Nablýskaný showroom ani profesionální vystupování prodejce ještě nezaručují bezpečný nákup. U komisního prodeje totiž autobazar často vystupuje pouze jako prostředník, zatímco skutečným prodávajícím je někdo úplně jiný. Pokud si kupující této skutečnosti nevšimne, může později složitě řešit reklamaci, převod vozidla, nebo dokonce přijít o auto i peníze.
Při návštěvě autobazaru většina lidí automaticky předpokládá, že vůz kupuje právě od jeho provozovatele. Ve skutečnosti však může jít o zprostředkovaný neboli komisní prodej. Automobil sice stojí v areálu prodejce, ale jeho vlastníkem zůstává jiná fyzická osoba nebo firma. Její jméno se někdy objeví až v kupní smlouvě.
Samotný komisní prodej není ničím neobvyklým ani automaticky podezřelým. Problém nastává v okamžiku, kdy kupující netuší, kdo je skutečným majitelem vozidla, komu posílá peníze a vůči komu bude později uplatňovat případnou reklamaci.
Mohlo by vás zajímat
„Komisní prodej sám o sobě nemusí být problém. Riziko nastává ve chvíli, kdy kupující vůbec neví, že autobazar je pouze prostředníkem a skutečný prodávající je někdo jiný. Pokud se následně objeví závada nebo jiný problém, může být jeho řešení výrazně složitější. Proto je zásadní prověřovat nejen auto, ale i člověka, kterému posílám peníze,“ upozorňuje Zbyněk Veselý, předseda Sdružení SOVA.
Rozhoduje smlouva, nikoli logo nad showroomem
Kupující by si měl ještě před podpisem dokumentů přesně zjistit, kdo je vlastníkem automobilu a kdo ve smlouvě figuruje jako prodávající. Právě tato osoba bude zpravidla odpovídat za případné vady, nikoli nutně autobazar, ve kterém si zákazník vůz vybral.
Důležité je také ověřit, zda má člověk nebo firma nabízející automobil skutečně právo s ním nakládat. Pokud prodejce jedná na základě plné moci, je nutné zkontrolovat její obsah, rozsah i platnost. Pozornost si zaslouží rovněž případná insolvence či exekuce vlastníka.
Nebezpečí představují také takzvaní bílí koně. V takovém případě může být ve smlouvě uvedena nastrčená osoba, přes kterou je automobil pouze formálně prodáván. Vymáhání peněz nebo odpovědnosti za vady pak může být velmi obtížné.
„Nestačí zkontrolovat cenu a VIN. Kupující by měl vědět, komu auto patří, kdo ho prodává a jestli k tomu má skutečně oprávnění. Pokud někdo předkládá plnou moc, je dobré ověřit i tu. U auta za několik set tisíc korun není důvod brát podobné věci na lehkou váhu,“ říká Veselý.
Problémy přicházejí zpravidla až po zaplacení
Zásadní komplikace se často projeví teprve ve chvíli, kdy už peníze změnily majitele. Kupující může zjistit, že vůz nelze bez dalších podmínek převést, že na něm vázne financování nebo že reklamaci musí řešit s člověkem uvedeným ve smlouvě, nikoli s autobazarem.
Sdružení SOVA zároveň upozorňuje, že rizika spojená s nákupem ojetých automobilů zůstávají vysoká. Podle jeho údajů vykazuje až 35 procent prověřovaných vozidel známky manipulace s tachometrem a přibližně 60 procent má zaznamenanou škodní událost.
Průměrná cena ojetého automobilu přitom letos dosáhla přibližně 325 tisíc korun. Podceněná kontrola tak může kupujícího připravit o desítky, v krajním případě i stovky tisíc korun.
Kauza Auta Super odhalila rozsah možných škod
Příkladem závažných následků se stala kauza pražského prodejce luxusních vozidel Auta Super. Policie případ vyšetřuje kvůli podezření z podvodu a zpronevěry. Podle dostupných informací se počet poškozených vyšplhal nad dvě stovky a předběžná škoda dosáhla desítek milionů korun.
Společnost se následně ocitla v insolvenci. V insolvenčním řízení se objevily dluhy přesahující 200 milionů korun.
Zkušenosti jednotlivých klientů se lišily. Někteří svěřili svůj automobil do komisního prodeje, ale po jeho prodeji neobdrželi peníze. Jiní za vybrané vozidlo zaplatili, to však následně nebylo převedeno na jejich jméno. Objevily se také případy automobilů, které z právního hlediska stále patřily financující společnosti.
„Kauza Auta Super velmi dobře ukazuje, proč nestačí spoléhat na hezký showroom, známé jméno nebo profesionální vystupování prodejce. U každého obchodu musí být jasné, komu auto skutečně patří, kdo je oprávněný ho prodat a zda nic nebrání jeho převodu. U komisního prodeje to platí dvojnásob,“ dodává Veselý.
Sedm kontrol, které mohou zachránit auto i peníze
1. Ověřte skutečného prodávajícího
Rozhodující není místo, kde automobil stojí, ale jméno uvedené v kupní smlouvě. Prověřte také, kdo je evidován jako vlastník.
2. Neposílejte peníze za vůz, který jste neviděli
Požadavek na rychlou zálohu, nátlak nebo podezřele nízká cena mohou signalizovat problém.
3. Automobil si prohlédněte a vyzkoušejte
Kontrolu je vhodné provádět za denního světla. Trvejte také na studeném startu a dostatečně dlouhé zkušební jízdě.
4. Přiveďte si vlastního mechanika
Nezávislý odborník může odhalit skryté závady, nekvalitní opravy nebo známky po vážnější havárii.
5. Prověřte VIN a minulost vozidla
Zkontrolujte historii kilometrového nájezdu, škodní události, původ automobilu i dostupné servisní záznamy.
6. Pečlivě si přečtěte smlouvu
Údaje o vlastníkovi, prodávajícím, vozidle a známých vadách musí odpovídat tomu, co vám prodejce sdělil ústně.
7. Převod neodkládejte
Při převzetí automobilu požadujte všechny potřebné doklady a ověřte, zda řádnému zápisu nového vlastníka nic nebrání.
Prověření stojí zlomek možné ztráty
Kontrola automobilu by neměla skončit prohlídkou karoserie, diagnostikou a ověřením počtu najetých kilometrů. Stejnou pozornost si zaslouží vlastník, prodávající, případná plná moc a obsah kupní smlouvy.
U ojetiny za více než 300 tisíc korun představují výdaje za nezávislou prohlídku a prověření historie pouze malou část celkové ceny. Pokud však kupující tyto kroky vynechá, může zjistit, že zaplatil za automobil, který na něj nelze převést, případně že své nároky musí vymáhat po člověku bez majetku.
Mohlo by vás zajímat
„Při koupi ojetiny nestačí vědět, co kupuji, ale také od koho to kupuji. Základní pravidlo je jednoduché: auto nejdříve vidět a prověřit, ověřit si vlastníka a prodávajícího, zkontrolovat smlouvu a teprve potom posílat peníze,“ uzavírá Zbyněk Veselý.
