Audi A2 – Včerejší vůz zítřka
Je to trochu podivné, ale na přelomu tisíciletí nejlépe vystihoval slogan Audi “Náskok díky technice” malý městský hatchback atraktivitou a designem připomínající kombinaci bochníku chleba a vyděšené příšery z hlubin moře. A co více, stal se pro automobilku velkým neúspěchem – za 6 let ve výrobě si jej koupilo pouze 176 377 zákazníků. Dnes je to však velmi oblíbená ojetina a stále jedno z nejzajímavějších malých aut. Co tedy bylo špatně?
Odpověď je jednoduchá – cena. Audi A2 bylo malé, nikterak atraktivní městské vozítko, v základu rozhodně nepřekypovalo výbavou, stavbou připomínalo zmenšené MPV a přitom stálo jednoduše příliš mnoho peněz. Mohl za to hliníkový prostorový rám, jež tohle Audi dostalo jako v pořadí druhé, po vlajkové lodi A8. Výsledkem bylo lehké a pokrokové auto, avšak hliník se ukázal být příliš drahý. V dnešní eko době, kdy jsou emise CO2 a nízká spotřeba pomalu náboženstvím, by mnoho lidí bylo ochotno si připlatit za lehkou konstrukci, ale před dvanácti lety (ano, rok 1999), kdy se tohle auto objevilo na trhu, ještě nebyl svět podobně zdegenerován.
Hospodárnost je přitom alfou a omegou tohoto vozu. Hmotnost základního modelu byla jen 895kg. Přidejte k tomu nízký koeficient odporu vzduchu Cd (0,28) a úsporné motory, které by svět ohromily i dnes, a máte dokonalého eko-bojovníka. Benzínová 1.6, která vůz rozpohybovala na stovku za 9,8 a jela přes 200 km/h, spotřebovala průměrně jen 5,9 litrů na sto km, drnčivý dieselový tříválec si vystačil s 4,3 litry na sto km a přitom se k nátuře vozu docela hodil. V silnější variantě o výkonu 90 koní navíc i adekvátně zrychloval. A pak zde máme verzi 3L s tříválcem 1.2, která byla údajně schopna jezdit za 2,5 litrů na sto km mimo město a kombinovaně za rovné tři litry. To je stále rajská hudba budoucnosti, nemyslíte? Může za to extrémně nízký koeficient odporu vzduchu Cd 0.25, systém start-stop, přímé vstřikování nafty, pneumatiky s nízkým valivým odporem nebo poloautomatická převodovka. Podobně dobrá spotřeba však nebyla zadarmo, v základu jste museli zapomenout na posilovač řízení nebo klimatizaci. Také okna byla tenčí, sedadla lehčí a kola hliníková. Samozřejmostí byl dnes tolik populární eko mód. V něm jezdili snad jen členové Strany zelených a budhističtí mniši, výkon byl totiž omezen na pouhých 42 koní (pokud jste nezadupli plyn zcela do podlahy, to pak bylo k dispozici všech 61 koní). Díky extrémně dlouhým převodům a výborné aerodynamice se traduje, že na neomezené německé dálnici je verze 3L dokonce rychlejší, než standartní A2. Nádrž byla sériově jen na 21, za příplatek 34 litrů, což teoreticky mohlo znamenat dojezd 1100km.
Netypických prvků bylo na A2 ještě celá řada. Zadní okno nemělo stěrač, jen vodu odpuzující povrch, který nijak zvlášť nefungoval. Také otevírání kapoty motoru byste hledali marně. Místo masky chladiče však byla servisní záklopka, kde jste mohli dolít vod do ostřikovačů či zkontrolovat olej. Samotná kapota se nedala otevřít, jen zcela oddělat, ale doporučovalo se jezdit vždy do servisu. Vpředu byl jen jeden velký stěrač a plastové blatníky jsou obzvlášť odolné. Celé auto je takzvaně sandwichové konstrukce, stejně jako například Mercedes A, ale na rozdíl od něj má zadní část vozu sníženou podlahu, aby se i vysokým cestujícím lépe sedělo. Bylo to rovněž první Audi od 70. let, které nemělo tradiční pohon všech kol Quattro.
Audi A2 nebylo dokonale postavené auto, mělo i své neduhy. Jedním z nich byl mizerný výhled z vozu. Také jízda za mnoho nestála, komfortu příliš nečekejte, šetření paliva bylo důležitější. Přesto je dnes A2 extrémně lákavým městským vozem. Za značný příplatek jste mohli mít luxusní prvky výbavy, to vše v malém městském a úsporném voze, které předběhlo dobu o 10 let. Vypadá jako dalamánek, jezdí trochu prkenně, ale stále působí jako vůz budoucnosti, ne jako 6 až 12 let stará ojetina. A členové Greenpeace vás budou milovat.
« TEST Lexus CT 200h TEST Nissan Juke 1.5 Dci – Rozumný exhibicionista »
