Kombík snů: Dostupná cena, obří kufr, spolehlivost a výborný podvozek
Ford Mondeo je zástupcem segmentu kombi střední třídy, což je u nás skoro národní sport. Pro rodiny to znamená klid v duši (kočárek, kola, dovolená, stavebniny…), pro manažery zase rozumný mix reprezentace a praktičnosti. A hlavně: dnes už tahle kategorie nestojí nesmysl. Do zhruba 300 tisíc korun se dá vybírat z aut, která mají techniku, komfort i výbavu, za kterou by se před pár lety platilo výrazně víc.
Zajímavé je, že u „neprémiových“ značek je konkurence tak přetlaková, až je těžké narazit na vyloženě nepovedený kus. Chcete německý pořádek a hodně univerzální charakter? Sáhnete po Škodě Superb nebo Volkswagenu Passat. Pokud je pro vás priorita hlavně pohodlí a měkčí nastavení, stojí za pozornost Citroën C5 nebo Peugeot 508. Bezpečná volba, která nikoho neurazí, bývá Hyundai i40. A jestli vás občas chytne chuť jet pro radost, dá smysl Mazda 6 nebo Ford Mondeo.
Kandidát dne: Ford Mondeo Kombi
Tentokrát jsme si do testu ojetiny od AAA Auto vzali právě Mondeo – konkrétně v jedné z nejlíp hodnocených konfigurací. Pod kapotou je diesel 2.2 TDCi, k tomu luxusní výbava Titanium S, adaptivní podvozek CCD a automatická převodovka. Na papíře to vypadá jako ideální „všechno v jednom“: rychlé, prostorné, úsporné a komfortní kombi, které se v dané třídě často řadí vysoko.
Otázka je jednoduchá: obstojí tenhle recept i po letech, když se z něj stane ojetina a musí se poprat se stejně silnou konkurencí? Přesně to zkusíme rozebrat.
Design: svaly, šířka a věk, který není vidět
Třetí generace Mondea už má přes deset let od premiéry, jenže na vzhledu to není poznat tak, jak by člověk čekal. Karoserie působí atleticky a velkou roli v tom hraje šířka auta – Mondeo díky ní vypadá dospěleji a klidně i „dražším“ dojmem.
Přední část táhnou štíhlé xenonové světlomety s LED denním svícením, zadek dotvářejí elegantní LED lampy a dvojice chromovaných koncovek výfuku. V naší specifikaci tomu navíc výrazně pomáhají 18palcová litá kola a bílý perleťový lak, který autu sluší a zvýrazní linie.
Kabina: luxusní dojem, výborná ergonomie
Uvnitř přijde první příjemný moment hned po usednutí: odvětrávaná kožená sedadla, slušné boční vedení, pocit výbavy „bez kompromisů“. Jediná výtka míří na ukotvení sedadel – jsou usazená trochu výš, než by někomu vyhovovalo.
Volant je přehledný, stejně tak přístroje. Mezi rychloměrem a otáčkoměrem je displej, který umí zobrazit data o autě, asistenty, navigaci i informace o hudbě. V praxi to znamená, že dotykový displej uprostřed palubní desky skoro nemusíte řešit – často na něj sáhnete hlavně kvůli nastavování navigace.
Rozmístění ovladačů je intuitivní, ergonomie téměř učebnicová… až na jednu věc, která nedává smysl: madlo dveří je umístěné tak nešťastně, že při ovládání zadních oken máte pocit, že si musíte vykloubit ruku, abyste se vůbec dostali ke dvěma tlačítkům. Zbytek je naopak bez debat – ovládání střešního okna je jednoduché, líbila se mi široká škála nastavení vyhřívání i ventilace sedadel a také materiály, které jsou příjemné a zároveň odolné. Ani po letech nic nevrže, nic zbytečně neskřípe.
Vyloženě bych se ale vyhnul lesklému černému dekoru. Vypadá efektně, jenže otisky a mastné šmouhy jsou jeho životní program – budete to leštit pořád dokola.
Prostor: dost pro dlouhány, kufr bez zázraků, ale s poctivými čísly
V otázce místa si Mondeo nezaslouží žádné výčitky. Vpředu je prostoru dost ve všech směrech a ani vzadu se nebudou krčit vysocí cestující. Jasně, někdo může vytáhnout Superb jako etalon zadního prostoru – jenže u něj často platí, že ty „nekonečné“ centimetry vzadu i obří kufr mnoho lidí v reálném životě stejně nevyužije.
Zavazadelník Mondea má solidních 549 litrů, po sklopení sedadel 1740 litrů, takže pro typický rodinný provoz je to naprosto použitelný standard.
Přehled motorizací
Zážehové
1.6 Ti-VCT (81, 88, 92 kW)
1.6 EcoBoost (118 kW)
2.0 Duratec (107 kW)
2.0 EcoBoost (149, 176 kW)
2.3 Duratec (118 kW)
2.5 Turbo Duratec (162 kW)
Vznětové
1.6 TDCi (85 kW)
1.8 TDCi (74, 92 kW)
2.0 TDCi (96, 103, 120 kW)
2.2 TDCi (129, 147 kW)
Benzíny: před faceliftem opatrně, po modernizaci už je to lepší
U zážehových verzí před faceliftem je výběr trochu svázaný kompromisy. Šestnáctistovky bývají často utahané a navíc se u nich objevuje problém s častější potřebou výměny rozvodového řemene. Dvoulitr Duratec sice zní rozumně, jenže kvůli hmotnosti auta (okolo 1700 kg) dostal kratší převody, a tím pádem není úplně ideální na dálniční přesuny.
Motor 2.3 nabídne dost výkonu a obecně slušnou spolehlivost, jenže se pojí výhradně s automatem a spotřeba se typicky drží hodně vysoko – dostat ji pod 11–12 litrů bývá skoro sci-fi. Pětiválcová 2.5 od Volva je naopak o emocích: výkonu má přebytek a zvuk výfuku umí být vyloženě návykový. Pokud neřešíte spotřebu, je to lákavá varianta.
Zlom přichází s modernizací v roce 2010, kdy přišly přeplňované EcoBoosty. Ty dokážou být kultivované, mají dost síly a zároveň umí jezdit rozumně, takže se dají bez výčitek doporučit.
Diesely: nejjednodušší volba, když víte, čemu se vyhnout
U nafty je rozhodování přehlednější. Šestnáctistovku bych v Mondeu nechtěl – v tak velkém autě působí unaveně. Pro klidnější řidiče dává smysl 1.8 TDCi: není nejjemnější, dlouho se zahřívá, ale umí být dlouhodobě spolehlivá a navíc nemá filtr pevných částic.
Dvoulitr je papírově zajímavý (výkon i spotřeba), jenže praxe ukazuje, že řadu majitelů dokázal finančně potrápit a nejsilnější verze zrovna nemá pověst etalonu spolehlivosti.
A pak je tu 2.2 TDCi – motor původem od koncernu PSA, který vyniká silným zátahovým projevem už od nízkých otáček, rozumnou spotřebou okolo 7 litrů a po zahřátí i příjemnou kultivovaností. Za nás jasná volba, pokud chcete Mondeo na dlouhé tratě.
Na silnici: rodinný kombík, který umí být překvapivě zábavný
Nejvíc času takové auto tráví ve městě a na dálnici – a právě tam Mondeo působí nejpřesvědčivěji. V režimu Komfort je podvozek příjemně měkký a zvládá žehlit většinu nerovností. Ostré a hlubší díry ale umí poslat do karoserie citelný ráz. Na typické okresce s mírnými výmoly je však radost sledovat, jak klidně se přes ně přenese.
Hodně pomáhá i odhlučnění: auto se cítí dobře i při vysokých rychlostech a dálnice mu evidentně sedí. Nelegální tempo kolem 200 km/h zvládá bez dramat – pořád působí stabilně, hluk v kabině sice naroste, ale není to nic vyloženě rušivého, a spotřeba se drží zhruba mezi 9–10 litry, což je za těchto podmínek velmi slušné. Při 130 km/h se motor drží pod 2500 ot./min, auto je tiché a spotřeba se pohybuje kolem 7 litrů.
Motor 2.2 TDCi v praxi: tah a efektivita
Čtyřválcová 2.2 TDCi nabízí 420 Nm zhruba od 1750 ot./min a drží sílu přibližně do 3500 ot./min, kde leží výkonové maximum 147 kW. Nad tím už nemá moc smysl motor trápit – nejlépe funguje v pásmu, kde táhne „za ruce“ a přitom zůstává úsporný.
Zrychlení na 100 km/h zvládá za 8,1 s a papírově umí až 230 km/h, i když nad 220 km/h už se do toho příliš nechce a dosažení maxima není úplně samozřejmost. Celkově jde ale o velmi povedený diesel: umí překvapit zátahovým projevem a současně šetřit peněženku na spotřebě.
Podvozek CCD, řízení a chování v zatáčkách
Teď zpátky k podvozku. CCD umí reagovat překvapivě rychle na povely volantem a řízení je příjemně tuhé – navíc poskytne i nějakou zpětnou vazbu, což u podobně laděných rodinných kombíků není automatické.
V režimu Normal se omezí houpání a karoserie se méně naklání. Sport už náklony potlačí výrazně, ale zajímavé je, že komfort tím úplně nezmizí. Přidejte slušnou mechanickou přilnavost a výsledkem je auto, které umí být v zatáčkách nečekaně rychlé a vlastně i zábavné.
A pokud konkrétní kus CCD nemá? Není důvod k panice. Klasický podvozek je naladěný velmi dobře – možná pro někoho dokonce ještě přirozeněji. Paradoxně si tak člověk může říct: „Jedou naftovým kombíkem po okresce a baví mě to.“ Jenže fyziku neukecáte. Při ostřejší jízdě se projeví těžší motor nad přední nápravou a dorazí typická nedotáčivost. U rodinného auta je to ale spíš konstatování než tragédie.
Pokud chcete v Mondeu opravdu nejméně nedotáčivosti a nejvíc „lehkonohosti“, nejlépe na tom bývá 2.0 EcoBoost 176 kW – právě díky lehčí konstrukci a vyváženějšímu chování v zatáčkách.
Automat: umí být skvělý… a pak to pokazí jedním kopancem
Šestistupňový automat je bohužel nejslabší článek jinak velmi přesvědčivého balíku. Někdy řadí krásně hladce a skoro nepostřehnutelně, jenže vzápětí umí nesmyslně podřadit s citelným škubnutím, které naruší celý dojem. V kolonách se občas přidá i nepříjemné cukání.
Manuál je naopak povedený: spojka je dobře naladěná, řazení chodí hladce a celek působí mechanicky příjemně. Pochvalu si zaslouží také brzdy – jsou silné a dobře dávkovatelné.
Závěr: univerzál, který si umí získat majitele
Některá auta se snaží být dobrá ve všem, ale nakonec jsou jen průměrná všude. Tohle Mondeo Kombi 2.2 TDCi ve výbavě Titanium S, s CCD a (navzdory výhradám) automatem, má ale blízko k tomu, aby fungovalo jako opravdový každodenní parťák.
Jasně, pár much se najde – zejména převodovka a pár ergonomických zvláštností. Jenže když si to celé poskládáte dohromady: prostor, komfort na dálku, jistota na dálnici, slušná spotřeba, výbava a celková použitelnost… vyjde z toho povedené auto, které dokáže člověku přirůst k srdci. A právě pro někoho, kdo nemá (nebo nechce) doma víc aut na různé účely, to může být velmi trefná volba.
« Praktický ojetý kombík jezdí lépe než většina SUV a je levnější. Nadčasový design, prostor a překvapivě jistá technika Slevy jako hrom: Honda zlevňuje SUV modely až o 120 000 Kč »
