Test Toyota GR Supra M/T: Manuál nad zlato
Toyota Supra je sice jedním z nejlepších sporťáků současnosti, ale za svou existenci stihla vzbudit silné kontroverze u skalních fanoušků. Mnozí jí nemůžou odpustit techniků německého BMW. My, co jsme s ní najezdili nespočet kilometrů to ale vidíme jinak. Lepší orgány si japonská značka vybrat nemohla a Supra je jedním slovem skvělá. Teď navíc přijíždí i ve verzi s manuální převodovkou, která cílí na opravdové řidičské fajnšmekry.
Design nové Supry ctí tradiční japonskou školu včetně lehké přehnanosti tvarů. Jeho posouzení nechám na vás, přeci jen je to subjektivní záležitost. Za sebe musím konstatovat, že Supra vypadá mnohem lépe na živo a měl jsem problém s její nefotogeničností. Líbí se mi obří vytáhlé blatníky, úzká střecha, dlouhá kapota nebo vyboulená střecha. Kamkoli přijedete, strhnete na sebe veškerou pozornost.
Interiér je také parádní, je totiž postavený Mnichovem a nezlobte se na mě, ten interiér umí mnohem lépe. Tato Toyota má tak všechno správně, včetně převzatého infotainmentu od BMW (který patří na špičku v průmyslu), ovládacího panelu klimatizace a mnoha dalších páček a tlačítek. Výsledkem je na řidiče orientovaný a kvalitní interiér, který je zejména ergonomicky správný a funkční. Toyota si udělala vlastní rozhraní digitálního palubního displeje, které se mi líbí více než to v BMW. Smířit se musíte s malým prostorem pro posádku, nulovými odkládacími prostory, velmi špatným výhledem do stran a zejména dozadu.
Sportovním srdcem Toyoty GR Supra je řadový šestiválec B58B30C o zdvihovém objemu 3,0 litru s výkonem 340 koní (5000 až 6000 ot/min) a točivým momentem 500 Nm (1600 do 4500 ot/min). Součástí motoru je turbodmychadlo typu TwinScroll, velmi přesný systém přímého vstřikování paliva a proměnného časování ventilů Vanos, jenž zajišťuje v dané kategorii špičkový točivý moment již od velmi nízkých otáček.
Když řidič navolí režim Sport, automaticky se upraví zvukový doprovod i odezva motoru, charakter řazení, nastavení tlumičů, řízení a odezva aktivního diferenciálu. Stabilizační systém VSC (Vehicle Stability Control) zahrnuje speciální nastavení Track (okruh) s omezenými zásahy systému a vyšší kontrolou řidiče nad dynamickými schopnostmi vozidla.
Všechna provedení Toyoty GR Supra prodávaná v Evropě používají aktivní diferenciál, který se uplatňuje při akceleraci i zpomalování a umožňuje hladké nastavování od nulového až 100% uzavření, vždy s okamžitou odezvou. Speciální elektronická řídicí jednotka (ECU) sleduje širokou škálu vstupních parametrů (natočení volantu, poloha škrticí klapky, sešlápnutí brzdového pedálu, otáčky motoru a rychlost stáčení), na jejichž základě pak upravuje nastavení aktivního diferenciálu.
Většina příznivců legendy Supra odpadla a má to za sebou. Pojďme tedy jezdit a začneme rovnou tím nejzajímavějším na testovaném vozidle, čímž je nově manuální šestistupňová převodovka. Toyota si ji také půjčila od BMW, ale razantně přepracovala kulisu řazení. Rovnou musím napsat, že to je naprostá pecka. Páka je kraťoučká akorát do dlaně a dá se opravdu nazvat jako short shift. Hlavice má ideální tvar, je tedy kulatá. Dráhy jsou kraťoučké a při řazení cítíte odpor. Páka se v kulise pohybuje s naprostou přesností, až se nechce věřit, že převodovka je původem z Mnichova. Budu teď upřímný, BMW nikdy manuály neumělo a jejich kulisa byla špatná. To ostatně platilo i u testu současné M4. Toyota to naštěstí udělala podle sebe a Supře vtiskla nový rozměr zábavy za volantem.
Oproti automatické verzi tak máte vůz plně v rukou a bude jen na vás, jak toto živé autíčko zkrotíte. Je to silná zadokolka a nyní máte možnost ji poslat do boku přes spojkový kopanec, zablokováním kol při podřazení a nic vám do toho v diftu nebude kecat. Můžete tak vykouzlit drift za zvuku brnkání omezovače a smát se u toho jako blázen. Jasně, manuální verze je pomalejší v akceleraci a zřejmě i na okruhu (pokud fakt neumíte řadit rychleji než automat 
), ale zábava tady vzrostla mnohonásobně. Cítíte to spojení člověka a stroje ve všech jízdních režimech.
Někde jsem slyšel názory typu, že Supra je vlastně Z4 Coupé, jenže pozor. Auta sice sdílí platformu, ale výsledkem jsou zcela rozdílné osobnosti. Z4 je podobně rychlé, trápí jej však příliš tuhé nastavení podvozku, odskakování a jistá nepoddajnost.
Oproti tomu Supra je rozdvojenou osobností. Nastavení podvozku je mnohem měkčí, auto se dokonce citelně naklání do zatáček i ve sportovním režimu a krásně filtruje nástrahy silnic. Neznamená to, že by byla vyměklá, Toyota jen našla lepší kompromis nastavení tlumičů, navíc kola vždy udržují kontakt s vozovkou a Supra neodskakovala ani na nekvalitní silnici. Jenže pak za to vezmete a Supra se stane agresivní bestií, která vám nic neodpustí.
Zvláštní charakterový mix, ale výsledek je překvapivě efektní. Čekal jsem, že Supru bude jednoduché řídit jako Z4, ale opak je pravdou. Pokud vypnete stabilizační systém, musíte dobře přemýšlet nad tím, co děláte. Supra jde okamžitě a kousavě do přetáčivého smyku a rozevlátost zadní nápravy je nevídaná a to nejen na dnešní poměry. Moc si nepamatuji, že bych někdy řídil auto, které by takto bojkotovalo čistou stopu a chtělo všude zadkem napřed. Přední náprava má sice gripu na rozdávání, ale za ní bude zadek vlát vždy, pokud tedy nesepnete kontrolu trakce, ta vám však škrtí výkon na kolech při výjezdu ze zatáčky, a i tak Supra utíká do boku. Pro nezkušeného řidiče je to dost náročné auto. Dokonce bych řekl, že více než v tomto ohledu legendární M4, která vás chce zabít kdekoli.
Supra má i jinak nastavené řízení, které je velmi strmé kolem středové polohy, pak ale jakoby měklo. Chce to trochu zvyku, ale Z4 mi v tomto ohledu přišla lepší. Naopak Supra má lepší zvuk, který není tak vyumělkovaný a navíc nejde z reproduktorů. Jde slyšet především šestiválec před vámi, sání a hlasitý projev výfuku, který předvádí slušnou kanonádu po puštění plynu. Ve vysokých otáčkách v kabině navíc krásně ryčí vysoký tón řadové šestky.
Motor nadchne svým projevem, chutí do otáček a velmi lineárním zátahem. Odezva motoru je okamžitá a auto jde ihned za plynem, což je u přeplňovaných motorů věc vzácná. Tento šestiválec patří k naprosté špičce, svůj výkon a zejména krouticí moment nabídne v jakémkoli spektru otáček a především je opravdu potentní. Toyota navíc udává výkon 340 koní, ale reálné měření ukázalo, že Supra má na kolech kolem 380 koní. V kombinaci s nízkou hmotnosti a kompaktními rozměry se jedná o sakra rychlé auto. Překousněte to, Japonci si nemohli vybrat lepší motor! Stavit si svůj vlastní by byla ekonomická sebevražda a ten vidlicový v Lexusu není ani z poloviny tak dobrý.
Spotřeba se, v rámci českých rychlostních limitů, umí ustálit dokonce kolem 7 litrů. Při využívání potenciálu vozidla počítejte s odběrem kolem 14 litrů. Týdenní testování jsem zakončil s průměrnou spotřebou 10,5 litrů a to jsem auto vůbec nešetřil.
Pátá generace Toyoty Supra je fantastické auto, a na rozdíl od svého předchůdce, je to pravověrný sporťák. Čtvrtá generace si získala slávu pouhou účastí ve filmu a ne tím, jak jezdila. Bylo to spíše rychlé GT, v zatáčkách poměrně neohrabané. Než začnete argumentovat tím, že 2JZ šlo “vytunit” na tisíc a více koní, podívejte se, co dokáže i tento mnichovský šestiválec. To už ale nemá se sériovým autem nic společného a nelze podle toho Supru hodnotit.
Současná generace je jedno z nejlepších sportovních aut za poslední dekádu a buďme rádi za jeho existenci, zejména v dnešní pokřivené době plné elektrifikace. Za volantem Supry se budete nesmírně bavit a užívat si jejího dvojitého charakteru.
Plusy
– vzhled a status legendy
– převodovka
– motor a zvuk
– kvalitní interiér
– odhlučnění
– podvozek
– spotřeba
Mínusy
– slabý vnitřní prostor
– výhled vzad
– vysoká cena
« Test Opel Corsa: Městský mazák Firemní auta povinně elektrická od 2030: Velké společnosti tlačí na EU »
