Obří rodinné kombi za pár korun. Zapomeňte na Superb a Passat, tohle je přehlížený bazarový poklad
Velká rodinná kombi u nás pořád frčí. Když někdo chce jistotu, často automaticky skončí u Superbu nebo Passatu. Jenže v době, kdy se nové kusy shánějí hůř a ceny ojetin se umí vyšplhat do absurdna, může být tahle jistota paradoxně nejdražší cesta. A pak tu je auto, které spousta lidí míjí bez povšimnutí – Opel Insignia B. Nehraje si na status, ale umí nabídnout přesně to, co rodina potřebuje: prostor, komfort a přitom rozumný účet.
Design, který nestárne
Druhá generace Insignie (B) se ukázala světu v roce 2017 a upřímně – kdyby mi někdo tvrdil, že je to letošní model, nijak bych se nehádal. Proporce jsou vyvážené, linie pořád svěží a auto působí dospěle, skoro až reprezentativně. Je to takový ten typ kombíku, který nevypadá lacině ani po letech a klidně může stát před domem vedle „prémií“ bez pocitu méněcennosti.
Kufr jako argument, ne jako položka v katalogu
Pokud kupujete kombi kvůli praktičnosti, Insignia hraje vysokou ligu. Základních 520 litrů v kufru je už samo o sobě fajn číslo, ale po sklopení opěradel se dostanete na 1638 litrů. A co je ještě důležitější než samotná hodnota: sedadla sklopíte pohodlně zezadu a výsledkem je rovná ložná plocha. Ta má délku 237 centimetrů, takže když dojde na nouzové přespání (nebo na spontánní výlet), dá se v tom reálně fungovat, ne jen „teoreticky“.
Zadní řada: místo pro lidi, ne pro kompromisy
Vzadu se nešetřilo. Rozvor 2829 mm a délka těsně pod pět metrů dávají tušit, že se cestující nebudou mačkat – a přesně tak to je. Dlouháni mají rezervu pro kolena i hlavu, výhled ven je příjemný a sedáky jsou pohodlné i na delší štreku. Dokonce si dovedu představit, že se dozadu posadí i tři dospělí, aniž by to byla vyloženě trestná výprava. A drobnost, která potěší v praxi: dvojice USB portů, takže děti (a dospělí) nemusí vést kabelové války o poslední procenta baterky.
Vpředu „kolem řidiče“ a s dobrými sedačkami
Vpředu působí Insignia trochu jinak než většina mainstreamu – je to auto, které řidiče obklopí. Vysoká linie oken a mohutnější středový tunel vytvářejí pocit bezpečí a takové příjemné „kokpitové“ atmosféry. Zajímavé je i to, jak vysoko se vlastně sedí: já osobně (190 cm) si tu často nenechávám sedačku úplně dole, protože bych měl pocit, že přes volant skoro nevidím. To ale neznamená, že by se tu sedělo špatně – naopak. Ideální pozici najdete rychle a posaz je pohodlný.
A pokud budete vybírat pečlivě, narazíte na kusy se sedačkami s certifikací AGR (odborníci na zdravá záda). Ty jsou opravdu výborné a poznáte je jednoduše podle štítku přímo na sedadle.
Interiér: pořád moderní, pořád bytelný
Uvnitř Insignia ani po letech nepůsobí staře. Testovaný kus měl lehce přes 60 tisíc kilometrů a na materiálech to skoro nebylo znát. Většina ploch je měkčená, díly k sobě sedí, nic nepůsobí levně ani „dočasně“. Občas se sice může ozvat drobné zavrzání někde kolem přístrojovky, ale nic, co by naznačovalo rozpad civilizace.
Pochvalu si zaslouží ergonomie. Tlačítek není přehršel, ale ta, která zůstala, dávají smysl – tedy hlavně funkce, které chcete řešit po hmatu. Infotainment má na dnešní poměry malý displej, jenže systém reaguje svižně, menu je logické a hlavní trumf je jinde: podporuje Apple CarPlay i Android Auto, takže vzhled originální grafiky přestane být důležitý po prvních pěti minutách.
Komfort jízdy: dospělý klid místo pózování
Insignia si na sportovní kombi nehraje – a je to dobře. Už při prvním svezení z ní cítíte vyzrálost, takový dospělý nadhled. Ve srovnání s Passatem a hlavně se Superbem působí, minimálně subjektivně, klidnějším a uvolněnějším dojmem.
Podvozek je výrazně komfortní: rozbité okresky žehlí s lehkostí, nepřenáší tupé rány, nepůsobí nervózně. Zároveň ale není rozbředlý – nehoupe se jako loď. Výsledkem je pohodový cestovní režim, který umí uklidnit i ve městě. Výborné je i odhlučnění, a když narazíte na kus s dvojitými skly, dostanete se do tichého „poloprémiového“ světa. Řízení je výrazně posilované, ale přesné – auto reaguje ochotně a nastavení odpovídá charakteru pohodlného rodinného korábu.
Jenže tady nejde o test nového auta. Tohle je bazarová realita: otázka zní, jestli je Insignia B dobrý kup, nebo nenápadná servisní mina.
Spolehlivost: překvapivě silná stránka
Můžu začít rovnou uklidněním: Insignia B se zatím jeví jako hodně odolná ojetina. Dokonce se objevila vysoko v žebříčku spolehlivosti TÜV – jako nejspolehlivější auto ve své třídě a zároveň druhé nejspolehlivější napříč kategoriemi u vozů do tří let stáří, s průměrnou chybovostí kolem 2,2 %.
Konkrétní testovaný kus (zapůjčený od AAA Auto) byl vyrobený na konci roku 2017, od začátku jezdil u jednoho majitele a měl najeto něco přes 60 tisíc kilometrů. Stavem i pocitově připomínal téměř nové auto. Pod kapotou pracoval dvoulitrový diesel o výkonu 125 kW – a to je motorizace, kterou bych u Insignie označil za nejrozumnější střed.
Ano, existovala i dvakrát přeplňovaná verze 2.0 CDTI se 154 kW (typicky v GSi nebo Country Tourer), jenže takových kusů je v bazarech málo.
2.0 diesel 125 kW: ideální mix síly a klidu
Základní dvoulitr má výkonu dost, ale hlavně je kultivovaný a pružný. Spotřeba se běžně drží někde mezi 6–7 litry a při normální údržbě by měl vydržet dlouho bez dramat. U starší generace Insignie se řešilo praskající těsnění olejového čerpadla, které umělo motor dovést až k zadření – u generace B by měl být tenhle průšvih pryč. Opel ale pro jistotu doporučuje těsnění nejpozději po 150 tisících kilometrech vyměnit.
Občas se může ozvat ucpaný EGR ventil a osobně bych rozhodně zkrátil interval výměny oleje na 15 tisíc kilometrů. Je to levná prevence, která se u moderních dieselů vyplácí.
Automat ano, manuál spíš s výhradami
U Insignie se často rozhoduje podle převodovky. K dispozici byl manuál i automat – a já bych se přiklonil k automatu. Je to klasický hydroměnič, který řadí jemně, je příjemný v běžném provozu a zároveň bývá spolehlivý. Stačí měnit olej zhruba každých 60 tisíc kilometrů a máte klid.
Manuál naopak nepatří k tomu nejlepšímu, co svět převodovek nabízí. Řazení může vyžadovat víc síly, spojka nebývá úplně ideálně sladěná a chvíli trvá, než se s autem naučíte jezdit bez drobného cukání. To pak často znamená rychlejší opotřebení spojky a dvouhmotového setrvačníku, které se mohou časem ozvat o slovo.
1.6 diesel 100 kW: úsporná volba pro klidnější tempo
Pokud chcete hlavně nízkou spotřebu a jezdíte často sami, existuje i diesel 1.6 o výkonu 100 kW. Není to trhač asfaltu, ale umí jezdit kolem pěti litrů a mívá lákavé ceny. Zásadní mechanické trable se u něj typicky neuvádějí, pozor bych si ale dal na rozvody: motor má řetěz, který se při krátkých trasách může natáhnout. Výrobce mluví o výměně kolem 150 tisíc, já bych byl opatrnější a uvažoval spíš o 130 tisících. Dobrá zpráva je, že Opel dal motoru velkou olejovou náplň (5 litrů), takže tolik netrpí na „přejíždění“ oleje.
Benzíny: svatý grál i rozumné alternativy
Na vrcholu benzínové nabídky stál dvoulitr s výkonem 260 koní, standardně s pohonem všech kol a ve verzi GSi. Ta přidává mimo jiné brzdy Brembo a parádní anatomická sedadla. Dynamika je skvělá, jízdně je to velmi zajímavé auto – jenže počítejte klidně s deseti litry spotřeby. Navíc je to takový sběratelský kousek: majitelé se jich zbavují neradi, takže v bazarech je to téměř jednorožec.
Za nejrozumnější benzín se dá považovat šestnáctistovka se 200 koňmi. Má pěkný odpich, auto s ní působí lehčeji na přídi a ochotněji zatáčí. Při klidné jízdě se dá vejít do osmi litrů a vyložené průšvihy se s ní běžně nespojují.
A pak tu je základní 1.5 o výkonu 121 kW. Možná zní jako „málo“, jenže realita je překvapivě v pohodě – dynamika pro normální provoz stačí a protože kombinace pětimetrového kombi a patnáctistovky neláká davy, ceny bývají velmi příjemné. Problémy známé z Astry (pády do nouzáku nebo dokonce praskání pístů) se u Insignie typicky neuvádějí. Jen je dobré vědět, že benzínovým Opelům často svědčí 98oktanové palivo – výrobce ho sice nenařizuje, ale může pomoci snížit riziko občasného samozápalu, který by dlouhodobě motoru neprospěl. Vzhledem k cenám paliva mi ale přijde 98 v rodinném kombi spíš jako zbytečný luxus, proto bych se osobně stejně přiklonil k dieselu.
Výbava a verze: Insignia umí být překvapivě prémiová
Opel na Insignii výbavou nešetřil. Dá se narazit na digitální přístrojový štít, plnohodnotný head-up displej, adaptivní podvozek, Matrix světlomety a také na moje oblíbené provedení Country Tourer – se zvýšeným podvozkem, které dává pro rodinné cestování i horší cesty výborný smysl.
Pohon všech kol (kde byl) obstarává systém Twinster. Místo klasického diferenciálu používá spojky a umí rozdělovat sílu nejen mezi nápravy, ale i mezi levou a pravou stranu. V praxi funguje skvěle a zároveň má dobrou pověst z hlediska spolehlivosti.
Verdikt: nenápadný favorit bazaru
Když to celé poskládám dohromady, Insignia B vypadá jako trefa. Pořád skvěle vypadá, rozmazlí prostorem, je pohodlná a podle dostupných zkušeností i odolná. A když k tomu přičtete fakt, že bazarové ceny začínají těsně nad 300 tisíci, je těžké hledat argumenty, proč ji rovnou zavrhnout.
Jediné, co mi reálně napadá jako slabina, je servisní zázemí a díly: síť nemusí být tak hustá jako u koncernu VW, některé komponenty vyjdou dráž a protože Opel mívá sklady i v zahraničí, na dodání se někdy čeká klidně až tři týdny. Na druhou stranu – aspoň podle dosavadních zkušeností to není auto, které by vás k tomu čekání nutilo často.
« Dostupná ojetina, spolehlivost a podvozek snů. Navíc s klasickým motorem a super spotřebou Praktický ojetý kombík jezdí lépe než většina SUV a je levnější. Nadčasový design, prostor a překvapivě jistá technika »
