dodge-charger-rt-1

Test Dodge Charger R/T AWD: Americké svaly v rodinném balení

1. 2. 2021 • Novinky, Ojeté vozy, Videa

Přelom šedesátých a sedmdesátých let v Americe byl symbolem blahobytu. Každý měl všeho dost, a benzín tekl z každého kohoutku. Tahle doba dala vzniknout kategorii Muscle Car – ikonických svalovců drtících sprintovací dráhy. V roce 1966 se světu představil Pontiac GTO (obecně braný za první vůz této kategorie), a odstartoval tak závody ve zbrojení. Automobilky se předháněly v tom, kdo vymyslí větší šílenost. A jedním z největších jmen této doby byl Dodge Charger, který ve svojí nejslavnější druhé generaci nabízel motory až o objemu 7,2 litru a výkony přesahující 440 koní a 660 newtonemetrů.

Bohužel na Ameriku udeřila roce 1973 ropná krize, a Muscle cary již nebyly žádoucí. Z mocného Chargeru se časem stala parodie sama sebe, když byl v páté generaci představen jako obyčejný nudný hatchback s výkonem jen lehce přesahujícím 100 koní – krátce poté šlo jméno k ledu. Až do roku 2003, kdy se na společném základu s Chrislerem 300C toto slavné jméno vrátilo. My se dnes podíváme na jeho vzácnou variantu. Jde totiž o verzi s motorem V8 a pohonem všech kol. Ta se vyráběla jen prvních letech, a vzniklo jí přibližně pouhých 10 % z celé produkce. Nyní je v nabídce pohon všech kol dostupný pouze pro základní šestiválce.

dodge-charger-rt-9 dodge-charger-rt-7

Ke smutku mnoha skalních fanoušků se mocný Charger nevrátil jako svalnaté coupe (tuto roli převzal až o dva roky později Challenger), ale jako klasický full size sedan. I přes změnu koncepce se Dodge snažil autu vtisknout typické rysy jeho legendárního pradědečka, a auto se tak se svými svalnatými blatníky a pomalu klesající střechou tváří spíš jako čtyřdveřové coupe. Díky nabručenému výrazu a výrazné masce působí naživo jako rozzuřený býk. Taky je to pořádný kus auta. Na délku měří přes pět metrů a rozvor přerostl tři. Jde z něj respekt. A to i přesto, že si na rozdíl od evropské produkce, nepomáhá žádnými kudrlinkami v podobě falešných průduchů nebo komplikovaných lomených hran. Zadní část už ve mně tolik nadšení nevyvolává. Malá zadní světla a jednoduché tvary mi připomínají Kiu Shumu druhé generace. Omlazená verze Chargeru vyráběná od roku 2011 (označená LD) má vzadu světlenou rampu přes celý kufr, která odkazuje na legendární druhou generaci z roku 1969, a vypadá mnohem víc k světu.

Pokud vás vždy Muscle cary braly, ale neumíte si představit jakým způsobem by se vám takové monstrum podařilo obhájit před manželkou, tak Charger pro vás může být řešení. Díky tomu, že se vzdal koncepce coupe je z něj vlastně vcelku praktické přibližovadlo. Kufr pojme solidních 455 litrů a na zadní sedačky můžete dát i víc než jen nákup. Pro kolena vlastně poskytují nadstandardní prostor. Jen nad hlavou už to není žádná sláva. Tady dostal přednost styl před praktičností, a lidé nad 185 centimetrů budou vyrážet hlavou důlky do stropu. Pochválit ale musím úžasný komfort sedadel. Kdybych se sem se svými 190 centimetry lépe vešel, tak by byla cesta v druhé řadě opravdu perfektní.

dodge-charger-rt-14

Na předních místech už je ale vše v pořádku. I moje nestandardní postava se sem bez problému vměstná. Opět musím pochválit sedala. Jejich komfort je srovnatelný s tím nejpohodlnějším houpacím křeslem u babičky. Nemají sice žádné boční vedení, ale tohle je auto stvořené na dlouhé cesty, ne vymetání okresek. Interiér jako takový je poměrně jednoduchý, a až na pár detailů vlastně shodný s tím z Chrysleru 300C. Samotné zpracování vůbec není špatné. Auto, ve kterém sedím, má od roku 2010 najeto poctivých 177,000 kilometrů a jediný prvek nejeví stopy stárnutí. Tlačítka nejsou vymačkaná, piktogramy se nesmazaly a nic nevrže. Ruka rozmlsaného Evropana sice pozná, že materiály nejsou zrovna výběrové, ale není to žádná tragédie. Pořád musíte mít na paměti, že sedíte v autě, co má pod kapotou mocnou V8, pohon všech kol, a nové stálo asi jako Octavie. Posaz za volantem je trochu zvláštní zážitek. Sedí se překvapivě vysoko, a čelní okno je téměř kolmé a poměrně úzké. Připadáte si tak jak když koukáte z tanku, a dává to jistý pocit neporazitelnosti.

Ale Americké auto nedělá kufr, prostor na zadních sedadlech ani kvalita interiéru. To dělá motor. V testovaném kousku se pod rozložitou kapotou nachází atmosférická V8 HEMI o objemu 5,7 litru a výkonu 370 koní a 530 Nm. Auto váží s pohonem všech kol bez pár kilo dvě tuny, ale i tak mu ke sprintu na stovku stačí jen něco málo přes 5 sekund, a sprint na ¼ míle zvládne za 14. Technologicky nejde o žádnou novinku, motor má stále rozvod OHV, ale díky tomu je i poměrně jednoduchý a netrpí na žádné větší problémy se spolehlivostí. Hlavním rysem pro něj je úžasný zvuk a charisma stříkající na míle daleko. Pořád je to ale motor, který vznikl v 21. století, a musí trochu myslet na matku přírodu. Proto má systém vypínání válců – a to až čtyřech. Při klidné jízdě se tak dá jezdit i pod 9 litrů na sto kilometrů. Motor je párován s prastarým pětistupňovým automatem od Mercedesu, který je velice letargický.

dodge-charger-rt-10

Naštěstí má motor obří sílu, takže jeho neochotu spolupracovat až tak citelně nepocítíte. Novější modely (2011 a dál) mají ale již fantastický automat od ZF, a to je úplně jiná pohádka. Na začátku jsem ještě nakousl jednu specialitu tkající se testovaného auta. Je to totiž čtyřkolka. Systém pohonu všech kol je navíc až nečekaně chytrý. Standardně je vždy poháněna pouze zadní náprava – přední se zcela odpojena. K připojení dojde pouze v případě, že vůz zaznamená teploty pod 4 stupně, déšť, nebo prokluz zadní nápravy. Ve sportovním režimu a převodovce přepnuté na manuální řazení se pak systém zamyká na stálou čtyřkolku. Tento systém by tak měl přinést to nejlepší z obou světů. Hravé a čitelné jízdní vlastnosti zadokolek a jistotu ve zhoršených podmínkách. Taky to z Chargeru dělá asi jediný Muscle Car, který můžete bez problému provozovat celý rok.

Pojďme už ale jezdit. Jistě vás zajímá, jak se tenhle pět metrů měřící, dvě tuny vážící Američan popere s našimi silnicemi. Hned z kraje si řekněme, že auto do města to zrovna není. I když pominu spotřebu pohybující se kolem 17 litrů, je to prostě moc velký kus auta, který manévrovatelností zrovna neuchvátí. Takže maximálně pro nákup a rychle pryč. Jakmile ale město opustíte, ukáže se jako perfektní parťák na cestování. Kabina je solidně odhlučněná, cestování vám podkresluje krásný zvuk velké V8, ale všechno se děje tak nějak v klidu a beze spěchu. Podvozek je ukázkově komfortní. Svůj podíl na tom nesou i balonové gumy s pořádným profilem. Překvapivě ale nejde o žádnou houpavou jízdu jak na lodi. Pohyby karoserie jsou dobře kontrolovány a auto působí dobře usazené na silnici. Na dálnici umí vzdálenosti zkracovat opravdu excelentně, a nepůsobí o nic méně sofistikovaně než dražší Evropská konkurence. Je ale čas trochu potrápit to stádo pod kapotou. Já vím, že Charger není zrovna sportovní náčiní, ale já prostě musím.

dodge-charger-rt-11

Navíc tu máme verzi R/T (Road and Track) které se vyznačuje silnějšími brzdami a sníženým podvozkem. Začnu tedy topit pod kotlem. Velká V8 se do otáček nijak nežene, ale má úžasné reakce na plynový pedál a krásně lineární zátah. Všechno je podbarveno sytým zvukem motoru, který se mění od uvolněného brumlání až po pořádně vzteklý řev. Motor je bez debaty ta nejlepší část celého auta. Chybí mu učesaný styl evropských motorů, je takový hrubý a neotesaný, zato má ale spoustu charismatu. Každý kontakt s plynovým pedálem vám roztáhne koutky úst směrem nahoru. Na klikatých okreskách mám také možnost ozkoušet brzdy, a musím se přiznat, že jsem překvapený, s jakou vervou ta obří masa zpomaluje. Jejich účinek se dá navíc skvěle dávkovat. Řízení je možná až moc přeposilované a dlouhé jak týden před výplatou. Daří se mu ale k mým dlaním propasírovat něco z informací od podvozku, a v každém okamžiku má velice dobrou představu, kam míří kola. Na okreskách se upřímně ale moc dobře necítí. Zaprvé je na ně moc velký, zadruhé je naladění podvozku přizpůsobené spíš dlouhému cestování. Měkké uložení karoserie má za následek to, že zatímco podvozek by už rád zatáčel, tak karoserie má ještě setrvačnost, a ráda by jela ještě kousek rovně. Do zatáčky tedy musíte zatočit trochu s předstihem, počkat až si auto zaklekne a oblouk vykrouží. Ochota držet se zvoleného směru je ale až překvapivá.

Pořád je auto ale poměrně těžkopádné, a vy se budete těšit spíš na rovinku za zatáčkou, kde budete moct dát napít oněm 370 koním pod kapotou. Během testu jsem měl i to štěstí, že padlo trochu sněhu, tak jsem mohl vyzkoušet pohon všech kol – a musím uznat, že funguje skvěle. Připojení předku probíhá naprosto přirozeně a nemáte šanci jej postřehnout. Autu to navíc dává spoustu jistoty a tam, kde by běžný Muscle Car působil jak kočka na plovoucí podlaze, má Charger R/T AWD dostatek gripu. I v režimu pohonu všech kol je ale cítit, že hlavní slovo má zadní náprava, a jízda je stále příjemná bez sklonků k nedotáčivosti. Po nějaké době ale okreskové dovádění vzdám, protože přes všechny kvality je tohle prostě dálniční cruiser, který nejradši ukrajuje dlouhé vzdálenosti a okouzluje vás svým charismatem.

dodge-charger-rt-3

Dodge Charger R/T AWD je opravdu speciální auto. Kombinuje praktičnost s poctivou hrubou silou muscle caru, a díky pohonu všech kol se nemusíte bát špatného počasí. Dá se používat na každý den stejně pohodlně jako sousedův Hyundai, ale každý metr si s ním užijete díky jeho nezaměnitelné osobnosti. V bazarech se pohybují od nějakých 400 tisíc, a ani servis vás nemusí nijak děsit. Náhradní díly jsou dobře dostupné, a třeba brzdy vás vyjdou na nějakých 13 tisíc, jedno rameno stojí 1.500 korun. Pokud tedy chcete rozbít nudnou šeď našich silnic, ale nechcete se úplně vzdávat daily ježdění, je tohle svatý grál zážitků. Jak jsem párkrát zmínil, v některých ohledech mu chybí Evropská sofistikovanost, ale v jeho případě to beru spíš jako plus.

Dodge Charget R/T AWD kombinuje americké svaly s praktičností a využitelností na každý den. Jestli jste vždy chtěli muscle car, ale jste praktická duše, tohle je pro vás řešení.

Plusy

– Jízdní vlastnosti
– Úsporný motor
– Design

Mínusy

– Málo místa vzadu
– Cena

.

« »