Reportáž: Hyundai Winter Experience na Lungau Ringu
Zima. Sníh. Mráz. To jsou věci, které tuto kalendářní zimu nahradil déšť, vítr a ještě silnější vítr. Když mi tedy přišla od českého zastoupení Hyundai zpráva, jestli si s nimi nechci užít pár dní v rakouských Alpách a ještě se u toho zaklouzat na ledovém okruhu, odpověděl jsem dřív, než jsem si uvědomil, že vlastně nemám čím jet.
Start akce byl totiž v pondělí a novinářská auta se tradičně fasují až v úterý. Jediné auto, které vlastním, je 27 let stará Mazda MX5, která nejenže by se cestou po prosolených silnicích nejspíš rozpustila, ale taky nemá zrovna zimní obutí a především nemá zadní okno. Takže bych taky rovnou mohl jet třeba na skútru. V nastalé panice jsem vysílal zprávy všemi směry a naštěstí mě vytáhl ze srabu kolega, který si na cestu vyšetřil nové Sandero Stepway. To taky není zrovna nástroj na zdolávání hor, ale aspoň dovnitř nefouká. Cestu klidně přeskočím, protože byla vlastně nudná, vyplněná jen nekonečným probíráním všemožných automobilových témat dvou lidí, kteří o ničem jiném snad mluvit ani neumí.
Všechno šlo jak po drátkách. Až do doby, kdy zbývalo posledních 6 kilometrů do cíle. V té chvíli se před námi totiž ukázala značka oznamující, že oněch zbylých šest kilometrů nás čeká 15% stoupání, doplněná o povinnost nasadit řetězy. Doplňkovou značku jsme elegantně ignorovali a při pohledu na stav nádrže ukazující dojezd 90 kilometrů svorně řekli „to dáme“. První půlku stoupání jsme zvládli zcela bez problémů. Pak ale začalo vydatně sněžit a po pár stech metrech se začaly objevovat první auta uváznutá v kopci, marně protáčející kola. Někdo zkoušel tlačit, někdo zkoušel čarovat s ESP, někdo jen zhrouceně seděl vedle auta. Naše Dacia se ale relativně bez problému škrábala dál. Je tedy pravda, že rychlost se pohybovala někde na hranici chůze a motor vztekle mlátil o omezovač, ale pořád je to pohyb kupředu. Když se před námi začal rýsovat konec stoupání, nasadili jsem samolibé úsměvy a plácali se po ramenou, jak si na nás zima nepřijde. Dle navigace zbývalo 600 metrů na parkoviště hotelu a najednou škub. Motor zhasl a auto zastavilo. V těchto místech už bylo stoupání takové, že jsem v sedačkách spíš leželi – což byl zdroj našeho problému. Palubní počítač sice stále ukazoval dojezd 35 kilometrů, ale v tak prudkém kopci se ta trocha paliva odlila a Sandero už si nedokázalo benzín nabrat. Nebylo zbytí. Neutrál, pustit auto pozadu z kopce a bez posilovačů ho otočit. Jen co se namířil čumák dolů, motor ihned naskočil. Poraženi táhlým stoupáním jsem tedy sjeli z kopce, u jeho úpatí nabrali přibližně půl nádrže (plná by nás moc zatížila) a dali si tu parádní cestu nahoru podruhé. Aut rozházených po krajnicích přibylo, ale Dacia to i teď zvládla bez zaškobrtnutí.
Na recepci hotelu si naše pošramocená ega vyzvedla klíčky od pokojů a šlo se na večeři – což byl první bod našeho programu. K restauraci vedla krátká procházka. Všude kolem nás se tyčily zasněžené vrcholky hor s nekonečnými kilometry sjezdovek a sněhu bylo všude víc, než jsem viděl za poslední tři roky dohromady – konečně jsem si začal užívat normální zimu. Ten pocit se ještě znásobil, když jsme dorazili k zaparkovanému IONIQU 5, který ze své baterie napájel stánek se svařeným vínem, které při venkovní teplotě -10 stupňů skutečně bodlo. Po pár kolech svařáku následovala večere a stručné info k programu na druhý den. Ve zkratce – v 7:30 se potkáme před hotelem, rozeberete si auta a celý den se budete klouzat na Lungau Ringu. Hyundaii se musí nechat, že svoje akce nijak nevyplňuje nudným PR plácáním ani prezentacemi. Prostě přijeďte a užijte si s námi trochu srandy.
Ráno jsem se vzbudil v morbidně přetopeném pokoji (Rakušani jsou na vytápění skutečně šílení) a při pohledu z okna mě doslova oslepila všudypřítomná bílá. Sněžení od našeho příjezdu nepolevilo ani na sekundu, spíš naopak. Aktuální viditelnost v bílé vánici byla asi tak na konec ruky. Ledová dráha se naštěstí nacházela v údolí o pár stovek metrů níž než hotel. Naděje na pohodové ježdění tedy stále žila. Naštěstí se to potvrdilo. Po příjezdu na Lungau Ring nás přivítalo mnohem příznivější počasí a později dokonce sluníčko. Na místě už byla vyrovnaná auta, která jsme měli ten den na hraní. Jednalo se o veškeré modely výrobce s pohonem všech kol a to jak mild hybridní, plug in hybridní i elektrické. Malou třešničkou na dortu byla přítomnost Genesis GV80, který při živém setkání působí skutečně majestátně. Velké zelené SUV přitahovalo asi nejvíc pozornosti a samozřejmě jsem neodolal a alespoň na chvíli skočil za volant. Musím říct, že zpracování a materiály na mě udělaly skvělý dojem a po krátké projížďce mohu také říct, že to bude velice příjemný společník na dlouhé cesty. Na nějaké hlubší hodnocení si ale netroufnu, projížďka byla příjemná, ale krátká. Nicméně první dojem na jedničku a doufám, že se této značky dočkáme i v našem rybníčku. Trocha svěžího větru v prémiovém segmentu by byla vítána.
Teď už ale pojďme na hlavní akci dne. Hned z kraje jsme byli rozděleni do dvou skupin, prošli jsme si rychlým briefingem od profesionálních závodníků, kteří nám dali pár tipů jak na jízdu na ledu (což jsem skutečně vítal, protože to bylo moje ledové „poprvé“) a šlo se k autům. Na výběr byly Tucsony, Santa Fe a IONIQ 5. Všechno čtyřkolky, ale každé využívá trochu jiný princip. Naše skupina začala jízdami zručnosti, které se skládaly ze slalomu, dvou „kruhových objezdů“ a slalomu číslo dvě. Nutno dodat, že auta měla jen běžné zimní pneumatiky a ani jedno nemělo hroty, takže to klouzalo skutečně pekelně. Bylo skvělé, že jsme mohli během velice krátké doby vyzkoušet různé vozy s různými pohony. Při přesedání z jednoho do druhého bylo znát, jaké rozdíly v chování jednotlivých variant skutečně jsou. Nejde jen o velikostní rozdíl mezi Santa Fe a Tucsonem, ale taky o změnu těžiště při přesednutí z plug-in hybridu do běžné verze.
Jak Santa Fe tak Tucson využívají pohon všech kol s mezinápravovou spojkou, která rozděluje výkon mezi přední a zadní nápravu podle informací z čidel přetížení a snímače polohy volantu a pedálu plynu. Standardní rozdělení je 100:0 ve prospěch předku, v případě potřeby umí systém přesunout až 50 % výkonu k zadní nápravě. Do rychlosti 40 kilometrů v hodině se dá taky výkon uzamknout na 50:50. Charakteristiku pohonu všech kol lze taky měnit pomocí přednastavených režimů (snow, mud, sand, sport atd). Jak už je u moderních aut zvykem, tak ESP nelze deaktivovat, dá se jen omezit. Tady bych se rád ale chvíli zdržel, protože Hyundai odvedl vynikající práci v kalibraci bezpečnostních systémů. Ve chvíli, kdy necháte vše zapnuté, auta dokážou vysbírat spoustu gripu i v extrémních podmínkách, které na místě panovaly. Jízda je pak bezpečná a stabilní. Když ale dojde k deaktivaci, jsou systémy až nečekaně benevolentní a s těmito rodinnými SUV si můžete užít tolik zábavy, že jsem tomu nechtěl ani věřit.
Velkým překvapením pro mě bylo plug-i Hybridní Santa Fe. Tohle veliké rodinné SUV se totiž na ledu doslova tetelilo. S radostí se nechalo plynem přemluvit k dlouhým driftům a jen drobným drknutím do brzdy krásně čitelně přehazovalo zadek. Díky dlouhému rozvoru navíc dávalo o všem dostatečně dopředu vědět a driftování s ním bylo tak přirozené, jak bych od velkého rodinného SUV nikdy nečekal. Po přesednutí do Tucsonu jsem si pak připadal skoro jak ve sportovním autě. Několik metráků váhy dolů a rychlejší řízení se obrovsky projevilo na ledové dráze. Auto bylo přesnější, rychlejší a citelně obratnější. Do boku se ale muselo přemlouvat výrazně víc. Kratší rozvor a převisy dělají své – fyzika funguje vždy. Ovladatelnost za hranou limitu byla ale skvělá a díky nové palubní desce, která nemá klasickou kapličku přístrojů, je z auta skvěle vidět, což se v daných podmínkách ukázalo jako velká pomoc.
Až jako poslední jsem si nechal elektrický IONIQ 5 v nejsilnější verzi se čtyřkolkou. A udělal jsem dobře. Protože všechna ostatní auta strčil do kapsy. Díky okamžitým a přesným reakcím elektromotoru bylo neuvěřitelně snadné dávkovat plyn a s autem si hrát, jak se vám zlíbí. Zadní elektromotor má taky vetší výkon než ten přední, takže ani nedalo moc přemlouvání auto poslat do zatáčky dveřmi napřed. Chytrý pohon všech kol navíc bleskově bez zpoždění rozděloval výkon mezi kola a IONIQ tak byl zcela nezáludný a předvídatelný. Taky zatraceně rychlý. S tímhle autem byla opravdu obrovská sranda. Zároveň bylo zajímavé, jak rozdílně se chová elektrická čtyřkolka oproti běžným řešením a také jaký rozdíl dělá nízké těžiště a hmotnost rozložená ideálně mezi koly. Jo a jen pro informaci. Na jedno nabití zvládl IONIQ odjezdit v mrazu celý den. A ano, topili jsme…
Celý den na ledové dráze v různých autech byla skvělá zkušenost. Nejen, že to byla obrovská zábava, ale taky jsem se zas něco naučil. Člověk si tak relativně bezpečně osahá chování auta za hranou limitu. Na ledové dráze se vše odehrává v nízkých rychlostech a když to člověk náhodou přežene a vyletí z tratě, zastaví ho jen sněhová závěj, ze které ho během pár minut vytáhne rolba – a jede se dál. Pár takových výletů do závějí bylo (mně se to naštěstí vyhnulo) a žádné auto nepřišlo k újmě. Po zhruba osmi hodinách klouzání jsem byl unavený k smrti, ale nadšený. Tady jsem určitě nebyl naposled. Večer nás ještě čekala večeře na vrcholku sjezdovky.
Hyundai připravil skvělou akci, kterou jsem si všichni užili a vyzkoušeli jejich pohon všech kol v extrémních podmínkách. Většina zákazníků se o nic podobného nejspíš nepokusí, ale je dobré vědět, jak pokročilé jsou dnes systémy pohonu všech kol i v běžných autech. Zároveň se ukázalo, že s nástupem elektromobility se rozhodně nemusíme bát, že si budeme stýskat po diferenciálech, mezinápravových spojkách a dalších nezbytnostech pro rozdělování výkonu na všechna kola.
« Ceny paliv lámou rekordy: Lidé hledají úspornější auta Pečlivá údržba po zimních měsících je pro kondici vozu zásadní »
