Test Suzuki S-Cross 1.4 BoosterJet 4×4: Čtyřkolka do každé rodiny
Pokud hledáte jednoduché analogové auto s pohonem všech kol, které se dá ufinancovat z rodinného rozpočtu, není před vámi lehký úkol. Stále ale existují automobilky, které přesně něco takového nabízí. Zkuste to u Suzuki.
Nové Suzuki S-Cross se pod sukněmi vlastně moc nezměnilo: automobilka se zaměřila především na design. Ten je nyní mnohem víc krabicovitý a účelný, aby podpořil SUV zaměření. Výrazná maska mu také dává vážnější výraz. Není to ošklivé auto, jen je takové lehce zapomenutelné. Potenciálním majitelům nenápadnost vadit asi ale nebude. Ti daleko víc ocení praktičnost.
A tady S-Cross válí. I přes to, že měří jen 4,3 metru, nabízí překvapivě hodně prostoru. Kufr pojme v základu až 440 litrů a na zadní sedačky se bez větších problémů vejdu i se svými 190 centimetry. Vepředu je místa také dost. Navíc mám díky velkému prosklení skvělý přehled o tom, co se děje kolem auta.
Interiér samotný ale bude dělit lidi na dvě skupiny. Pro jednu to bude zbytečně zastaralý oldschool, pro druhé vysvobození z moderního digitálního světa. Kabina S-Crossu je nejspíš tou nejtradičnější na trhu – minimálně co se ovládacích prvků týče. Dominantou je sice velký dotykový displej (bez něj to dnes už prostě nejde), ale vše ostatní je jak z přelomu roku 2000 – a to teď myslím v dobrém.
Ale popořadě. Na dotykové obrazovce běhá nový systém, který je svižnější a umí víc věcí (poprvé se zde objevuje 360 stupňový kamerový systém), s jeho logikou jsem se ale celý týden nedokázal úplně ztotožnit. Naštěstí podporuje bezdrátové Apple CarPlay a Android Auto, takže vás to nemusí moc trápit. Tohle je ale asi jediná část kabiny, která vás bude nutit používat technologie. Na vše ostatní tu je … čudlík. Suzuki S-Cross je skutečně jedno z posledních čistě analogových aut na trhu.
Ovládání tepelného komfortu, start/stop, držení v pruzích (to se dá vypnout i trvale), tempomat, změna jízdních režimů. Na všechno je tu čudlík. Dokonce i ruční brzda tu je mechanická. Možná jsem staromilec, ale sednout do takového auta (nového) je osvěžující. Nic se nemusíte učit. Jen sednete, necháte dovnitř spadnout ruce a ty intuitivně samy najdou všechny ovládací prvky. Ergonomie je tady prakticky dokonalá. Analog najdete i v kapličce přístrojů. Klasické budíky mají hezký design a dobře se čtou. Mezi nimi je barevný palubní počítač, který umí poskytnout všechny důležité údaje. Jen jeho ovládání je skutečně pravěk. Stále je tu „špejle“ trčící z budíků, na kterou se musíte přes volant natahovat. Tady už bych přeci jen uvítal modernější přístup.
Malým zklamáním byly sedačky. Ty bohužel tradičně nemají nastavitelnou bederní opěrku. Nakonec se ale ukázalo, že to není až takový problém. V bederní části je polstrování výraznější a ani při delší cestě se neprojevovala únava zad. Víc mi vadily tuhé bočnice sedáku, které tlačily do hýždí. Je možné, že se to časem „sesedá“, během testovacího týdne jsem ale z auta často vystupovat s otlačeným zadkem.
Tradičně přistupuje Suzuki i k volbě motorů – žádné tříválce nečekejte. V nabídce je jediný motor. Přeplňovaný čtyřválec o objemu 1.4 litru. Ten má výkon 95 kW a 235 Nm. Při hmotnosti auta jen lehce přesahující 1,3 tuny (i se čtyřkolkou velice dobrá hodnota), jde o naprosto dostačující výkon. Na stovku se podíváte asi za deset sekund, maximálka je 195 km/h. Motor se sice na papíře tváří stejně jako jeho předchozí varianta, pravdou ale je, že je kompletně nový – a to včetně bloku a klikového mechanismu. Zvýšil se také kompresní poměr a nově má motor variabilní časování ventilů jak na sací, tak na výfukové straně. Změn je daleko víc, ale trápit vás s nimi nebudu. Důležitější než jaký je motor na papíře, je jaký je ve skutečném světě. A tady je velice dobrý.
Hodí se ještě zmínit, že jde o mild-hybrid. Tedy ten styl elektrifikace, o kterém ani nevíte, ale skutečně pomáhá. Auto není schopné jet ani kousek čistě elektricky, ale startér-generátor pomáhá s rozjezdy a s vyhlazováním reakcí na povely plynu. Elektrický člen přidává 10 kW a 50 Nm a bere energii z maličké baterie umístěné pod sedadlem spolujezdce, která se sama dobíjí při brzdění. Pod sedadlem řidiče je pak měnič napětí. Tohle rozmístění má jednu malou nevýhodu – pod sedaly nemůžou být výdechy klimatizace pro druhou řadu sedadel a vychlazení interiéru tak trvá o něco déle. Zpět ale k motoru. Čtrnáctistovka je čiperná, pružná, kultivovaná a má v sobě takovou příjemnou jiskru, díky které jsem se párkrát přistihl, že motor s chutí vytáčím napříč celým spektrem otáčkoměru. V takových situacích si uvědomíte, že má dokonce i celkem příjemný zvuk. Díky asistenci elektromotoru má také rychlé a spontánní reakce na plyn. Po všech stránkách povedený motor. To platí i o spárování s manuální šestistupňovou převodovkou. Ta má přesně vymezené krátké dráhy a pracuje se s ní velice dobře. V nabídce je také hydroměničový automat, ale u takto analogového auta mi nevadí řídit „se vším všudy“. Pokud jde o spotřebu, tak ta také udělá radost. Při klidné jízdě není problém držet kolem 5.5 litru, i při svižné jízdě (nebo velké porci dálnic) jsem se vešel do sedmi.
Často jsem se setkal s otázkou, jaký je vlastně rozdíl mezi Vitarou a S-Crossem. Když pominete ty očividnější – jako design – tak je to především v jízdním projevu. Zatímco Vitara je na crossover vlastně docela hravá a i docela zajímavá řidičsky, S-Cross je rozený pohodář. Rychlá jízda ho nezajímá, ani nebaví. Poddajný podvozek se jen tak pohupuje nad nerovnostmi, je plavný a navozuje pocit pohody. Zároveň ale působí robustně, takže nebudete mít potřebu za každou cenu kličkovat po silnici a vyhýbat se všem dírám, nebo přejíždět retardéry krokem. Auto je také slušně odhlučněné, takže je jako stvořené na výletování. Plyšové ladění má ale i svoje nevýhody. Jsou chvíle, kdy působí až moc měkce. Do zatáček se nebojí naklonit, předek se potápí pod brzdami a pocitově se jaksi neumí uklidnit. Nejde o to, že by auto poskakovalo nebo se sváželo na nerovnostech, jen se neustále pohupuje. Když chcete trochu svižněji projet sérii zatáček, tak se neumí do podvozku pořádně opřít a působí lehce nejistě. Tohle je zkrátka auto, které bude vyhovovat především klidným řidičům.
Sázku na jistotu pak představuje klasická čtyřkolka s mezinápravovou spojkou. S-Cross není se světlou výškou 175 zrovna offroad, ale lehkým terénem se umí prokousat sebevědomě. Především se ale můžete díky pohonu všech kol a systému AllGrip s několika režimy na auto spolehnout za zhoršených podmínek.
Auta jako Suzuki S-Cross na trhu chybí. Ne každý touží po nejmodernějších technologiích a záplavě dotykových displejů. Někdo chce prostě jen obyčejné upřímné auto, které je praktické, univerzální a dá se ufinancovat z rodinného rozpočtu. A přesně takový S-Cross je. Na nic si nehraje, má povedený motor, komfortní podvozek a i přes kompaktní rozměry poskytne dostatek prostoru. Jeho ryze analogový charakter nesedne každému, pro někoho to ale bude hlavní tahák. Když si do rovnice přidáte ještě pověstnou spolehlivost vozů Suzuki, je to se základní cenou 531.900 (599.900 za čtyřkolku) velice lákavá nabídka.
Plusy
– Cena
– Analogový charakter
– Komfort
– Povedený motor
Mínusy
– Sedačky
– Trvá déle než se vyklimatizuje
« V Česku to řidičům projde, v zahraničí ne: Za jaké přestupky může na dovolené přijít pokuta? Test Peugeot 308 1.2 PureTech M/T: Lev v základu »
