Brzdy mají auto bezpečně zastavit a patří k nejdůležitějším prvkům celé konstrukce. Jenže po dlouhá desetiletí se v jejich obložení používal materiál, který dnes vnímáme úplně jinak než tehdy. Azbest byl oblíbený kvůli své odolnosti vůči vysokým teplotám, zároveň ale představoval zdravotní riziko hlavně pro lidi, kteří brzdy pravidelně rozebírali a opravovali.
Nešlo přitom o zanedbatelnou skupinu pracovníků. Historické údaje ze západního Německa naznačují, že potenciálnímu kontaktu s azbestovým prachem mohlo být vystaveno přibližně 300 tisíc mechaniků.
Pro brzdy měl téměř ideální vlastnosti
Použití azbestu v automobilovém průmyslu nebylo náhodné. Při brzdění vzniká obrovské množství tepla a třecí materiály musejí dlouhodobě odolávat vysokým teplotám i mechanickému namáhání.
Mohlo by vás zajímat
Azbest byl v tomto ohledu mimořádně praktický. Dobře snášel teplo, měl vhodné třecí vlastnosti a dal se snadno kombinovat s dalšími složkami brzdového obložení. Proto se dlouhé roky objevoval nejen v brzdách, ale také například ve spojkách.
Rozsah jeho používání dobře ukazují údaje z 80. let. Studie zveřejněná v roce 1986 uváděla, že jen v tehdejším západním Německu se při výrobě třecích materiálů ročně spotřebovalo přibližně 10 tisíc tun chrysotilu, tedy jednoho z druhů azbestu.
Největší problém čekal mechaniky v dílnách
Samotná přítomnost azbestu v brzdách byla pouze jednou částí problému. Ještě důležitější bylo, jakým způsobem se s brzdami při opravách zacházelo.
Při rozebrání starší bubnové brzdy se uvnitř často nacházela vrstva velmi jemného prachu. Dnes by podobný materiál vyžadoval opatrnou manipulaci a speciální postupy. V minulosti ale mechanici běžně sahali po stlačeném vzduchu.
Stačilo do prostoru brzdy fouknout a usazený prach se během několika sekund rozptýlil po celé dílně. Spolu s ním se do vzduchu mohla dostat také mikroskopická azbestová vlákna.
Právě mechanici tak byli vystaveni mnohem většímu riziku než běžní majitelé automobilů.
Stlačený vzduch dokázal vytvořit oblak azbestového prachu
Americký institut NIOSH při měřeních zjistil, že při čištění brzd stlačeným vzduchem mohly krátkodobé koncentrace dosahovat až 15 azbestových vláken na jeden krychlový centimetr vzduchu. A tím rizikové situace nekončily.
Prach vznikal také při broušení a úpravách brzdového obložení. Další část se usazovala na pracovních stolech a podlahách dílen. Při pozdějším zametání se pak mohl znovu rozvířit a vrátit do vzduchu.
Z dnešního pohledu působí podobné pracovní postupy velmi problematicky, tehdy však byly v řadě servisů naprosto běžné.
Bezpečnější postupy přišly až později
S rostoucím povědomím o zdravotních rizicích se začaly měnit také metody používané při opravách brzd. Stlačený vzduch postupně nahradilo mokré čištění, vhodné vysavače nebo speciální zařízení schopná zachytit jemný prach ještě předtím, než se rozptýlil do okolí.
Měření ukázala, že právě změna pracovních postupů dokázala expozici pracovníků výrazně snížit. Pro mechaniky byl tedy důležitý nejen samotný materiál brzdového obložení, ale také způsob, jakým s ním při servisu zacházeli.
Následky se mohou projevit až po desítkách let
Nebezpečnost azbestu dnes není sporná. Jeho mikroskopická vlákna se po vdechnutí mohou dostat hluboko do plic a v organismu zůstávat velmi dlouhou dobu.
Právě dlouhá doba mezi expozicí a případným vznikem zdravotních problémů je jedním z důvodů, proč je azbest tak zákeřný.
Kontakt s ním je spojován mimo jiné s rakovinou plic nebo mezoteliomem. Ten patří mezi vzácná, ale velmi agresivní nádorová onemocnění a postihuje tenkou výstelku některých vnitřních orgánů.
Přímou souvislost s nemocemi mechaniků ale nelze zjednodušovat
Bylo by ovšem chybou automaticky tvrdit, že používání azbestových brzd vedlo k tisícům případů rakoviny mezi automechaniky. Výzkumy totiž přinášejí složitější obraz.
Existují zdokumentované případy mezoteliomu u lidí, kteří s automobilovými brzdami pracovali, a jednotlivé studie zároveň prokázaly, že při určitých servisních činnostech mohlo docházet k významné expozici.
Rozsáhlá metaanalýza epidemiologických studií však nezjistila statisticky významné zvýšení výskytu mezoteliomu mezi automechaniky ani lidmi, kteří se specializovali přímo na opravy brzd.
To samozřejmě nemění nic na skutečnosti, že tito pracovníci přicházeli do kontaktu s látkou, která je dnes považována za karcinogenní.
Evropa používání azbestu postupně ukončila
Azbest z automobilového průmyslu nezmizel okamžitě. Jednotlivé evropské státy jej začaly omezovat v různých obdobích a úplný přechod na jiné materiály trval řadu let.
Na úrovni Evropské unie se pravidla postupně sjednotila a od roku 2005 začal platit zákaz uvádění azbestových vláken a výrobků, které je obsahují, na trh a jejich používání. Výjimky zůstaly pouze velmi omezené.
Výrobci automobilových komponentů proto museli hledat jiné materiály schopné zvládnout vysoké teploty a intenzivní tření.
Dnešní brzdy používají úplně jiné směsi
Moderní brzdové destičky už stojí na jiné technologii. Výrobci kombinují například kovové částice, minerální složky, keramické materiály a různé organické příměsi.
Konkrétní složení se liší podle typu vozu, požadovaného brzdného účinku, provozních teplot i nároků na hlučnost nebo životnost.
Technicky tak automobilový průmysl dokázal azbest nahradit, aniž by se musel vzdát požadované účinnosti brzd.
U velmi starých aut je stále namístě opatrnost
Celý příběh je zároveň připomínkou toho, jak výrazně se během několika desetiletí může změnit pohled na běžně používaný materiál.
Azbest byl svého času považován za mimořádně užitečnou součást brzdového obložení. Jeho tepelná odolnost byla přesně tím, co automobilový průmysl potřeboval. Teprve postupem času se naplno ukázalo, jaké zdravotní riziko může představovat při vdechování jeho vláken.
U moderních automobilů se s ním už v brzdovém obložení běžně nesetkáme. Jiná situace ale může být u skutečně starých vozidel a historických náhradních dílů pocházejících z období, kdy bylo používání azbestu ještě běžné.
Mohlo by vás zajímat
Právě při jejich renovaci nebo opravách proto dává smysl zacházet s neznámým prachem v brzdách obezřetně. To, co na první pohled vypadá pouze jako desetiletí staré nečistoty, totiž nemusí být úplně neškodné.
