Test BMW 128 Ti: Všechno je jednou poprvé
BMW je značka, která vystavěla svojí image kolem pohonu zadních kol. Dokonce se ve svých reklamách posmívalo vozům s předním náhonem. Doba se ale mění, a nic se nedá brát jako dogma. Nechci tvrdit, že peklo zamrzlo, protože baworácký znak prosákl mezi předokolky už před pěknými lety, ale až teď se objevuje vůbec první předokolka z Mnichova, kterou vzali do parády borci z divize M. V podstatě by mělo jít o trochu civilnější verzi BMW 135i, která přišla o pohon všech kol, a míří přímo do konkurencí nabité třídy ostrých předokolek. Znamená to, že oblíbená značka milovníků řízení upadá, nebo je to jen přirozený vývoj?
Nová jednička to má u mě od představení trochu nahnuté. Změna koncepce a motory vepředu napříč sice přinesly kýžené zlepšení vnitřního prostoru, ale auto teď vypadá trochu jako zmenšenina dvojkového Active toureru. Sex appeal předchozích generací s dlouhými kapotami ukrývajícími podélné motory je zkrátka bohužel fuč. Když tak ale těžkám klíčky od nové 128 Ti, a obcházím jí na parkovišti, musím uznat, že ze současných jedniček vypadá pravděpodobně nejlépe. Velký díl na tom nese konfigurace. Auto je černé jako noc. Černý lak, černé ledvinky, černá maska. Jen rudé doplňky (které jsou poznávacím znamením „Téíčka“) rozbíjí celou tu temnotu. Kdyby Batman kupoval svému synovi první auto, nejspíš bude vypadat nějak takhle. Dalším prvkem charakteristickým pro 128 Ti jsou černé kryty předních světel. Auto tak získala tolik potřebné sebevědomí, a disponuje teď tou správnou dávkou agrese bez nutnosti zbytečných kudrlinek. Oceňuji taky, že každý průduch na předku plní nějakou funkci, a nenajdeme zde žádné falešné šaškárny. Vzadu pak tvrdí muziku dvě pořádné koncovky výfuků a efektní prodloužení střechy.
Po otevření dveří na vás dýchne pravděpodobně nejlepší interiér v celé třídě hatchbacků. Záměrně neříkám nejhezčí, na to má každý jiné oko, ale z pohledu kvality zpracování a promyšlené ergonomie je aktuální BMW 1 skutečně na špici. Skvělé zpracování, citlivě zvolené materiály a pocit skutečné kvality. To je první, co mě při nastoupení do tohoto auto vždy napadne. Rozmístění tlačítek je taky naprosto intuitivní, a během sekundy se tu cítíte jako doma.
Už samotný fakt, že celý interiér se dá ovládat tlačítky, je u nového auta jako zázrak. Pokud ale jedete na modernější vlně, můžete samozřejmě využít hlasové ovládání, nebo poslední generaci iDrivu ovládat doteky – je to vás. Auto taky poskytuje dostatek prostoru i pro čtyři lidi (pamatujete, jiná koncepce = více místa). Vzadu už to tedy mám se svými 190 centimetry hodně těsné nad hlavou, ale jinak je to oproti přechozí generaci nebe a dudy. Kufr pak pobere slušných 380 litrů. HotHatch musí být použitelný i na každý den, a minimálně z pohledu prostoru a promyšlenosti ovládání to 128 Ti rozhodně plní.
Pokud ale budete uvnitř hledat rozdíly mezi 128 Ti a běžnou jedničkou, taky se něco najde. Vítanou změnou v jinak temném interiéru je všudypřítomné prošívání červenou nití, a taky vyšitý znak „Turismo Internazionale“ na loketní opěrce – krásný detail. Nové jsou také sedačky s integrovanou opěrkou, které o trochu lépe vypadají, než fungují. Z pohledu komfortu si skutečně není na co stěžovat, ale především v horní polovině neposkytují dostatečnou oporu, a trochu jsem v nich létal. Nižší postavy by ale takový problém mít neměly.
O pohon se stará přeplňovaný dvoulitr o výkonu 195 kW a 400 Nm. Všechen výkon teče výhradně na přední kola, a to skrze samosvorný diferenciál. Ale pozor, BMW nepoužilo žádnou zkratku, ani nějaké polovičaté elektronické řešení. Mezi předními koly se nachází poctivý mechanický Torsen. Auto tak nemá problém přenést všech 265 koní na silnici, a sprint na stovku mu zabere 6.1 sekundy. Díky absenci čtyřkolky auto taky zhublo přibližně 80 kilo, a váží vcelku přijatelných 1520 kilo. Dynamika je velice dobrá, a pocitově bych mu hádal klidně i pár koní navrch. Může za to především skvělá pružnost čtyřválce. Ten dosahuje maxima kroutícího momentu už od 1750 otáček, a poskytuje tak solidní kopanec už téměř od volnoběhu.
Maximální výkon pak nastupuje v pásmu 4750-6500 otáček za minutu. Jakmile auto držíte nad „třemi“ reaguje motor naprosto okamžitě a bez jakéhokoliv zpoždění. Přeplňovaný dvoulitr je opravdu skvělý. Poskytuje silný střed, zároveň má ale hlad po otáčkách, a výkon příjemně graduje. Jediným zklamáním je poměrně nevýrazný zvuk, a to především v porovnání s konkurenčním Hyundaiem nebo Renaultem, ale to je věc, která se dá velice snadno řešit. Motor je párován výhradně s osmistupňovým automatem. Ten má dost krátké rychlosti (což jen přidává na dynamice) a řadí bleskově rychle. Trochu mě mrzí jen absence manuálu. Když má jít o jakýsi „entry level“ mezi rychlými BMW, mohl být bližší řidiči. Co mě ale obrovsky překvapilo, byla spotřeba. Při běžném denním ježdění nebyl problém držet se na sedmi litrech, při troše okreskového dovádění někde kolem jedenácti. Testovací týden jsem uzavřel těsně pod deseti. Vzhledem ke schopnostem auta jde o vynikající hodnotu.
Teď se dostáváme k části, kde půjde do tuhého. Jak první ostrá předokolka od BMW jezdí? Nebudeme to dlouho okecávat. Rychle. Zatraceně rychle! Vlastně čím rychleji, tím lépe. Zatímco při klidné jízdě jeví 128 Ti drobné náznaky nejistoty, př ostrém okreskovém tempu si doslova lebedí. Podvozek dokáže perfektně fungovat i na horším povrchu. Splyne se silnicí, a dokonale kopíruje její povrch bez odskakování nebo rázů. BMW 128 Ti taky disponuje sporo až zázračným množstvím gripu (minimálně na suchu), a vy si tak k němu můžete dovolit doslova jalové zacházení. Auto hodíte do zatáčky, ono se zakousne, a vykrouží oblouk s obří dávkou stability. Naprosto výtečné jsou taky brzdy. Mají vynikající účinek, a skvěle se dávkují. Na okresce navíc dost statečně odolávají vadnutí. Vítaným pomocníkem je taky Torsen na přední nápravě.
Díky němu můžete začít akcelerovat dřív, protože se obě přední kola zakousnou do silnice, a v zatáčce je krásně cítit, jak pomáhá předku stáčet se dovnitř oblouku. Auto tak můžete řídit plynem, a nedotáčivost je tady cizí pojem. Nezkušené jezdce může ale „špéra“ trochu vystrašit. Při neopatrném zacházení s plynem má tendence promlouvat do řízení, a v zatáčce vám tu a tam chce „vzít“ volant. Což samozřejmě přidává na zábavě, protože cítíte, jak pod vám auto pracuje. Řízení je naštěstí rychlé a má ideálně nastavený posilovač, můžete tak včas reagovat. Jen v něm (jako u téměř všech moderních aut) trochu chybí cit. Vynikající je taky přesnost auta. Na každý váš povel reaguje téměř až hyperaktivně, a plní ho s milimetrovou přesností. Ostré BMW s přením náhonem zní jako hereze, ale mám pro vás dobrou zprávu. S BMW 128 Ti si můžete užít kupu zábavy. Jen je to trochu jiná zábava, než jsme u BMW zvyklí. Tohle je první auto od automobilky, ze kterého je opravdu cítit, že je postavené kompletně kolem přední nápravy. Jízdně jako BMW nepůsobí, ale vadí mi to? Vlastně ani ne. Dnešní doba se mění tak rychle, že už nemá smysl řešit znáčky na kapotě nebo způsob pohonu. Jediné, na čem záleží, je, jestli je auto dobré. A za každé dobré bychom měli být rádi, a ne se nekonečně ohánění klišé typu „ale dřív to bylo…“
Teď ale pojďme trochu zvolnit. HotHatch má být rychlý, a má být zábavný. Což 128 Ti beze sporu splňuje. Musí ale taky fungovat na každý den. Už jsme si řekli, že místa je v něm dost, spotřebou vás nesežere, a krev vám z uší kvůli hluku taky nepoteče. Jak ale jezdí? Bohužel musím říct, že se musíte připravit na jisté kompromisy. Auto je při pomalé jízdě totiž poměrně tuhé. Není to takový beton jako i30N nebo Megane RS, ale při denním ježdění po městě si přeci jen uvědomíte, že ty naše silnice nejsou zrovna evropským ideálem. Nemusíte se bát bouchání ani rázů do kabiny. BMW naštěstí 128 Ti velice rozumně obouvá jen do osmnáctek s profilem 40, takže guma něco požere, ale na kávu si stále raději dejte víčko. Taky naladění pohonné jednotky mi přišlo i v komfortním režimu možná zbytečně ostré. Auto pořád působí trochu nakvašeně.
Neustále máte pocit, že chce vyrazit kupředu, že ho denní ježdění trochu nudí. Jak kdyby se neumělo uvolnit. Když kupujete ostrý hothatch, s trochou nepohodlí samozřejmě určitě počítáte, ale stále jsem čekal trochu jiné auto. Jako ostrý hatchback už skvěle funguje M135i. Osobně jsem trochu doufal, že 128Ti bude silná předokolka s trochu komfortnějším setupem. Přišla by tak o něco z rychlosti a přesnosti, ale byla by použitelnější na každý den, a s méně jistým podvozkem ve finále možná i ještě zábavnější. Možná by pomohly adaptivní tlumiče, ty ale bohužel nejsou pro 128 Ti dostupné. Není to chyba auta, spíš mého očekávání. Konkurence je dnes tvrdá, a BMW si chtělo pohlídat, aby v ničem nezaostávalo, já ale trochu doufal, že udělají něco jinak. Ostrých tvrdých předokolek je na trhu kupa – mohla přibýt jedna rychlá ale civilnější.
Vstup BMW do světa ostrých předokolek se povedl. Sice ho doprovází až zbytečná kontroverze a nevole ze strany fanoušků, ale jde o auto, které si pozornost zaslouží. BMW 128 Ti ukazuje, že i současná jednička může vypadat k světu, být zatraceně rychlá, a umět pobavit řidiče. Na denní používání sice přináší jisté kompromisy, ale který hothatch ne. Otázkou jen zůstává, na jakou část trhu vlastně míří. Základní cena je 1.1 milionu. Když někdo bude hledat rychlou předokolku za co nejlepší cenu, skončí nejspíš u Hyundaie. Když někdo bude hledat ostrou předokolku především kvůli schopnostem, skončí nejspíš u Hondy. A když už budete chtít rychlý hatchback od BMW, tak M135i začíná jen o sto tisíc výš, a je silnější, rychlejší, a má pohon všech kol. Nicméně já trh číst neumím, a jeho chování předvídat nezvládnu. Jediné, co vám můžu říct je, že BMW 128 Ti je povedené BMW, i když úplně jiné, než jsem zvyklí.
Plusy
– Skvělý motor
– Jízdní vlastnosti
– Kvalita zpracování
– Spotřeba
Mínusy
– Nevýrazný zvuk
– Vysoká cena
« Test Octavia RS 2.0 TSI DSG: Sametové ostří První jízda: Škoda Fabia čtvrté generace »
