Zapomenuté SUV jako skvělá ojetina. Odzbrojující spolehlivost, nenápadný design a bezkonkurenční praktičnost. Tohle je bazarový tip roku
Honda HR-V druhé generace patří ve světě mezi oblíbené kompaktní crossovery, jenže u nás se nikdy pořádně nechytla. Hlavním viníkem byla cenovka, která z ní udělala auto pro fajnšmekry, ne pro masy. Otázka tedy zní: dává smysl dnes, když už má za sebou největší propad hodnoty a v bazarech leží kusy klidně za zhruba třetinu původní částky? A nehrozí, že si místo chytré koupě pořídíte kasičku bez dna? Pojďme si HR-V rozebrat.
Design: žádná plakátová hvězda, spíš nenápadný parťák
Druhá generace HR-V se poprvé ukázala v roce 2014 a na první dobrou rozhodně nepůsobí jako auto, které by vám někdo lepil na zeď do garáže. Nějaké povedené nápady ale má – typicky schované zadní kliky nebo silně padající záď, díky které celé auto působí trochu jako „crossover-coupé“. Jinak je to však spíš nenápadná šedá myš, která se na ulici ztratí, a to obzvlášť se základními halogeny, jako měl i testovaný kus. Na druhou stranu: nevzbuzovat závist může být v reálném životě docela příjemný bonus.
Prostor a praktičnost: tady Honda trefila jackpot
Kde HR-V skutečně sbírá body, je vnitřní uspořádání. Na platformě je vidět, že ji někdo kreslil s pravítkem a kalkulačkou v ruce, protože je až komické, kolik místa se podařilo nacpat do karoserie dlouhé 4,33 metru. Nádrž se přesunula pod zadní sedadla, takže se uvolnil prostor pro zavazadelník – ten má v základu 431 litrů. Zadní lavice navíc nabízí „Magic Seats“, tedy variabilitu, se kterou si můžete hrát podle toho, co zrovna vezete. Sedadla jdou sklopit do roviny a výsledkem je skoro 1500 litrů prostoru.
Pohodlí posádky: rodinné ambice splněny
Nejde ale jen o kufr. Na zadních sedadlech je překvapivě dost místa i pro vysoké postavy – s 190 cm se tam dá sedět bez gymnastiky. Velká okna kabinu hezky prosvětlují a najdete tu i nabíjení, takže z hlediska rodinného provozu je to vlastně velmi rozumná volba. Vpředu je prostoru až zbytečně dost a velké plus je výhled z auta i přirozená pozice za volantem.
Ovládání a infotainment: dotyková doba kamenná
Co už taková radost není, je ovládání postavené téměř výhradně na dotyku. Panel klimatizace sice má velká „tlačítka“, jenže jsou pocitově stejná, bez haptiky a bez jasného rozlišení – takže jakákoliv úprava teploty znamená, že tomu musíte věnovat oči. Dotykové plošky okolo infotainmentu jsou kapitola sama pro sebe; prakticky nejlépe se tváří, když na ně nesaháte. Naštěstí část funkcí jde řešit přes volant.
Samotný infotainment už je dnes prostě starší škola – v principu tablet na bázi Androidu 4.0. Svižný být umí, ale logika menu je někdy jak labyrint a displej občas dělá, že váš dotek nevidí. Malé plus je chytrá „vychytávka“ na středovém tunelu: plnohodnotné HDMI, přes které lze obraz z telefonu zrcadlit na displej.
Materiály a zpracování: průměr, ale drží to pohromadě
Interiér materiálově nepřekvapí ani jedním směrem. Měkčené plochy tu jsou, tvrdé plasty taky. Podstatné ale je, že ani po letech kabina typicky neskřípe a vše vypadá, že je na svém místě. Design některých detailů – hlavně výplně dveří – už působí trochu „retro“, skoro devadesátkově. Jenže tohle bolelo hlavně u nového auta za plnou cenu. U ojetiny jsou to spíš drobnosti, které se dají odpustit, protože praktická stránka HR-V je silnější argument.
Motor 1.5 i-VTEC: jednoduchý, poctivý, ale chce otáčky
Testovaný vůz měl pod kapotou základní atmosférickou čtyřválcovou patnáctistovku. Nabídka motorů byla širší, k tomu se ještě dostaneme, ale tahle varianta je takový „klasický Honda set“. Výkon 96 kW a 155 Nm, chuť točit až k 7000 ot./min. S hmotností kolem 1388 kg zvládne stovku za 10,7 s a maximálku 192 km/h, takže na papíře žádná tragédie.
V praxi však platí jednoduché pravidlo: pokud to nevytáčíte, moc to nejede. Bez turba prostě chybí pružnost moderních přeplňovaných motorů a při plném obsazení v dlouhém stoupání už může být znát, že rezerva není nekonečná. Na klidné ježdění je to ale naprosto v pohodě – a ruku na srdce, kdo kupuje HR-V s ambicí jezdit jako na okruhu?
Manuál: klasická hondí radost
Velká deviza téhle verze je, že se na motoru toho nemá moc co pokazit. A když už, servisní účet obvykle nezpůsobí infarkt. Testovaný kus byl spojený se šestistupňovým manuálem – a ten je, jak u Hondy bývá zvykem, výborný. Krátké dráhy, přesnost, mechanický pocit v ruce – řadit je radost.
A budete řadit často. Plný krouťák přichází až kolem 4500 ot./min, maximum výkonu dokonce až okolo 6600, takže jakmile chcete zrychlit, obvykle to znamená podřadit. Paradoxně vás to víc zapojí do řízení, protože jste pořád „v akci“. Spotřeba se běžně drží mezi 6–7 l/100 km, na dálnici spíš počítejte s osmi. Důvod je jednoduchý: krátké převody a při dálničním tempu zhruba 3200 ot./min, což zvedá nejen spotřebu, ale i hluk v kabině.
Jízdní vlastnosti: zvenku nuda, za volantem překvapení
Jedna z největších zbraní HR-V jsou jízdní vlastnosti. Vypadá sice nenápadně, ale na okreskách umí být překvapivě zábavná. Auto působí agilně, ochotně mění směr a poslouchá. Podvozek se klidně „po japonsku“ v zatáčce nakloní, ale jakmile si sedne, je jistý a stabilní. V průběhu zatáčky je čitelné a nepůsobí záludně. Když to přeženete a začne tlačit ven nedotáčivostí, často stačí ubrat plyn a HR-V se ochotně stočí zpátky.
Řízení je sice hodně posilované, ale přesné a v rukách působí přirozeně. A když k tomu přidáte motor, který se rád točí a má příjemně nakřáplý zvuk, a manuál vyžadující práci, najednou zjišťujete, že se v tomhle „vajíčku“ dá fakt dobře pobavit.
Každodenní provoz: sportovní špetka bez velkých obětí
To nejlepší je, že i s nádechem řidičské zábavy zůstává HR-V praktická a pohodlná. Podvozek je komfortní, hezky žehlí běžné nerovnosti a auto se dobře ovládá i ve městě – manévrování mu jde. Slabší stránkou je spíš průměrné odhlučnění, hlavně ve vyšších rychlostech. Přesto ale z hlediska jízdních vlastností patří HR-V k tomu lepšímu, co mezi crossovery najdete – klidně i ve srovnání s novými auty.
Spolehlivost: záleží na motoru
Japonci mají pověst držáků, ale i tady se najde výjimka – nejvýkonnější varianta 1.5 VTEC Turbo. U nás je navíc hodně rozšířená (ze zhruba 3314 registrovaných HR-V tvoří velkou část). Je to skvělý motor: živý, úsporný, kultivovaný. Jenže na začátku výroby se u některých kusů objevoval problém s ředěním oleje benzínem, což mohlo vést i k vážnému poškození. V chladném počasí a při krátkých trasách se motor pomalu ohříval, palivo se nestihlo odpařit a postupně se dostávalo do oleje, kde zhoršovalo mazání.
Jak to poznat a jak se tomu vyhnout
Odhalit se to dá jednoduše: hlídejte hladinu oleje. Pokud místo ubývání přibývá, je to jasný signál. U zanedbaných kusů se pak může studený motor po krátké jízdě rozklepat, mít nepravidelný chod a někdy i zhasnout. Tam je nejlepší otočit se a jít pryč, bez debat.
Pozitivní zpráva: většina majitelů se s tím nikdy nesetkala, protože problém se typicky ukazoval v extrémních mrazech nebo při provozu na krátké trasy. Pokud jezdíte delší vzdálenosti, riziko výrazně klesá. Auta po faceliftu by měla být od problému oproštěná, starší kusy často dostaly nový software v rámci svolávací akce – proto se vyplatí před koupí prověřit VIN, jestli je vše vyřešené. A u turbomotoru má smysl zkrátit výměnu oleje na maximálně 10 000 km, protože prevence je tady levnější než následky.
Diesel 1.6 i-DTEC: vzácný, ale milovaný
Nejvzácnější motorizací u nás je čtyřválcový diesel 1.6 i-DTEC – registrovaných je jen zhruba 293 kusů a v době testu nebyl v bazaru ani jeden. Majitelé se jich totiž často drží. Na objem je příjemně pružný, kultivovaný a hlavně umí být až absurdně úsporný. Při základní údržbě zvládne vysoké nájezdy bez drahých dramat.
I tady však byla svolávací akce: při hodně svižné jízdě se mohla hromadit síra v katalyzátoru, řídicí jednotka vyhodnotila vyšší NOx a auto mohlo spadnout do nouzového režimu. Týkalo se to vozů vyrobených zhruba mezi únorem 2015 a květnem 2018 a řešením byl update softwaru.
Atmosférická 1.5: sázka na klid a jednoduchost
A nakonec zpátky k základní atmosférické patnáctistovce, která tvoří přibližně třetinu HR-V u nás. Není to trhač asfaltu, ale je to relativně jednoduchý a spolehlivý motor, který by neměl překvapit drahými poruchami. Za pozornost stojí hlavně riziko karbonu, zvlášť po 100 tisících kilometrech – vyplatí se nechat motor zkontrolovat, případně vyčistit. To ale není problém unikátní pro Hondu, týká se to většiny agregátů s přímým vstřikováním.
Co ještě hlídat: rez a drobné výrobní mouchy
U HR-V se vyplatí být ostražitý vůči korozi. V zimním provozu se může objevit překvapivě brzy, klidně po dvou letech, hlavně na podvozku. Občas se ukáže i na víku kufru, spodcích dveří nebo v místech schovaných pod gumovým těsněním. Při prohlídce si dejte načas a projděte auto opravdu důkladně. Většinou jde o povrchovou rez, kterou lze zpomalit péčí o lak, ale dřív nebo později se umí připomenout.
Zmínit se dá i kvalita některých kusů z mexické produkce – u části aut se mohly objevit nedotažené detaily a v krajních případech i uvolněné plastové díly v interiéru. Dobrá zpráva je, že to se obvykle projevilo brzy a u většiny ojetin už to bývá dávno vyřešené.
Verdikt: chytrá ojetina, když vyberete správně
Honda HR-V druhé generace je povedený crossover. Není to model, který by vás ohromil krásou, ale interiérem a praktičností umí překvapit, jízdně je výborná a ve správné motorizaci bývá i mechanicky spolehlivá. Počítejte ale s tím, že „zrzavý mor“ jednou může přijít – a proto je pečlivá prohlídka základ. Pokud ale hledáte auto na dlouhé roky a chcete něco, co se dobře řídí a zároveň dává smysl v běžném životě, HR-V může být velmi zajímavý nákup.
« SUV, které je radost řídit. Tato ojetina překvapí podvozkem, cenou i praktičností Nové řešení požárů elektromobilů podle Číny. Zbytek světa z toho není úplně v klidu »
