Test: Skoro kombík, skoro kupé. Tohle malé Polo Steilheck je automobilová vzácnost
Na první dobrou by člověk mohl mít pocit, že se dívá na něco ostřejšího, než čím tohle malé Polo ve skutečnosti je. Červený znak G40 v masce působí jako příslib malého kapesního ďábla, jenže podle dostupné informace se pod kapotou neskrývá kompresorem přeplňovaná třináctistovka, ale obyčejný litrový motor. A právě v tom je celé kouzlo. Tohle auto není rychlá rarita, ale spíš sympatická automobilová legrace. Vypadá trochu jako nedokončený sen o ostrém youngtimeru, přitom jde o jednoduchý, lehký a racionální Volkswagen Polo druhé generace.
Konkrétně jde o Polo 86C ve verzi Steilheck, tedy s výrazně strmou zádí. V Británii si tahle karoserie později vysloužila přezdívku breadvan, protože svým tvarem opravdu trochu připomíná malou dodávku na pečivo. Druhá generace Pola se vyráběla od roku 1981 do roku 1994 a v roce 1990 prošla výraznějším faceliftem, který změnil hlavně příď, světla, nárazníky a interiér.
Vypadá jako malé kupé kombi, ale oficiálně jím není
Je snadné pochopit, proč tahle karoserie svádí k označení malé kupé kombi. Na každé straně má jen jedny boční dveře, za nimi dlouhou zadní boční část, k tomu téměř kolmé páté dveře a překvapivě praktický zavazadelník. Jenže Volkswagen ji takto nikdy oficiálně neprezentoval. U druhé generace Pola existovalo více karosářských provedení a právě tato varianta nesla označení Steilheck. Vedle ní bylo v nabídce také Polo Coupé se splývavější zádí a sedan, který se podle trhu prodával jako Derby nebo Polo Classic.
Právě Steilheck je ale z celé rodiny možná nejcharakternější. Ne proto, že by byl nejhezčí, nejvzácnější nebo nejrychlejší. Je zajímavý hlavně tím, jak přesně vystihuje tehdejší uvažování Volkswagenu. Žádná snaha o efekt, žádná zbytečná okázalost, žádné předstírání luxusu. Jen malé auto, které mělo být levné, úsporné, mechanicky jednoduché a v každodenním životě nečekaně použitelné.
Praktický nápad z osmdesátých let
Druhé Polo dorazilo na trh v roce 1981 jako nástupce původního malého Volkswagenu ze sedmdesátých let. První generace byla ještě velmi jednoduchá a blízce spřízněná s Audi 50, zatímco druhá už působila dospěleji a univerzálněji. Volkswagen potřeboval malé auto, které zvládne město, okresky i roli levného rodinného dopravního prostředku. A protože v té době dávaly smysl i malé praktické karoserie s větším užitným prostorem, vznikla hranatá varianta se strmou zádí.
Nebyl to kombík v dnešním smyslu slova. Neměl zadní boční dveře, neprodával se jako módní životní doplněk a nesnažil se oslovit zákazníky dobrodružnou image. Byl to spíš jednoduchý a chytrý prostorový trik. Vezmete malé auto, protáhnete střechu až dozadu, přidáte velké páté dveře a vytvoříte zavazadelník, který na tak kompaktní vůz působí až překvapivě štědře. Výsledek nebyl sportovní, ale byl mimořádně praktický.
Litrový motor místo kompresorové legendy
Skutečné Polo G40 je úplně jiná kapitola. Pod kapotou mělo přeplňovaný čtyřválec 1,3 litru s kompresorem G Lader a v modernizované verzi nabízelo podle údajů Volkswagenu 113 koní, zatímco starší provedení mělo 115 koní. V lehkém malém Polu z toho vzniklo auto, které dokázalo překvapit mnohem větší a silnější soupeře.
Testované auto je ale mnohem klidnější povahy. Slabý litrový motor k němu vlastně sedí lépe než červený nápis v masce. Polo 86C se nabízelo s jednoduchými malými benzinovými motory, včetně jednotky 1,05 litru. Základní motor 1,05 litru měl podle údajů Volkswagenu výkon 40 koní, pozdější litrové verze se v závislosti na trhu a provedení pohybovaly také okolo 45 koní.
A právě to je svět, do kterého tohle auto patří. Žádné turbo, žádné jízdní režimy, žádná elektronická divadelnost. Jen malý čtyřválec, manuální převodovka, nízká hmotnost a tempo, při kterém má řidič dost času vnímat všechno, co se kolem auta i uvnitř něj děje. Nerovnosti, boční vítr, zvuk motoru i poctivě mechanický charakter celé věci.
Zvláštní tvar, který má svůj důvod
Dnešní auta se často snaží působit dravě i ve chvíli, kdy pod kapotou pracuje skromný motor určený hlavně k úspornému přesunu. Malé crossovery mají naznačené ochranné plasty, falešné sportovní detaily a karoserie tvarované tak, aby vypadaly důležitěji, než ve skutečnosti jsou. Polo Steilheck pochází z úplně jiné doby. Je úzké, vysoké, hranaté a nijak se za to neomlouvá.
Krátká příď, vzdušná kabina, velká okna a zadní část připomínající malou skříňku na kolech vytvářejí vzhled, který dnes působí až nepatřičně upřímně. Design tady nevznikl proto, aby sbíral pozornost na sociálních sítích. Vznikl proto, aby se do malého půdorysu vešlo co nejvíc života, nákupů, nářadí, zavazadel nebo čehokoli dalšího. Dá se říct, že je to skoro německá odpověď na shooting brake pro lidi, kteří místo golfových holí vozili psa, tašky z obchodu nebo polovinu garáže.
Facelift mu dodal dospělejší výraz
Konkrétní auto v testu, zapůjčené od AAA Auto, odpovídá modernizované verzi po roce 1990. Facelift přinesl uhlazenější přední světla, jinou masku, modernější nárazníky a celkově civilizovanější vzhled. Původní Polo z počátku osmdesátých let působilo výrazně archaicky, zatímco modernizované provedení už lépe zapadalo do začátku devadesátých let.
Technika ale zůstala ve své podstatě velmi jednoduchá. Motor byl uložený vpředu napříč, pohon směřoval na přední kola a celé auto stálo na nenáročné mechanice, kterou bylo možné pochopit i bez diagnostiky, online účtu u výrobce a dalších moderních komplikací. U litrové verze výkon samozřejmě nebyl nijak oslnivý, jenže nízká byla také hmotnost. Polo vážilo zhruba kolem tří čtvrtin tuny, takže i se základním motorem se dokázalo pohybovat přijatelně, pokud od něj člověk nečekal zázraky.
Podstatou tohoto auta nikdy nebyla rychlost. Důležitější byla nízká spotřeba, levný provoz, jednoduchá údržba a schopnost přežít každodenní používání s minimem nároků.
Doba, kdy praktičnost nebyla póza
Na Polu Steilheck je sympatické hlavně to, jak málo se snaží hrát si na něco jiného. Samozřejmě s výjimkou konkrétního červeného znaku G40 v masce. Jinak jde o poctivý malý pracant. Úzké pneumatiky, plechová kola, jednoduchý interiér, dobrý výhled ven a karoserie, kterou lze snadno odhadnout při parkování i při manévrování v úzkých ulicích.
Dnes by podobné auto pravděpodobně vznikalo jen velmi těžko. Třídveřové malé kombi by marketingové oddělení sotva dokázalo někam zařadit. Není to SUV, není to módní hatchback, není to retro elektromobil a není to ani sportovní kupé. A právě proto působí tak osvěžujícím dojmem. Je z doby, kdy mohla vzniknout zvláštní karoserie jednoduše proto, že dávala praktický smysl.
Červený znak jako povedený detail
Odznak G40 v masce tomu všemu dodává vtipnou pointu. Možná měl někdo chuť udělat z obyčejného Pola alespoň na pohled ostřejší auto. Možná se mu červený znak jen líbil a byla škoda ho nevyužít. Ať už za tím bylo cokoli, kontrast mezi sportovním emblémem a litrovým motorem je vlastně dokonalý.
Pravé G40 je ceněná a vzácná záležitost. Tohle je něco úplně jiného. Obyčejné Polo, které se tváří o něco ostřeji, než jak doopravdy jede. Jenže právě to mu neubírá. Spíš naopak. Dodává mu to osobnost. Není to sterilní veterán uzavřený v katalogové dokonalosti, ale živé auto s malým příběhem, drobným vtipem a vlastní nedokonalou identitou.
Proč má smysl se za ním otočit
Takové Polo dnes nezaujme výkonem. Zajímavé je lehkostí, jednoduchostí a karoserií, která z běžného provozu prakticky zmizela. Připomíná dobu, kdy i levné malé auto mohlo mít naprosto jasnou tvarovou identitu. Ne proto, že by se designéři snažili šokovat, ale proto, že funkce přímo určovala formu.
A právě proto má cenu se u něj zastavit. Není to skutečné G40, oficiálně to není kupé kombi a s litrovým motorem rozhodně nebude trhat asfalt. Jako malý youngtimer má ale obrovské kouzlo. Je hranaté, skromné, trochu směšné a zároveň překvapivě charakterní. Patří do éry, kdy se auto dalo popsat jednou prostou větou a každý hned věděl, k čemu slouží.
Malé Polo se strmou zádí. Skoro kombík, skoro dodávka, skoro kupé. A v tomto konkrétním případě také skoro G40.
Cena a dnešní hodnota
Běžné Polo 86C Steilheck zatím zůstává spíš dostupným youngtimerem než jasnou investiční jistotou. Na německém trhu se obyčejné kusy s litrovým motorem nebo slabší třináctistovkou pohybují přibližně od 900 do 3000 eur, pokud jde o auta určená spíše na práci, opravy nebo postupné zachraňování.
Slušné pojízdné exempláře s platnou technickou kontrolou, rozumnou karoserií a přijatelným nájezdem se častěji objevují v pásmu okolo 3500 až 6500 eur. Opravdu pěkné a zachovalé kusy mohou stát ještě víc. Aktuální nabídky na Mobile.de ukazují například Polo 86C Steilheck za 3900 eur nebo zachovalejší vůz za 3450 eur. Na AutoScout24 se objevují i exempláře Steilheck s nízkým nájezdem za cenu okolo 6650 eur.
G40 je jiná liga
U skutečného Pola G40 je situace úplně odlišná. Přeplňované verze s motorem 1,3 litru a kompresorem G Lader sledují sběratelé mnohem pozorněji. Tomu odpovídají i ceny, které se mohou pohybovat výrazně výš, klidně ve vyšších tisících až nižších desítkách tisíc eur podle stavu, původu a originality.
Litrový Steilheck stojí na jiných hodnotách. Tady cenu netvoří výkon ani sportovní legenda, ale zachovalost, původní stav, minimální koroze, kompletní interiér a celková roztomilost karoserie, kterou už dnes člověk běžně nepotká. Falešný znak G40 cenu reálně nezvedá. Spíš jde o úsměvný detail. Kupující, který ví, na co se dívá, bude mnohem víc řešit zdravou karoserii než sportovní emblém bez technického obsahu. Pro srovnání, aktuální nabídky skutečných Polo 86C G40 na Mobile.de začínají zhruba kolem 5500 eur a podle stavu či vzácnosti pokračují výrazně výš.
Kolik vzniklo těchto aut
Přesný počet vyrobených kusů samotného provedení Steilheck se veřejně dohledává složitě. Volkswagen obvykle uvádí hlavně celkovou produkci celé druhé generace. Polo II se vyrábělo v letech 1981 až 1994 a podle údajů Volkswagenu vzniklo přibližně 2,7 milionu kusů všech verzí dohromady.
Do tohoto čísla spadá Steilheck, Coupé, sedan Derby, později Polo Classic, a také různé motorové i výbavové varianty. Samotný Steilheck tedy nebyl raritou v pravém slova smyslu, ale dochovaných pěkných kusů v původním stavu přirozeně ubývá.
Investice hlavně pro radost
Investiční potenciál tu určitě existuje, ale je potřeba jej vnímat střízlivě. Litrové Polo Steilheck nejspíš nebude auto, které během několika let vystřelí do absurdních částek. Není tak vzácné jako G40, nemá sportovní aureolu a pro mnoho sběratelů pořád zůstává obyčejným malým Volkswagenem.
Jenže právě obyčejná auta mizí často nejrychleji. Většina podobných vozů dožila jako levné dopravní prostředky, zimní auta, pracovní přibližovadla nebo vozy pro nenáročné majitele. Hezký, původní a neshnilý Steilheck proto může časem získávat na zajímavosti. Ne jako spekulativní nástroj, ale jako levná vstupenka do světa klasických Volkswagenů.
Nejlepší koupě bude taková, kterou si člověk pořídí proto, že ho to auto opravdu baví. Pokud se o něj bude starat, pravděpodobně o peníze nepřijde. Kupovat litrové Polo jako budoucí zlatý důl by ale bylo podobně odvážné jako věřit, že červený znak G40 promění obyčejný litrový motor v kompresorovou raketu.
« Říká se, že senioři jsou postrachem silnic. Pravda je ale mnohem složitější Umíte správně reagovat na auto s majákem? Řidiči pořád dělají stejné chyby »
