obdobím, kdy se značka chvíli hledala a druhý C-Max to docela upřímně ukazuje. Přední partie působí nevýrazně, boky jsou takové bez jasné linky a celek zkrátka nemá šmrnc. Vedle modernizované verze, která (stejně jako Focus III) dostala masku připomínající styl Aston Martin, vypadá předfacelift skoro jako příbuzný, na kterého se při rodinné fotce radši nemyslí.
Uvnitř to není o moc jednoznačnější: palubní deska se středovou konzolou „vystrčenou“ do prostoru ubírá místo a nepůsobí úplně elegantně. Na druhou stranu – jak ukázal konkrétní testovaný kus z bazaru AAA Auto – materiály i celkové zpracování stárnou relativně důstojně a auto se po letech nerozpadá před očima.
Místa víc nad hlavou, ne nutně víc pro kolena
Proti Focusu je největší rozdíl ve výšce kabiny: nad hlavou je v C-Maxu znatelně vzdušněji. V podélném směru už ale výhoda není tak výrazná a zavazadelník (navíc zmenšený příplatkovými sedadly třetí řady u testovaného auta) vychází podobně jako u Focusu kombi.
Jenže tady přichází praktické plusy: posuvná druhá řada sedadel a u verze Grand i šoupací boční dveře dělají z C-Maxu použitelné rodinné náčiní. Dvě zadní „nouzovky“ v třetí řadě se občas hodí, jen je potřeba počítat s tím, že komfortem ani prostorem to není plnohodnotné sezení. Francouzská konkurence – hlavně od PSA – uměla v kabině často vytvořit celkově vzdušnější dojem.
Jízdně pořád nad třídou: radost i bez závodění
U MPV to možná není priorita číslo jedna, ale právě tady Ford tradičně vyčnívá. Ať už srovnáte cokoli, klidně i Volkswagen Touran, jen máloco nabídne tak jistý a příjemný projev. Nejde o to jezdit s dětmi jako na RZ – stačí pocit pevné mechanické převodovky a přesného řízení, který z obyčejných kilometrů dělá překvapivě fajn zážitek. A když se někdy svezení trochu přiostří, vícepvková zadní náprava předvede, jak nečekaně jistě umí tohle MPV držet stopu.
1.6 TDCi jako rozumná volba
Naftová šestnáctistovka dává v C-Maxu nejvíc smyslu. Je kultivovaná, v běžném provozu si řekne zhruba o šest litrů na sto a výkon 85 kW stačí i na svižnější přesuny bez pocitu, že auto trpí.
MPV mizí, a C-Max je jeden z posledních normálních
Praktická rodinná auta z nabídky trhu postupně vymizela. Časy, kdy MPV znamenalo skoro dodávku s vyjímatelnými sedačkami, jsou dávno pryč – dnes jsme rádi i za skromnější řešení. Vždyť i Renault Espace se posunul směrem k SUV a velká jména jako Ford Galaxy nebo VW Sharan už nedávají takový důraz na „maximální prostor za každou cenu“. Kompaktních velkoprostorových aut je málo a právě C-Max patří mezi důstojné zástupce téhle mizející disciplíny.
Spolehlivost šla nahoru, ale pozor na původ aut
Dobrá zpráva: oproti první generaci se Ford posunul ve spolehlivosti výrazně dopředu. Zlepšila se i ochrana proti korozi a odolnost nejrozšířenějšího dieselu. Přesto se vyplatí vybírat opatrně – hodně kusů je z dovozu a s tím jdou ruku v ruce různá rizika. Z raných ročníků se také objevovala klasická „fordí“ specialita: odlepování ozdobných lišt.
Grand a jeho posuvné dveře: praktické, ale občas otravné
Verze Grand láká šoupacími dveřmi, jenže část majitelů si stěžovala na jejich rachtání. Často pomůže seřízení a promazání, u některých aut se ale problém vracel i po zásahu servisu.
Další slabší místo: bezklíčkové startování. U některých kusů docházelo k zatékání vody do mechanizmu v oblasti kliky, a k tomu se uměla rychle vybíjet knoflíková baterie v klíčku.
TPMS: každá výměna kol je dražší, ale senzory nejsou tragédie
Všechny C-Maxy mají hlídání tlaku v pneumatikách, což prodraží přezouvání a u ojetiny vás může čekat i výměna senzorů v kolech. Ford je ale nabízí za rozumných zhruba 700 Kč za kus, což je příjemný kontrast třeba proti starším Galaxy, kde to vycházelo podstatně dráž.
Jinak ale platí, že C-Max většinou funguje spolehlivě. Výjimečně se objevují potíže s autorádii – často stačí aktualizace softwaru.
Benzíny: 1.0 EcoBoost překvapivě drží, 1.6 EcoBoost umí být skvělý
Základ nabídky tvořil přeplňovaný tříválec 1.0 EcoBoost. Výkonově je ideální spíš pro kratší trasy, ale zatím nemá pověst problémové jednotky. Jen občas se řešily úniky chladicí kapaliny kolem krytu rozvodů nebo vodní pumpy – výrobce tyhle detaily během výroby upravoval. Řemen běžící v olejové lázni se zatím také jeví jako bez dramatických průšvihů.
Bezproblémově působí i atmosférická 1.6 Ti-VCT, která se vyskytuje spíš okrajově. A velmi příjemná je 1.6 EcoBoost: tichá, pružná, umí jezdit úsporně a existují kusy, které zvládly přes 300 tisíc kilometrů bez zásadních potíží. U prvních ročníků se ale objevily i méně hezké případy, takže je dobré prověřit historii konkrétního auta.
Diesely: dvoulitr držák, 1.6 už není „nekupovat za žádnou cenu“
Naftové motory byly tři. Na začátku šlo o 1.6 TDCi a 2.0 TDCi (vývojově spojené s PSA). Dvoulitr patří dlouhodobě k nejspolehlivějším volbám ve třídě. Šestnáctistovka v emisní normě Euro 5 už taky není automaticky motor, kterému je lepší se vyhnout – při poctivém olejovém servisu dnes nevyčnívá negativně, hlavně při rozumných nájezdech.
U hodně ojetých kusů je ale potřeba počítat s klasickými dieselovými položkami: vstřikovače, turbo, EGR. Naštěstí ceny nejsou vyloženě mimo – i filtr pevných částic (standardní výbava) vychází zhruba na 18 tisíc korun.
Převodovka, spojka a podvozek: pár dětských nemocí, jinak normální život
V prvních letech výroby se objevovaly úniky oleje z převodovky a občas i zadrhávající spojkový mechanizmus, dnes už to ale většinou nebývá téma. Benzíny mají pevný setrvačník, diesely vždy dvouhmotu – a její výměna patří u Fordu spíš k levnějším. Na nejrozšířenější 1.6 TDCi se dá dvouhmota i se spojkovou sadou pořídit do zhruba 15 tisíc korun.
Víceprvková zadní náprava bývá při normálních nájezdech bez potíží, u extrémně ojetých aut už se ale náklady logicky zvednou. Dobré je, že většina ramen i silentbloků je dostupná i z druhovýroby za rozumné částky – a podobně to platí i pro přední zavěšení.
Když se dnes rozhlédnete po českých inzerátech, zjistíte, že Ford C-Max II už je cenově docela přístupná vstupenka do světa posledních normálních MPV: běžné kusy kolem let 2011–2013 se typicky točí zhruba okolo 80 až 130 tisíc Kč podle nájezdu a stavu (u velkých prodejců klidně uvidíte i „pracovní“ diesely 2012 s vyšším nájezdem kolem 70–95 tisíc, zatímco u soukromníků se slušné 1.6 TDCi z roku 2012 objevují kolem 115 tisíc).
Pokud chcete facelift a hezčí příď po roce 2015, připravte si spíš 125 až 200 tisíc Kč (typická nafta 1.6 TDCi 2015 se umí vejít kolem 124,5 tisíce, ale pěkné kusy s menším nájezdem a lepší výbavou klidně šplhají k 200 tisícům). A jestli míříte na Grand C-Max se sedmi místy a šoupacími dveřmi, ceny se nejčastěji pohybují přibližně od 100 do 190 tisíc Kč – podle roku, motorizace a toho, jestli kupujete „rodinný držák“ nebo už vymazlenější auto s historií.
« Zapomenuté SUV je v bazarech levně. Přitom nabídne ikonickou čtyřkolu, diesel a slušnou spolehlivost Ojeté kompaktní SUV bez terénních ambicí: Peugeot 2008 ví, co Češi chtějí »
