Test Alfa Romeo Giulia 2,2 JTDM: Když velí srdce
Alfa Romeo Giulia je pokus Italské automobilky o návrat na výslunní. A vlastně všechno udělala správně. Je krásná, technicky zajímavá a jízdně vynikající. Pořád je to ale Italka, a udělalo se tak i pár přešlapů. Jak se podařilo spojit její horkokrevnou povahu s dieselem?
Já vím, že už jste to určitě slyšeli, a že je toho plný každý článek – ale proboha, to auto je tak nádherné. Nikdo na světě neumí automobilový design tak jako Italové. Alfa Romeo Giulia je elegantní, svůdná, přesto působí dravě a sportovně. Přitom si k tomu nemusí pomáhat žádnými ostrými hranami, falešnými průduchy nebo atrapami difuzorů. Její design je tak čistý, že vás donutí na chvíli zastavit. Mohl bych na ní koukat hodiny a stále bych neměl dost. Každá linka má smysl, proporce jsou dokonale vyvážené. Už samotný design je podle mě jeden z nejsilnějších argumentů pro nákup.
Podle stejného receptu je postavený i interiér. Vše je směřováno na řidiče, a po usednutí mám okamžitě nutkání vyrazit na cestu. Natočená palubní deska, dva tubusy s budíky trčící z kapličky přístrojů, nádherný volant se startovacím tlačítkem: všechno na vás křičí „JEDEM!“. Pokud jde o zpracování a kvalitu, je to tak za dvojku. Při uvedení Giulie jí bylo vyčítáno, že i přes sebevědomou cenovku nenabízí kvalitu odpovídající konkurenci. Testovaný model po faceliftu toho hodně napravil. Slícování jednotlivých dílů je naprosto bez výhrady. Většina povrchů je potažená kůží, a všechny kontaktní plochy jsou měkčené. Přesto se ale najde pár míst, která mi nejsou zcela po chuti. Především lamely výdechů klimatizace působí neuvěřitelně chatrně, a vrchní díl palubní desky vůbec nevypadá dobře – tady je ale naštěstí možnost zvolit jiný. Pro mě osobně nejsou tyhle přehmaty tak zásadní, aby mě odradily od nákupu, pokud ale s cenou BMW očekáváte kvalitu BMW, možná budete zklamáni.
Milým překvapením je ergonomie. Italové umí do vývoje aut vnést jistý faktor chaosu, který vyústí v trochu nelogická řešení. Giulia ale působí, jako kdyby vývoji přihlížel Němec. Vše je tam, kde byste to čekali, a dělá to, co má. Taky Alfě děkuji za to, že pro nás na dalších pár let zachránila normální ovládání. Důležité funkce mají svoje tlačítko, a dotyky se využívají jen tam, kde to má smysl. V interiéru se tak ihned cítíte jako doma, a pár sekund po usednutí toužíte být na cestě. Samotný posaz je velice dobrý. Sedí se na dlouhé nohy a krátké ruce – zkrátka tak, jak se ve sportovně střiženém autě sluší a patří. Jen bych zvolil sportovní verzi sedaček. Ty vám zaprvé dovolí sedět trochu níž, a oproti testovaným mají boční vedení.
Mírnou výtku mám ještě k výhledu z auta. Doleva je špatně vidět přes sloupek a zrcátko, a doprava vám většinu výhledu z úzkého okna zase blokuje zpětné zrcátko. Ať to máme komplet, tak ještě věnuji pár slov infotainmentu. Nemůžu si nevšimnout inspirace u BMW. Vzhled systému i styl ovládání skrze otočné kolečko jsou téměř identické. To ale neberu jako mínus. Ovládání iDrivu patří k nejlepším na trhu, tak proč se neinspirovat. Pohyb v systému je logický a nijak neodvádí pozornost od řízení. Displej ale není z nejkvalitnějších, na přímém slunci je špatně čitelný, a sám systém se místy zasekává. Stejně jako u zpracování, jako by tu chybělo takových těch pomyslných 10 % k tomu, aby to bylo perfektní.
Na místo si ale nijak zásadně stěžovat nemůžu. Vepředu je to zcela bez problému, i za sebe (190 cm) se vejdu. Před nohama ještě se slušnou rezervou, nad hlavou už je to ale hodně těsné. Kufr pojme slušných 480 litrů, ale u karoserie sedan musíte počítat s menším vstupním otvorem.
Alfa Romeo je o emocích. Nejen když stojí, ale především když je v pohybu. A úroveň emocí v pohybu je přímo úměrná zvolené motorizaci. Já dostal k testu verzi, které pod kapotou tluče dieselové srdce. Konkrétně čtyřválec o objemu 2,2 litru, výkonu 140 kW a na čtyřválec opravdu poctivých 450 Nm. To stačí lehounké atletce (pohotovostní hmotnost pouze 1429 kg) k tomu, aby zvládla sprint na stovku za 7,1 sekundy, a rozeběhla se až na 230 kilometrů v hodině. Výkon problém není, dynamika je opravdu vynikající. Motor táhne jako lokomotiva. Bohužel je ale motor opravdu hlučný. Při studeném startu zní jak drtička na kamení, po ohřátí se to sice zlepší, ale stále dovnitř proniká víc, než by se mi líbilo. Stejně tak vibrace, které při akceleraci vnímáte skrze sedačku i volant. Zkrátka mu schází vychování, a celkově se se svým hrubým neotesaným projevem vůbec nehodí k elegantní Giulii.
Spárován je s osmistupňovým automatem od ZF, který stále považuji za jednu z nejlepších skříní na trhu. Spárování s motorem se ale nepodařilo na 100 %. Většinu času si řadí tak hladce, že ani nevíte, že převodovku máte, ale občas si umí cuknout, nebo začít lovit rychlosti. Nejpatrnější je to ve chvíli, kdy auto při plachtění vyřazuje do neutrálu. Prakticky každý návrat do rychlosti je doprovázen cuknutím. Pochválit ale musím rychlost řazení v manuálním režimu. Řadí se navíc obřími hliníkovými pádly, které při každé změně rychlosti kovově cvaknou – úžasný pocit. Spotřeba se během testu ustálila kolem 6,5 litru, což je vzhledem k dynamice opravdu dobrý výsledek. Přesto ve mně dieselová Giulia zanechala rozporuplné dojmy. K ladné a agilní Alfě se hlučný a neotesaný diesel prostě nehodí, celkově jsem měl pocit, jako by ho auto ani nechtělo. Jak když tělo odmítne transplantovaný orgán. Navíc diesel bývá takovou volbou rozumu, a Alfa Romeo se zásadně kupuje srdcem. Při výběru tedy doporučuji vzít jeden z živočišných benzínů, který svým charakterem daleko víc sedí horkokrevné nátuře Giulie. Ten litr až dva rozdílu ve spotřebě se vám plně vrátí v zážitcích.
Teď můžete s klidným srdcem zapomenout na všechny neduhy, které jsem popsal výš. Na silnici na nich totiž pramálo záleží. Alfa Romeo může být prašivá a poruchová, ale vždycky musí skvěle jezdit – to je pravidlo. A Giulia mu dokáže dostát do sta procent. Byla pro ni speciálně vyvinuta nová platforma „Giorgio“ s podélným uložením motoru a náhonem zadní nápravy. Motory jsou navíc posunuty výrazně směrem do kabiny, což vylepšuje vyvážení. Technicky jde o takový klenot, že o ni projevilo zájem i Maserati, a objeví se v jeho modelech. Ale pěkně popořadě. Než jsem si mohl vyzkoušet funkci podvozku, musel jsem se prokousat přes město. Auto nebylo vybaveno adaptivními tlumiči, přesto si mě hned získalo příkladným komfortem. Sportovně tuhý podvozek je v karoserii uložený tak poctivě, že nemá tendence snižovat se k natřásání nebo bouchání. Velice pečlivě kopíruje vozovku, ale posádce poskytuje vysokou úroveň pohodlí. Také je skvěle odhlučněný – žádné hučení od kol, rázy od vozovky. Čekal jsem, že si sportovní naturel vybere daň právě na komfortu, ale Alfa se o vás postará. Vynikající je také na dálnici. Odhlučnění je výtečné, směrová stabilita příkladná, pohodové cestovní tempo je tak daleko za dálničním limitem, že to ani nemůžu zmínit. Giulia je tak skvělá společnice na cestování, že mi někde v mysli začala ožívat nepříjemná myšlenka – není možné tohle auto naučit sportovat, na to přináší až moc málo kompromisů při denním soužití.
Lehce nervózně jsem se tak vydal na klikaté okresky. Voličem jízdních režimů DNA (skvělý název) si nacvakám to nejostřejší, a jde se na to. Je fakt, že ten dieselový rachot pod kapotou zrovna atmosféru nebuduje, ale po pár zatáčkách je mi to jedno. Nevím, kdo ve vývoji zaprodal duši ďáblu, ale tohle prostě funguje. Zatímco na každý den je absolutně neobtěžující, když to na vás přijde, maximálně vás vtáhne do děje. To auto tak úžasně poslouchá, že si připadám, jako kdyby mi přes pedály prorostla přímo do nervové soustavy, a o každém pohybu věděla dřív, než ho vykonám. V sérii zatáček je naprosto živelná. Podvozek a karoserie působí jako kdyby šlo o jeden díl, a i můj sebemenší impulz se ihned přenáší na silnici.
Přesnost, s jakou reaguje na povely, mi vzdáleně připomněla Hondu Civic Type-R. Naprosto fascinující je také to, jak zvládá vlastní váhu. Giulia si dovolí i menší náklony. Pouze ale do takové míry, abyste věděli, kam se zrovna přenáší hmotnost. Díky tomu máte stále jistotu a víte, co si můžete dovolit. Mistrovství v nastavení se ale nejvíc projeví ve chvíli, kdy vám dojde kvalitní asfalt. Rozbité cesty ji totiž vůbec nerozhodí, a stále zvládá držet všechna kola v kontaktu s vozovkou. Můžete se tak opřít do podvozku a krásně cítit, jak pod vámi pracuje. Řízení samotné je pak extrémně rychlé. Mezi krajními polohami nejsou ani dvě otáčky, a moc se tak nenamotáte.
Každým kilometrem mě stále víc fascinovalo, jak moc je Alfa zaměřená na řidiče. Moderní auta jsou rychlá a stabilní, ale jezdí jak v kolejích. Giulia je přístupná každému řidiči, ale ty, co milují řízení, odmění ještě mnohem víc. V oblouku se dá krásně řídit plynem. Dokonale vyvážený podvozek nezná nedotáčivost, pokud to přeženete, stačí jen povolit na plynu, váha se přenese na přední nápravu, zadek mírně vybočí a auto se stačí dovnitř. Přední náprava sama o sobě má tolik gripu, že ji do zatáčky můžete doslova hodit. Podvozek Giulie je prostě mistrovské dílo, a žádné auto téhle kategorie neumí nabídnout lepší. Pomyslnou třešinkou jsou potom brzdy. Mají skvělý nástup a perfektně se dávkují. Pedál je příjemně tuhý, takže skrz něj cítíte, jak se auto opírá do brzd. Co dodat – Cuore Sportivo!
Samozřejmě není všechno dokonalé. Řízení je žiletkově přesné a bleskově rychlé, taky je příjemně tuhé. Bohužel se z něj ale téměř nedozvíte, co dělají přední kola. Auto se tak lépe čte přes zadek. Jenže tohle je u dnešních aut už bohužel zcela běžné, a nechci za to Alfu pranýřovat. Co mě trápí daleko víc, je nemožnost vypnout nebo omezit ESP. Alfa Romeo investuje tolik peněz, dovedností – pravděpodobně i černé magie – do toho, aby vyvinula tak dokonalou platformu, na níž vznikne jedno z nejlépe jezdících aut, co jsem zkusil…a pak vám nedovolí využít její potenciál na 100 %, protože jste za všech situací pod dozorem elektronických chůviček. Ty navíc bohužel reagují poměrně agresivně. Proč? Jak mohlo padnou takové rozhodnutí nechápu. Nicméně údajně existuje softwarová cesta (samozřejmě od třetích stran), kdy vám do auta nahrají RACE režim, který ESP umí deaktivovat – ale já vám to neřekl.
Alfa Romeo Giulia je překrásná zvenku i zevnitř. Neobešlo se to bez pár malých chybek, ale nejde o nic zásadního. Jakmile se totiž dostanete na silnici, odpustíte jí všechno. A to je to jediné, na čem u Alfy Romeo záleží. Tohle je značka pro nadšence, ta se kupuje srdcem. Podvozek je hotové mistrovské dílo. S každou zatáčkou jí budete propadat stále víc, přitom je naprosto vynikající i při běžném denním využívání. Testovaná varianta začíná někde kolem 1,1 milionu, a odmění se vám slušnou dynamikou a rozumnými provozními náklady. Dieselový motor ale přeci jen bere něco z jejího elánu. Pokud zvolíte benzínový motor, získáte auto, které vám doma vydrží dlouhé roky, a bude velice snadné si k němu udělat vztah – a to už dnes není běžná věc. Jde taky o skvělou volbu, pokud se chcete na silnici odlišit, protože (bohužel) se jí prodejně moc nedaří. Je to obrovská škoda. Takové auto dokáže zpestřit den už jen když projede kolem. Občas bych si přál žít ve světě, kdy lidé zahodí předsudky, přestanou kupovat věci co potřebují, a začnou kupovat věci, které jim přináší radost. Garantuji, že v takové světě by Giulia stála na každém rohu.
Plusy
– Neuvěřitelný podvozek
– Přesné řízení
– Design
– Spotřeba
Minusy
– Hlučný motor
– Cena
« Test ojetiny Toyota Camry Ženy už netouží po malých vozech: Nadpoloviční většina upřednostňuje velký zavazadlový prostor »
