Test Moto Guzzi V85 TT Travel Centenario
Moto Guzzi slaví v letošním roce rovných sto let a to už je pořádný důvod k oslavám. Z továrny proto vyjíždějí opravdu přísně limitované edice motocyklů ve speciálních barevných kombinacích. Jednou z nich je i model V 85 TT Travel Centenario v barevné kombinaci Centennial Livery. Stejné barvy měla i legenda Moto Guzzi 350 Bialbero, jenž jeden čas kralovala třídě 350 v mistrovství světa a může se pochlubit devíti po sobě jdoucími tituly z let 1953-1957, z nichž čtyři byly konstruktérské a pět jezdeckých. Nepřehlédnutelná šedo-zelená barevná kombinace v matném provedení s hnědým sedlem může sice na někoho působit trochu vojensky, ale rozhodně je originální. Orel je teď exkluzivně ve zlatém provedení a chlubí se s ním i třeba plaketka na předním blatníku.
Dominantou motorky jsou určitě dvě přední kulatá světla. Jako super nápad a smysl pro hračičkovost designérů vás určitě hned na první pohled zaujme symbol orla integrovaný do světel a fungující jako denní svícení. Celkově přední světla odvádí velmi dobrou práci a při jízdě v noci jsem neměl problém s tím, abych musel mžourat očima, jestli mi do cesty zrovna skočil zajíc a mám ho nechat požrat předním 19ti palcovým vyplétaným kolem zavěšeným na 41mm vidlici se zdvihem 170mm a nebo už mám jít na brzdy, protože se jedná o jelena.
Zadní světla se mi ale osobně líbí ještě mnohem víc. Jejich kulatý design by sám o sobě neznamenal nic, co by se už na jiných modelech nedalo najít, ale jejich LED technologie z nich dělá naprosto krásnou designovku a jak výrobce tvrdí, že evokují výstupy rozžhavených motorů stíhačky, tak toto přirovnání opravdu sedí velmi dobře.
Dalším velmi výrazným rozpoznávacím rysem Guzziny je nádrž, která se taky nestydí za svůj odkaz k retro designu, je na kolena příjemně prolisovaná a ani z mojí postavou 190 cm mi nijak nepřekážela. Její objem 23 litrů je ve své třídě obrovský a s průměrnou spotřebou v testu kolem 5,5 litru jsem se dostal na takový akční radius, který by vás neměl omezovat ani při těch nejnáročnějších expedicích. Klasický tankvak ale musíte přidělat popruhy, jinak vám v zatáčce vycestuje. Vládne tady totiž plast a magnety nemají šanci. Ve spojitosti s poměrně hodně vyvýšeným sedlem, které zasahuje hluboko do nádrže a zadním podsedlovým trubkovým rámem je silueta V85 TT Travel vážně nepřehlédnutelná.
Názory na její vzhled se dost liší a rozdělují milovníky motorek na dva velmi rozdílné tábory. Pro zastánce moderních stylů, kterým se nelíbí jediný díl na mašině o který se minimálně alespoň nepořežete, vyloženě provokuje a ohrnují nad ní nos. Opačný tábor ji naprosto zbožňuje, nedá na ní dopustit a vzývají designéry Moto Guzzi jako bohy, že konečně přišli s něčím takovým, co v dnešní době na trhu v podstatě není. Dokonce si myslím, že tento tábor je mnohem radikálnější a větší a já osobně jsem se na svých cestách během testovacího týdne setkal jen z pozitivními ohlasy a zdviženými palci od ostatních řidičů.
Pro cestování na zadní části ve verzi Travel můžete třeba umístit hliníkovo-plastové kufry Moto Guzzi. Pravý o objemu 37 litrů, do kterého pohodlně uložíte vyklápěčku a s objemem 27,5 litru levý, který musí trochou místa ustoupit výfuku. Zadní trubkový rám je pak velmi praktický k uvazování různých popruhů, když budete chtít Travelu ještě více naložit.
Po usednutí za řídítka mne ihned zaujala šířka řídítek. Je opravdu velká, ale ne zase tak moc, abych si připadal jako plavec při motýlku. Naopak se díky nim velmi dobře manipuluje s mašinou na místě a při jízdě jsem neměl pocit, že bych je chtěl užší. Posed je pak příjemně vzpřímený a naprosto klasický co se týká této kategorie cestovních endur. Osobně mám se svojí výškou téměř 190 cm obecně problém s velikostí plexi štítků. Většina z nich je pro mě malá a Guzzina s tím který měla ve výbavě nebyla vyjímkou. Pro mě je prostě malý, ale naštěstí tak hodně, že turbulence vznikající za jeho horní hranou mi proudili do prsou, což je rozhodně příjemnější než dostávat bubnovačku do helmy. Osobně bych byl rád za ještě větší plexi s případnou možností posunu dolů a Guzzi by uspokojilo mnohem širší škálu jezdců hned v základu, v už tak nabité výbavě. V té najdete např. i vyhřívané hefty, které jsem velmi ocenil večer, když jsem se vracel pozdě domů za chladné noci. Jejich výkon je obrovský a po několika desítkách vteřin jsem už začínal ubírat výkon, abych neseškrabával z řídítek svoje rukavice špachtlí.
Za štítkem potom najdete krásný digitální displej palubní desky, který samozřejmě patří do rodiny společně s Aprilií, kde se také velmi osvědčil a jak už to v dnešní době bývá, pokud se jeden díl povede, vesele se pak seká do nejrůznějších modelů. Jeho zobrazení je ostré, jasné a rychlé. S čitelností jsem neměl nejmenší problémy, jen bych vyměnil trochu mdlou barevnou kombinaci za něco trochu více kontrastnějšího. Údajů zde najdete víc než dost, pohrát si můžete s nepřebernou kombinací nastavení a jako velmi povedené považuji sbíhající se jasné LED diody nad displejem, které sekundují otáčkám motoru a jejichž blikající maximum vás upozorní na přeřazení velmi jasně, i když na ně přímo nekoukáte. Na výběr máte z několika jízdních režimů jako například ROAD, RAIN a OFFROAD. Rozdíl mezi nimi je v zásazích na zadní kolo. Režim RAIN počítá se sníženou adhezí a reaguje rychleji na případný smyk a například režim OFF ROAD vypne kontrolu trakce úplně a vyřadí z provozu ABS na zadním kole.
Při jízdě mě velmi mile překvapila ovladatelnost Travelu a jeho hravost. V zatáčkách je jako ryba ve vodě a to že je zrovna naložený jako Tatra opravdu rychle zapomenete. Popravdě mě jeho chuť do zatáček trochu zmátla a kdyby mě na něj někdo posadil se zavřenýma očima, myslel bych si, že jedu na nějakém sportovním naháči. Brzdy Brembo pak Guzzinu zkrotí s naprostou jistotou a k těm nemám absolutně žádné výhrady. Dva prsty na přední brzdu stačí a nástup je nezáludný.
V této třídě středních cestovních endur je objem 853 ccm poměrně klasickým objemem. Motor v mašinách z Mandella jde klasicky svojí cestou. Je neuvěřitelně líbivý a se svými necelými 80ti koňmi při 7750 ot./min. odvádí dobrou práci. Gyroskopický efekt podélně uloženého motoru je naprosto minimální a při srovnání například s boxerem zhruba poloviční. Víceméně si jej všimnete jen při nastartování a při jízdě už o něm nevíte vůbec.
Zátah je poměrně vyvážený v celém spektru otáček. Zkušenějším jezdcům bude nejspíš chybět pár koní navíc a ve vyšších rychlostech zejména pokud máte naloženo a jedete ve dvou už musíte předjíždění trochu plánovat. Osobně mám rád trochu tišší motorky a Travel si jen přede. Neobtěžuje nadměrným kraválem a nehraje si na něco co není. Tak by to mělo u cestovních endur, na kterých trávíte celý den při přesunu Evropou být.
Asi jediná věc, která mi na Travelu vadila, není ale jen jeho chybou. Je to věc i ostatních modelů Moto Guzzi, jako například při našem testování modelu V7. A to sice ukazatel zařazeného kvaltu. Neukazuje kontinuálně při zmáčknutí spojky a podřazování o několik stupňů najednou a tak se při dojezdu ke křižovatce můžete jen domnívat kam jste to až skopli. Zařazený rychlostní stupeň se opět zobrazí až po spuštění spojky, ale to už je trochu pozdě. Na obhajobu tohoto pouze softwarového řešení ale musím říct, že pokud zůstaneme u převodovky, tak tady mi skutečně spadla brada co se týká mechanické části.
Nejednou jsem vyslechl pomluvy na nepřesné převodovky Moto Guzzi u jiných nebo spíše starších modelů, ale tady? Med, cukr, všechny sladkosti světa a jedno velké rozmazlování navíc. Rychlosti zapadají naprosto sametově a přesně a to jak nahoru i dolů. Je pravdou, že na přeřazení musím vynaložit o trochu větší sílu, ale aspoň v cestovních bagančatech vím, že něco řadím. Převodovku jsem si neskutečně užíval a řadil snad i když jsem nemusel. Hrdí japonští konsktruktéři, odkazující na jejich převodové skříně tady dostali lepáka, až jim slezli uši na jednu stranu.
Pohon na zadní kolo zajišťuje kardan, který v této kategorii středních cestovních endur defakto nemá obdoby. Jeho provoz je tichý a já osobně pohon kardanem naprosto miluji. Bezúdržbovost a stálá čistota zadního kola bez odlétávajícího maziva ze řetězu si mě získala už dávno a v případě koupě endura střední kategorie by tohle byl pro mě v případě Moto Guzzi V85 TT Travel velký argument pro otevření peněženky.
Tahle Guzzina mě vážně nenudila. Její všestrannost, hravost, nenáročnost a dobrácké srdce dělníka z nás na testovací týden udělal celkem nerozlučnou dvojku. Jezdili jsme každý den a vymetli spolu všechno možné. Trochu jsem zapomínal na telefony od svých přátel. Ten týden byl V 85 TT Travel prostě super parťákem.
« V Česku přibylo nejméně osobních elektromobilů v EU Rostoucí ceny PHM v prvním pololetí podpořily zájem o plošné ceny paliv »
