Test Škoda Octavia RS 2.0 TSI 120 Let Motorsport: Jedovatá limitka
Spojení označení Škoda a 120 má většina z nás hluboko zakořeněno v srdci. Pro velkou část naší populace byla legendární „sto-dvacítka“ nebo její deriváty, prvním krůčkem do světa automobilů. Ať už šlo o první auto po autoškole, nebo první seznámení s řízením na poli za vesnicí. Teď se toto označení vrací, jen trochu jinak. Nyní jde o oslavu stodvacátého výročí působení mladoboleslavských v motorsportu. A to prostřednictvím limitované edice Škody Octavie RS.
Edice 120 není jednou z těch limitek, kde by vám výrobce naservíroval větší výkon nebo ostřejší naladění. Tady se jedná především o výbavu a designové prvky. Hlavním poznávacím znamením je tak barva Mamba Green (můžete mít i jinou, ale pro mě se tahle barva stala pro Škodu v krátké době tak ikonickou, že bych jinou nechtěl), pak jsou tu speciální devatenáctipalcová kola v černém provedení, některé černé prvky karoserie, černé koncovky výfuku a pozor – laděný výfuk. K tomu si něco řekneme později. Nebudu vám lhát. Auto vypadá opravdu k světu a i přesto, že je Škoda výrobce především konzervativních aut, je fajn vidět, že se umí i trochu odvázat. Líbilo by se mi ale, kdyby byl vůz vybavený alespoň nějakou plaketkou označující jeho výjimečnost. Na blatníku, kufru, palubní desce – kdokoliv. Ve škodovácké historii je spousta úspěchů ve světě motosportu, na které mohou být hrdí, tak proč to nedát víc na obdiv.
V kostce je to ale stále stará dobrá Octavia. Má tedy obří kufr, vzadu dostatek místa i pro největší dlouhány. Těšit se můžete na takové radosti jako roletky oken, vyhřívané sedačky, plnohodnotný head-up displej, nebo travel assist druhé generace. Palubka a výplně dveří potažené alcantarou vypadají parádně, sedačky našly skvělý kompromis mezi komfortem a tím, jak vás v zatáčkách drží. Všechno hezky lícuje, materiály jsou zvoleny rozumně a nic tady nijak extra neruší – pokud se tedy sžijete s absencí klasického ovládání tlačítky. K interiéru RS nemám moc výtek. Je prostorný, dobře vyrobený a je příjemné v něm trávit čas. Jen je takový neveselý. Vlastně je tu vše černé. Jednolitost nerozbíjí ani žádné kontrastní prošívání (jako třeba u Enyaqu RS) a není zde vlastně nic, co by upozornilo na to, že sedíte v limitované edici. Přitom by stačilo málo. Plaketka, barevné pásy nebo speciální dekor. Na funkci auta to samo sebou vliv nemá, ale kdybych byl jedním z tisíce šťastlivců, kterým se dostane tohle auto do rukou, nezlobil bych se za větší porci individuality.
Pod kapotou můžete mít libovolnou z nabízených pohonných jednotek, já měl v testu tu – troufnu si říct – nejzajímavější variatu. Dvoulitrový benzín s dvojspojkovým automatem. Ten dává zcela standardních 180 kW a 370 Nm. Octavia je ale docela střízlík a váží pouze 1520 kilo. Sprint na stovku jí tak zabere jen 6.7 sekundy a rozjede se až na 250 kilometrů v hodině. K samotnému motoru nemám výtky. Koncern tuhle jednotku piplá již tak dlouho, že ji dotáhl prakticky k dokonalosti. Má dobré reakce na plyn, vynikající pružnost a kdybych nevěděl, jaký výkon je psaný v papírech, hádal bych klidně o nějakých 20-30 koní víc. Ostatně není žádné tajemství, že Volkswagen úmyslně papírový výkon u dvoulitrového TSI podhodnocuje. Dynamika je tak naprosto vynikající. Především v pružném zrychlení, kdy se motor umí sebrat takovým způsobem, že se nestačíte divit.
Jeho projev ale moc sportovní není. Tento dvoulitr totiž není zrovna inspirativní jednotkou. Někde nad dvěma tisíci na vás plivne vše, co má – pak je průběh výkonu zcela plochý a někde k vrcholu začíná vadnout. Nijak vás nemotivuje hnát se do vyšších otáček, neodměňuje za to, že se z něj snažíte vydolovat vše. Prostě se dá příliš snadno a nepůsobí tak příliš dravě. Celý jeho charakter je postavený kolem silného středu. U vyloženě ostrého modelu by to mrzelo. Ale Octavia RS není vyloženě ostrý model, je to především rychlé a efektivní daily a tam je taková charakteristika žádoucí. Prakticky neustále totiž pracujete v nejsilnějším pásmu a nemusíte tak motor kvůli akci vytáčet do bezvědomí. Díky tomu působí „eReSo“ nenuceně, vždy připraveně a skutečně rychle. Ke spárování s dvouspojkovým DSG nemám větších výhrad – především bavíme-li se o plně automatickém režimu.
Převodovka je rychlá, chytrá a jemná. Trochu jen zamrzí absence manuálního režimu. Můžete sice řadit pádly a svým způsobem tak mít z části kontrolu nad řazením, ale uzná-li elektronika za vhodné, stejně řadí sama. Ani reakce na povely pádly nejsou zrovna bleskové a jejich chod je tak měkký, že jsem občas váhal, jestli jsem vůbec přeřadil. Naopak perfektní je spotřeba. Když se uvolníte a budete se držet dopravních předpisů, dá se jet i za 6.5 litru na sto. Pokud budete z auta ždímat maximum, může se vám krátkodobě ukázat i 15, ale to už se bavíme opravdu o extrému. I rychlé svezení na okreskách si řekne o nějakých 11, v dlouhodobém průměru není problém držet se kolem devíti. Vzhledem k výkonu a dynamickým schopnostem auta mi to přijde jako naprosto skvělý výsledek.
I přesto, že v průběhu celého testu rýpu, jak bych přidal tohle a tamto, tak si mě Octavia RS vlastně dost získala. A to především kvůli tomu, jak jezdí. Kdo od tohoto auta čeká ostré sportovní náčiní, bude zklamán. Ale o tom RS modely od Škody nikdy nebyly. Jejich hlavní výsadou je balanc mezi výkonem a použitelností na každý den. A páni, jak tady tohle auto válí. Když byste k němu přišli, neřešili znáček a prostě ho používali na každý den, ani vám nedojde, že sedíte v rychlé variantě. Při běžném ježdění je i přes nízkoprofilové devatenáctky komfortní a klidné. Dokonce mi jízdní projev při pomalé jízdě sedí víc než u ne-RS modelů. Tady totiž zcela zmizela taková ta gumovost v dorazech a houpavost. Stále se vezete na vlně pohody a nedostávají se k vám žádné rázy ani bouchance, ale auto mnohem lépe kontroluje svou hmotnost, poctivěji kopíruje povrch a dýchá s vozovkou. Taky je zde víceprvková zadní náprava, takže se nedostavuje lehká nervozita zadku na nerovnostech v zatáčkách. Octavia RS tak působí dospěle a sebejistě. Jedinou slabinou je průměrné odhlučnění podběhů. Při dálničním maximu dovnitř už proniká víc hluku, než by se mi líbilo. Jinak je ale Octavia RS skvělým společníkem na každý den.
Jak je to ale s tou sportovností? Začnu negativy, ať to máme rychle za sebou, protože pozitiv je naštěstí víc. Při aktivaci sportovního režimu se automaticky zapne syntetický zvuk, který je (při vší úctě) téměř neposlouchatelný. A nejde ho ve Sportu vypnout. Naštěstí si můžete nastavit individuální režim, ve kterém lze vše nacvakat do sportu, jen repráčky nechat spát – volba je tu tedy pro všechny. Pak je tu na začátku zmíněný laděný výfuk. Asi bych si ani nevšiml, že tu je. Je naladěný až na příliš komorní notu a byť si občas při podřazení štěkne, nečekejte nic extra. Jsem rád, že v běžném režimu je auto tiché, ale při sportovním by se mohlo odvázat. Tím spíš, když jsme v limitované edici. Ta neskončí v rukou mas, tak ať to práská.
Tak, to by bylo. Teď to dobré. Mezi komfortním a sportovním nastavením podvozku je skutečně znatelný rozdíl, ale nikdy se z auta netane tvrdý nesnesitelný škopek. Naladění je provedeno s takovým citem, že i v nejtvrdším režimu je auto použitelné ve většině situací. Díky jisté poddajnosti si tak perfektně rozumí s našimi cestami. Ani ta nejrozbitější okreska ji nedokáže rozhodit, kola stále kopírují povrch a nemají tendenci odskakovat. Díky tomu máte v záloze stále dostatek gripu a jistoty. Auto je neustále stabilní a poslušné. Na okresce se cítí jako doma. Vůbec mi ale nesedělo řízení ve sportovním nastavení. V něm pouze ztěžkne, takže auto začne působit víc odtažitě a těžkopádně. Nechával jsem ho tedy v komfortu.
Celkově mě ale chování benzínového RS mile překvapilo. Je agilní, s ochotou mění směr, zvolené stopy se drží jako klíště a je nezáludné. Rychlost je v něm dostupná skutečně každému. Velký kus práce taky odvádí systém VAQ. Elektrohydraulická spojka mezi přeními koly se stará o přenos točivého momentu na zatíženější kolo a defacto tak simuluje samosvorný diferenciál. Samozřejmě se neprojevuje tak agresivně, ale její pomoc je jasně znát. Při výjezdu ze zatáčky můžete mnohem dřív a ostřeji na plyn. Namísto toho, aby se auto začalo bezradně sunout po tečně ven, je hezky cítit, tak se stáčí za předkem. RS je tak mnohem ovladatelnější, můžete se k ní chovat hruběji a samozřejmě z ní taky vydolujete mnohem víc. Navzdory obecnému tvrzení o sterilnosti Octavie RS musím přiznat, že jsem se za jejím volantem vlastně i slušně bavil. Nejde o nějakou šílenost, kde neustále krotíte přetáčivé smyky, nebo se vám auto snaží vytrhnout volant z ruky. Ale kombinace silného motoru, ovladatelnosti a skvělého podvozku zkrátka umí vykouzlit úsměv na tváři.
Co říct na závěr. Je to opravdu povedený univerzál. Zamrzí jen málo odlišností limitované verze od běžné. Věřím taky, že symbolických 10-15 koní navrch by automobilku nebolelo a zároveň by to zvedlo atraktivnost verze 120 let Motorsportu. Na druhou stranu vás až tak nemusí mrzet, že jste ji nestihli pořídit (už je skutečně vyprodaná), protože i běžné RS umí nabídnout shodný zážitek. Není to auto pro adrenalinové šílence, není to auto pro milovníky okruhové jízdy. Ale je to auto, které si doma v klidu prosadíte, protože je úsporné, praktické a komfortní na každý den. Pořád má ale silný motor, parádní podvozek a ve správných podmínkách umí bavit. Je to ukázková Škoda RS, která bere to nejlepší z obou světů. Jako jedno auto na všechno mi vlastně doma vůbec nevadila.
Plusy
– Prostorný Interiér
– Výkonný motor
– Dospělé jízdní vlastnosti
– Komfort
Mínusy
– Málo odlišností od běžné verze
– Ergonomie ovládání
« Ženský test Kia Sportage 1.6 T-GDI Hybrid 4×4 GT-Line Ojetiny na trhu jsou starší, přesto stojí víc než před rokem: Za 3 roky ceny stouply o 40 % »
