Test DS3 Crossback 1.5 Blue HDi: Módní doplněk
Značka DS Automobiles na našich silnicích stále působí tak trochu jako zjevení. Ačkoliv už je to nějaký ten rok, co ji můžeme ve svém okolí potkávat, stále působí jako nováček. Původního rodného listu, ve kterém má jako rodiče napsané Citroënovi se snaží zbavit a jako člen koncernu PSA už vystupuje jako samostatná značka.
A na jakou cílovou skupinu se svým modelem DS3 vlastně značka DS Automobiles cílí? Vyřešit tuto otázku bylo i cílem našeho testu. Vzhled DS3 je totiž naprosto jiný, než ostatní konkurenti ve stejné třídě a tak nezbývalo, než DS3 pořádně prozkoumat, projet a s nově nabitými dojmy ji i ve svých redakčních kategoriích někam zařadit.
Už při prvním seznámení je DS3 přinejmenším zajímavá a emoce vzbuzující. V kombinaci s poněkud hůře čitelným futuristickým logem a netradičními designovými prvky přitahuje pozornost lidí, i kteří na tento styl moc nejsou. To se povedlo DS3 naprosto dokonale. A co tím vlastně myslím? Jistě jste si už někdy všimli kolem cest Billboardů, které reklamovali něco neurčitého. Na první pohled nehmatatelného a vy jste vlastně čekali co z toho bude. Je to samozřejmě promyšlený tah marketingových psychologů, kteří sází na přirozenou lidskou zvědavost a dopředu dokáží spočítat, že tato reklama přitáhne ve výsledku zákazníků o něco víc. Trochu podobný případ mi přijde i v případě DS. Žádná extra masivní reklama, žádné jasně vyprofilované prvky a identita křičící do okolního světa, ale křišťálová originalita, silná záhadnost a styl, který nedává spát ani těm, kteří jsou zarputilými fanoušky té „své“ značky.
V tomto testu je DS3 ještě provokativnější než jindy a to hlavně díky svému zlatému laku, který jasně do světa křičí i na ty, kteří by si snad ještě nevšimli. Design je čistě francouzsky avantgardní. Přední několikrát zalomené reflektory vybavené LED technologií Matrix, zadní úzká světla, chromové vyjíždějící kliky, celkový profil karoserie a v neposlední řadě roh na zadních dveří jsou opravdovým koktejlem nezapomenutelnosti. Je pravdou, že tak jak početný bude tábor milovníků, tak stejně tak bez účasti rozhodně nezůstane skupina, která DS3 asi nikdy nepřijde na chuť. Znát ji budou ale rozhodně všichni.
Tak jak jsem plný zvědavosti z okukování DS3 zvenku, těším se i dovnitř, zda konstruktéři z kraje toho nejlepšího vína neusnuli na vavřínech ani v interiéru. Přistoupím blíž k autu, bezkontaktní klíč v kapse je detekován a kliky vyjedou z karoserie. Otevírám dveře a první dojem je skvělý. Tak ani tady bohužel frantíky nenachytáme. Zpracování je opravdu na vysoké úrovni. Použité materiály kvalitní, kombinace barev citlivá a všude opět vládne originalita. Klasickým znakem DS je totiž i v ostatních modelech často použitý motiv diamantu, kosočtverce a trojúhelníku. Vypadá to naprosto skvěle a nápaditost se Francouzům opravdu upřít nedá. Je to úplně jiný proud, než ve kterém jedou ostatní automobilky.
Po usednutí za volant je samozřejmě i tady pár věcí, které jsou prostě jinak. Často slýchám kňouravé nářky ostatních, jak tohle tlačítko má být tam a tohle zase tady a vidí v tom problém srovnatelný s 15ti lety nucených prací na Sibiři. Proč by to ale všichni měli dělat stejně? Má se vyrábět podle nějakých šablon? Nebyl by pak svět automobilů natolik uniformní, že by nás přestal bavit? Co se mě týká, já značce DS rozhodně fandím. Není určitě nejlepší a nejluxusnější, ale přináší do světa automobilového designu nový směr a může tak oslovit zákazníky, kteří jsou už prostě otrávení konzervatismem.
Na hlavním rozmístění pracoviště řidiče nevidím nic zásadního, co by extrémně vybočovalo z řady. V kapličce přístrojů již dle diktátu doby najdete jen jeden velký displej. Jeho grafika je na dobré úrovni, a můžete si volit z několika módů zobrazení. Přepínání mezi nimi hraje spíše na efekt a pro nedočkavé jedince může být někdy tep zvyšující. Vpravo na palubní desce pak najdete dotykový displej infotainmentu, který je na tom o poznání lépe. Jeho reakce jsou rychlé, grafika příjemná a i když je jeho uspořádání po vzoru DS prostě odlišné, je to jen o zvyk trvající v řádu minut.
Pod displejem pak najdete jakési „sady“ dotykových tlačítek opět uspořádaných do „diamantů“ Najdete zde vše potřebné, včetně rychlých přístupů do hlavních menu infotainmentu. Asi největší extravaganci je pak ještě o něco níže. Nejen že se na středovém panelu nachází netradičně umístěné startovací tlačítko, ale kolem voliče automatické převodovky pak ve dvou řadách můžete ovládat stahování oken nebo zamykání dveří. Řešení je to opravdu originální a ač jsem si v první chvíli myslel, že je to blbost, není tomu úplně tak. Je jasné, že jsem ze zvyku několik prvních dní sahal na dveře, když jsem chtěl stáhnout okno, ale po přivyknutí jsem zjistil, že je to vlastně praktičtější než klasika. Levou rukou totiž můžu držet volant, pravou stahovat okna a nemusím přehazovat ruce na volantu.
Testovaný kus měl pod kapotou vznětový motor 1.5 HDi o výkonu 96 kW. Osobně mám rád úsporná auta a od DS3 s touto motorizací jsem čekal něco podobného. Samozřejmě že nezklamala a po dobu testu, kdy jsem brázdil i kopcovité silnice Českých i Polských Krkonoš jsem jezdil za velmi příjemných 5.2 litru. Motor je předpisově odhlučněný, do kabiny mě nijak neobtěžoval a ani za studena netrpí nijak tvrdým projevem. Na tak relativně malé auto je silný až dost a o dynamiku se rozhodně bát nemusíte, pokud tedy nepřepnete do EKO režimu. Tak a k tomu se chci teď dostat. Je trendem poslední doby, že výrobci snad do všech aut i motorek dávají možnost volby režimu motoru. Každý funguje trochu jinak, nicméně hlavním důvodem je řidiči nabídnout zvolit režim podle momentálně požadovaného stylu jízdy, nálady a kdo ví co ještě.
V některých modelech to má větší opodstatnění, v některých menší. Tím se samozřejmě snaží nabídnout zákazníkovi jakousi přidanou hodnotu. U sportovních aut, kde vám změna režimu například odpojí veškeré stabilizace a kontrolní mechanismy je rozdíl většinou extrémní a máte doslova život ve svých rukou. U jiných aut je zase rozdíl tak nepatrný, že se musíte hodně soustředit na to, aby jste vůbec poznali že jste něco přepnuli. Ne tak u DS3! Disponuje režimy ECO, NORMAL a SPORT a rozdíl mezi nimi je opravdu velký. Sportovní režim vymáčkne z motoru to nejlepší co se dá, automatická převodovka se probudí z letargie a nechává si pro jistotu podřazeno o jeden kvalt míň a bylo celkem zábavné pozorovat s jakou chutí se DS3 vrhá do zatáček.
Nedotáčivost je samozřejmě klasicky předokolková, ale je dlouho dopředu čitelná a v tomhle režimu by z vás maminka radost neměla. Režim NORMAL je pak opravdovým pohodářem na asi nejčastější použití a není ničím extra zajímavý. Motor zbytečně nevytáčí a převodovka řadí naprosto logicky. Pak je tu ale druhý extrém a to je režim ECO. Při přepnutí DS3 citelně „zdechne“ a v první chvíli jsem se koukal na otáčkoměr a palivoměr, jestli mi to nechcíplo, nebo nedošla nafta. Na plyn musíte šlapat v tu chvíli jako v Avii a DS3 se nechá hodně přemlouvat k akceleraci. Na předjíždění se tenhle režim opravdu moc nehodí, ale co potěší šetřílky je, že spotřeba začala padat až ke 4,8 litru nafty. Musíte být ale ten den hodně vyklidnění.
Motor spolupracuje s osmistupňovou automatickou převodovkou velmi přátelsky. Je to sehraná dvojka a na jejich spolupráci je vidět perfektní naladění z dílen DS. Jediné co mi vadilo bylo škubnutí mezi prvním a druhým stupněm při studeném motoru. Je mi jasné, že v tu chvílí má převodovka plná tuhého a studeného oleje těžkou práci, ale i při citlivém rozjezdu bylo škubnutí dost znatelné. Jednalo se ale o vyjímku a pak už jsem si její práci jen užíval. Netrpí žádným nesmyslným předčasným řazením, nebo podtáčením motoru, ale pokud by se vám jen přeci něco nezdálo, můžete do její práce kdykoliv zasáhnout pádly pod volantem. Věc sice zajímavá, ale v případě DS3 jsem si raději užíval francií prosycenou pohodu a komfort a pádla de facto použil, jen abych vyzkoušel, že vůbec fungují.
Francouzský komfort v interiéru pochopitelně doplňuje i měkce naladěný podvozek. Navíc je DS3 na svoji velikost postavena na poměrně velkých kolech, což jí nejen přidává na atraktivitě, ale také nepřidělává zbytečnou práci podvozku, který tak může řidiče hýčkat celý den. Strávil jsem s DS3 asi 600 kilometrů za jediný den a rozhodně bych si nemohl stěžovat na únavu.
Jak říká staré přísloví „Pro krásu se trpí“ tak ani na to ve Francii nezapomněli. Konkrétně ale tuto možnost nadělili spolucestujícím vzadu, kteří se musí spokojit s poněkud stísněnějšími podmínkami. Nejen že jsou zadní dveře až nezvykle malé a nástupní prostor opravdu úzký, ale ani na hlavu a na nohy není místa nazbyt. Při svojí výšce 190 cm by se za mě jako za řidiče posadilo už jen malé dítě a pokud jsem sedačku řidiče posunul dopředu, jako by řídil někdo o hodně menší, tak už bych se za řidiče sice vešel, ale při zaklonění hlavy se dřív potkám se svažujícím se čalouněním stropu než s opěrkou. Dokážu si samozřejmě představit, že i v DS3 odjedete s rodinou na dovolenou, ale až se z malých členů rodiny starou opravdový puberťáci, budete se muset poohlédnout po něčem větším.
Je zajímavé se zamyslet nad tím, kam vlastně DS3 jde. Rozhodně jde svojí cestou víc než ostatní a nechce uhnout ani o milimetr. Zaslouží si za to obdiv a přání úspěchu. Je originální každým coulem, vzbuzuje spoustu emocí a má ráda zkoumavé pohledy. Na svojí cestě může potkat módu milující ženy, nebo manžele milující kraj Champagne a zralé sýry. Ti všichni si ji můžou zamilovat. A až jednou pojedu konečně navštívit Saint Tropez, chtělo by to styl. Chtělo by to DS3!
Plusy
– Originální design
– Úsporný motor
– Komfortní podvozek
– Skvělá LED Matrix světla
– Elegantní interiér
Mínusy
– Cukající studená převodovka
– Místo na zadních sedadlech
– Úzké zadní dveře
« Meziroční srovnání nehodovosti mladých řidičů do 24 let Hyundai Tucson N Line přijde na jaře 2021 »
