Nezničitelné ojetiny: mechanik prozradil tři auta, která skoro neznají servis. Šampionem je postarší japonský sedan
Zapomeňte na nové elektromobily i prémiové limuzíny. Když jsme se zkušeného mechanika s dvacetiletou praxí zeptali na nejspolehlivější auto, ukázal na dvacetiletý japonský sedan – Hondu Accord VII. A přidal k ní ještě dvě další ojeté legendy, které v servisu prakticky nepotká.
V každé dílně existuje pár aut, která si mechanici pamatují úplně jinak než ostatní. Ne proto, že se vracejí každých pár týdnů na další drahou opravu. Právě naopak. Jsou to vozy, které léta jen jezdí, chodí na pravidelný základní servis – olej, brzdy, pár drobností – a jinak do servisu skoro nezabloudí.
Když se pak někoho, kdo má za sebou dvě desetiletí mezi zvedáky, zeptáte, jaké auto považuje za nejspolehlivější, málokdy ukáže na nejnovější elektrickou senzaci. Většinou zaloví v hlavě po autě, které se osvědčilo v normálním každodenním provozu.
Tomáš má za sebou spoustu let v servisu, rukama mu prošly stovky aut a jeho odpověď je naprosto jednoznačná – a možná pro některé i trochu neočekávaná.
Ne Mercedes, ne Toyota. Na vrcholu je starý japonský sedan
Tomáš jako svůj „top“ kousek nevybral Mercedes ani nepoukázal na Toyotu, i když právě tahle značka má pověst téměř nezničitelné. Podle něj stojí úplně na špici spolehlivosti dvacet let stará japonská legenda: Honda Accord sedmé generace.
Jde o auto, které vzniklo v době, kdy se u běžných rodinných sedanů ještě tolik nehonila složitá elektronika ani extrémně komplikované přeplňované motory. Honda Accord VII, vyráběná zhruba mezi roky 2002 a 2008, podle Tomáše představuje ukázkový kompromis: poctivá mechanika, kvalitní zpracování a minimum zbytečných technických „hraček“, které by se po letech proměnily v drahé problémy.
Atmosférické benziny, které skoro nejde „zabít“
Ve chvíli, kdy jiné automobilky začínaly ve velkém přecházet na malé přeplňované motory a čím dál složitější systémy, Honda se vydala vlastní cestou. Vsadila na atmosférické benzínové agregáty s technologií VTEC o objemech 2,0 a 2,4 litru. Právě ty tvoří srdce tohoto modelu – a v servisech o nich mechanici mluví skoro s respektem.
Jsou robustní, běží kultivovaně a na rozdíl od mnoha novějších motorů nepotřebují ultraspecializovaný servisní přístup. Zásadní podmínka jejich dlouhého života je vlastně až banálně prostá: pravidelně měnit olej a nechovat se k autu dlouhodobě úplně bezohledně. Pokud se tohle dodrží, není výjimkou nájezd přes 500 000 kilometrů bez nutnosti generální opravy.
Motor má od výroby rezervu. Není vyhnaný nadoraz, „nedusí“ každý gram emisí za cenu životnosti. Výsledkem je pohonná jednotka, která často i po dvou dekádách funguje jistěji než některé o polovinu mladší vozy.
Diesel láká nízkou spotřebou, ale skrývá drahá rizika
V nabídce byl i naftový motor 2.2 i-CTDi, který si svého času získal pověst jednoho z nejkultivovanějších dieselů na trhu. Má hladký chod, příjemný zátah od nízkých otáček a velmi rozumnou spotřebu. Jenže z pohledu dlouhodobé spolehlivosti už obrázek tak růžový není.
Právě u dieselu Tomáš zvedá varovný prst. Pokud někdo u sedmého Accordu hledá maximum klidu, měl by se naftové verzi raději vyhnout. Z dlouhodobého hlediska je totiž výrazně riskantnější než benzín.
Objevují se problémy s vytahováním rozvodového řetězu, často se přidají potíže s turbem a spojkou. Opravy nejsou levné a většinou přicházejí v době, kdy má auto už jinak za sebou velký kus života. Typický scénář pak vypadá tak, že levnější koupě dieselu z inzerátu se za pár let změní v drahé procitnutí.
Proto zní Tomášovo doporučení jasně: u Accordu VII raději benzín. Přinese klidnější spaní, nižší riziko větších poruch a obecně rozumnější náklady na provoz.
Achillova pata: karoserie a koroze
To ale neznamená, že je Accord sedmé generace úplně bez chyby. Stejně jako u mnoha japonských aut z té doby není největším problémem motor, ale karoserie. Ochrana proti korozi nikdy nepatřila mezi hlavní silné stránky starších japonských vozů.
U „sedmičkového“ Accordu nejde sice o úplnou katastrofu, jakou známe u některých jiných modelů, rez se ale i tady objevit může. Typicky na zadních lemech blatníků, ve spodních částech dveří a na vybraných částech podvozku.
Před koupí proto dává smysl vzít si s sebou baterku, pořádně si pod auto posvítit a nebát se kleknout si k prahům a podvozkům. V porovnání s fatálními poruchami motorů u jiných aut je však koroze stále problém, který se dá řešit. Oprava plechařiny a lokální ošetření podvozku obvykle stojí méně než nový nebo repasovaný motor u složitého turbodieselu.
Auto ze staré školy: když se ještě myslelo na dlouhou životnost
Důvod, proč mechanici tak často chválí právě tento Accord víc než spoustu moderních vozů, je jednoduchý. Patří do „staré dobré školy“. Vznikl v době, kdy konstruktéři nebyli vedení především marketingem, flotilovými emisemi a daňovými tabulkami.
Auto se tehdy nestavělo s tím, že po skončení záruky má co nejrychleji morálně i technicky zastarat. Hlavní prioritou byla dlouhá životnost a spolehlivost. Používaly se kvalitní materiály, konstrukce se záměrně nepoddimenzovávala. Elektronika byla přítomná, ale nezasahovala do každé části vozu.
Výsledek? Auto, které i po dvaceti letech umí nabídnout pevný podvozek, jistý pocit za volantem a mechaniku, na kterou se můžete spolehnout. V kontrastu s částí dnešní produkce, kde se už po pár letech řeší měniče, vstřikovače a komplikované emisní systémy, je rozdíl velmi patrný.
Další tvrďáci: Toyota Corolla E12
Honda Accord VII ale rozhodně není jediným ojetým evergreenem, který mechanici rádi vidí ve svojí dílně. Pokud máte slabost pro jednoduchá a extrémně trvanlivá auta, stojí za pozornost ještě další dva veteráni spolehlivosti.
Prvním je Toyota Corolla deváté generace, vyráběná okolo přelomu tisíciletí. Tahle Corolla se dlouhodobě řadí mezi vozy, které v servisních statistikách výrazně vyčnívají. Zvlášť benzínové motory řady VVT-i o objemu kolem 1,4 a 1,6 litru jsou považované skoro za nezničitelné.
Řada mechaniků popisuje stejný scénář: auto přijede na výměnu oleje, brzd a běžného spotřebního materiálu, tachometr už dávno přelezl 300 000 kilometrů, ale motor stále běží hladce. Interiér působí sice jednoduše, žádný velký luxus, ale všechno funguje tak, jak má.
I tady se jako hlavní slabina objevuje koroze spodních částí karoserie a podvozku. Kdo si ale dá práci s hledáním zachovalého kusu a bude pečlivě měnit všechny kapaliny, získá auto, které dokáže jezdit řadu let s minimem velkých „překvapení“.
Golf IV: německý klasik, který stárne se ctí
Druhým autem, které stojí za zmínku, je Volkswagen Golf čtvrté generace, tedy Golf IV. Ten se vyráběl od konce devadesátých let do začátku nového tisíciletí a dodnes má pověst auta, které snese čas poměrně důstojně.
Také tady ale platí, že spolehlivost hodně záleží na zvolené motorizaci. Mechanici často chválí jednoduché benzínové motory 1.6 bez turba a některé méně namáhané diesely TDI, které ještě nebyly zatížené přehnaně složitou emisní technikou. Při rozumném zacházení a používání kvalitního oleje zvládnou tyto agregáty vysoké nájezdy bez nutnosti generální opravy.
Golf IV si navíc drží pověst auta s velmi slušnou kvalitou montáže. Interiér ani po letech nepůsobí unaveně, plasty nejsou vyloženě laciné. Podvozek umí snést nerovnosti a nezačne po pár sezónách vrzat jako stará skříň.
Typickými problémy jsou spíše drobné elektrické závady a koroze na některých místech karoserie. V celkovém součtu jde ale pořád o auto, které si s přibývajícími roky vede velmi dobře.
Co mají tyto tři legendy společného
Honda Accord VII, Toyota Corolla IX i Volkswagen Golf IV spojuje několik důležitých vlastností. Všechna tato auta pocházejí z doby, kdy se běžné rodinné vozy ještě nezačaly masově plnit složitými hybridními systémy, komplikovanými turby a armádou citlivých čidel.
Stojí na relativně jednoduché, robustní mechanice, která nevyžaduje při každém zásahu specializovaný diagnostický rituál. Zároveň ale nejde o tak staré vozy, aby trpěly typickými neduhy aut z osmdesátých let – bezpečnostní výbava je u nich stále na úrovni, která v dnešním provozu obstojí.
A hlavně: dají se bez problémů používat každý den. Nejsou to auta určená jen na srazy veteránů, ale stroje, které při rozumné údržbě odvedou ještě spoustu let poctivé práce. A přesně proto se na ně mechanici dívají s respektem – i po letech dokazují, že dobře postavené auto může vydržet mnohem déle, než by se podle dnešních trendů zdálo.
.« Superdiesel se vrací pod kapotu Audi A6 a nabídka je tak kompletní Elektromobilní kocovina: polovina zákazníků o nich vůbec neuvažuje a volí spalovací jistotu »
