Test Kia Stonic 1.2 DPI: Správně obyčejná
U aut se v poslední době nemluví o ničem jiném než o bateriích, hybridech, nových asistentech, a dalších pokrokových technologiích, které si – ať chceme nebo ne – klestí cestu do našich životů. Člověk by z toho mohl získat pocit, že obyčejné auto je minulostí. Opak je ale pravdou. Jen se musí trochu víc hledat.
Kia Stonic je malá a nenápadná, ukrývá v sobě ale vše, co si představíme pod významem „obyčejného auta“. Má manuální převodovku i ruční brzdu, motor se obejde bez přeplňování i přímého vstřiku, ovládání spoléhá téměř výhradně na čudlíky, a byť ji kryje sedmiletá záruka, nestojí majlant. Ona se tedy snaží tvářit jako SUV, ale je to jen další z těch aut, co snaží na jejich oblibě vyvézt, jinak jde ale v podstatě jen o přizvednutý hatchaback, který svojí větší světlou výšku využije spíš při pohodlném parkování u obrubníku. Po designové stránce je to ale rozhodně sympatické auto, co má šmrnc. Především, když se trochu vyřádíte v konfigurátoru, a zvolíte dvoubarevnou karoserii. Pokud sháníte něco jako Rio, jen s trochou víc stylu, může to být auto pro vás. V otázce vzhledu se všichni ale stejně asi neshodneme. Na čem už ale určitě ano bude to, že uvnitř to auto dělá radost.
A teď nemyslím zpracováním nebo volbou materiálu. Sedíme v jednom z nejdostupnějších vozů na trhu, tak se připravte na záplavu tvrdých plastů. Mám na mysli tím, že je to prostě obyčejné auto, které si na nic nehraje. Dotykový displej (který dokonce zvládá bezdrátové CarPlay) tu samozřejmě je, v naprosté většině ovládání ale Stonic spoléhá na klasický analog. Každá důležitá funkce má své tlačítko, a téměř vše můžete ovládat poslepu. Analogové jsou i budíky, a já s tím nemám nejmenší problém. Dobře se čtou, a všechny důležité informace mám stále na očích.
Skvělá je taky výbava. Testované auto je v druhém nejnižším výbavovém stupni, ale ještě nedávno by se to dalo považovat za auto „v plný“. Je tu automatická klimatizace, vyhřívaný volant i sedačky, tempomat, automatická světla – co víc si přát.
Drobným zklamáním jsou sedačky, které jsou možná až moc měkké, a rozhodně by zasloužily výraznější oporu v bederní části. Z pohledu prostoru si ale není moc na co stěžovat. Dokonce i vzadu je místa vcelku dost, a kufr nabídne 332 litrů. Na auto, co měří 4.1 metru to opravdu není zlé.
Hádám, že větu „objem ničím nenahradíš“ jste už někdy slyšeli. V případě Stonicu to ale rozhodně neplatí. V testu jsem měl nejobjemnější motor s největším počtem válců (jediný čtyřválec) v nabídce, přesto je ze všech nejslabší. Atmosférická dvanáctistovka produkuje skromných 62 kW a 118 Nm. Už z čísel vám musí být jasné, že nepůjde zrovna o divočáka. Hlavní smysl existence této motorizace je poskytnout klidným řidičům nenáročnou jednotku, která bude zářit ve spolehlivosti.
Absence přeplňování vám z dlouhodobého hlediska ušetří hodně peněz při výměně turbodmychadla a jeho periferií. Díky nepřímému vstřikování se zas nemusíte bát tradičních chorob moderních přímo vstřikovaných jednotek – tedy karbonování a ředění oleje benzinem. Takovému motoru ani nebudou škodit krátké trasy a časté starty. Zkrátka ideální přibližovadlo kolem komína. Motor se pyšní sympatickým zvukem, kultivovaností a nízkou spotřebou. Ta se dá v klidu držet kolem pěti litrů.
Výkonu tedy rozhodně není na rozdávání, a na dálnici se vyloženě trápí, hádám ale, že podobné auto si nebudete pořizovat, pokud trávíte život v levém pruhu. Pětistupňový manuál je velice příjemný. Má přesně vymezené dráhy a s motorem si dobře rozumí. A to je dobře, protože řadit budete často. Pokud totiž chcete z auta dostat trochu života, musíte ho točit jako o život. Umím si představit, že pro někoho už bude Stonic 1.2 DPI moc velká „zdechlina“. Já osobně vítám, že i v roce 2023 se dá pořídit takto jednoduchá osvědčená technika, kterou budete moc držet při životě roky, a svépomocí opravovat v garáži.
Nenáročný je Stonic i z pohledu jízdních vlastností. Tohle auto zkrátka dobře ví, kde je jeho místo, a na nic si nehraje. Ladění podvozku je pohodové, takže se jen tak pohupuje na nerovnostech, a příliš si s nimi neláme hlavu. Díky nízké váze ho ani nemusíte přemlouvat do zatáček, a řízení je slušně navážené, takže je auto takové hezky intuitivní a nezáludné. Budu se opakovat, ale perfektně poslouží nenáročným majitelům řidičského oprávnění. Díky kompaktním rozměrům se taky všude vejde, a nikde vám nebude překážet.
Jediné, co mě během týdne otravovalo, byly hysterické asistenty. To auto prostě neustále pípá. Kolikrát se mi ani nepodařilo odhalit proč, a systém udržování v jízdních pruzích je na můj vkus až trochu moc násilnický. To jsou ale jen drobné hrubky na jinak povedeném autě.
Kia Stonic je naprosto obyčejné auto. Věc. Nástroj přepravy. A v její upřímnosti je největší síla. Ne každý potřebuje autem svému okolí dokazovat, jak moc se mu daří. Někdo prostě jen potřebuje nástroj, který ho dopraví za denními náležitostmi, a ve chvíli, kdy odloží klíče, si na něj nemusí vzpomenout. A přesně to Stonic splňuje. Nebude vám nutit zbytečné vymoženosti, elektrifikaci, prostě vám bude jen ochotně sloužit. A dokonce se dá i pořídit poměrně lacino. Základní cena je 404.980, testované auto vyšlo na 451.980 korun.
Kia Stonic je auto moderní tak akorát, aby vás neštvalo. Většinou ale sází na osvědčená řešení, a z dlouhodobého hlediska by se z ní neměla stát díra na peníze. Jestli hledáte „jen auto“, je to jedno z řešení.
Plusy
– Komfortní podvozek
– Jednoduchá technika
– Interiér
– Spotřeba
Mínusy
– Hysterické asistenty
« Při cestách na dovolenou do ciziny se řidičům vyplatí tankovat v Česku Test ojetiny BMW 440i Cabrio »
