Toto ojeté SUV je nezastavitelné a má odzbrojující spolehlivost. Nic univerzálnějšího neexistuje a LC si drží hodnotu jako žádné jiné auto svého typu
Ještě relativně nedávno byl evropský trh plný aut, která si hrála na off-roady. BMW X5 se mimo asfalt většinou jen tvářilo statečně, Audi Q7 a Volkswagen Touareg sice zvládly i náročnější pasáže, jenže jejich technika u toho dostávala slušně zabrat. Pokud jste tedy nepotřebovali ohromovat okolí naftovým šestiválcem, moderními tvary nebo vzduchovým podvozkem, nabízelo se jednoduché řešení: koupit pořádnou klasiku. Třeba Toyotu Land Cruiser a Mitsubishi Pajero.
Pajero už jsem poznal, teď přichází Toyota
Pajero jsem měl v testu před pár týdny, takže jsem byl zvědavý, jak vedle něj obstojí Toyota. Nutno dodat, že jde o generaci představenou v roce 2016, která se s drobnými úpravami drží ve výrobě dodnes. Pajero naopak evropské působení ukončilo už v roce 2018.
Design? Pro jedny krabice, pro druhé zhmotněná poctivost
O vzhledu se dá diskutovat donekonečna, ale asi to není úplně pointa. Pro spoustu lidí je Land Cruiser jen nevzhledná hranatá „bedna“, případně obří Toyota, u které netuší, proč vlastně existuje. Jenže kdo má terén aspoň trochu rád, ten hned vidí krásu – ne tu módní, ale funkční. Krátké převisy, velké nájezdové úhly, podvozek s poctivou světlou výškou… všechno tady říká jediné: jsem tu proto, abych jezdil tam, kde silnice končí.
A ty rozměry? Skoro dva metry na šířku, přes 190 cm na výšku, kapota někde ve výšce hrudníku. K tomu hmotnost téměř dvě a půl tuny. Upřímně: do cesty bych se tomu autu stavět nechtěl. Ani kdybych byl strom. Land Cruiser působí od první vteřiny neústupně a robustně – jako stroj, který má vždycky poslední slovo. Jeho odhodlání dojet do cíle bude větší než to vaše.
Jeho kouzlo je právě v tom, jak bez kompromisů podřizuje vše funkci. Moderní SUV často připomínají designové cvičení s posláním udělat dojem ve městě a před školkou, kde z nich vyklopíte děti. Jenže Land Cruiser není SUV. Je to jeden z posledních pravověrných off-roadů – a jeho práce je krotit přírodu, dostat vás na místa, kam byste se někdy nedostali ani pěšky. A tohle lehce barbarské pojetí mi je mnohem sympatičtější než nekonečný zástup čím dál podobnějších městských crossoverů.
Nastupování jako do věže: a najednou chápete madla i nášlapy
Jakmile otevřu dveře, okamžitě mi dojde, proč tu jsou boční nášlapy a madla na sloupcích. Sedí se opravdu vysoko – menším lidem by se k Land Cruiseru hodilo rovnou přibalit malé schůdky. A stejně jako venek, i interiér jede na vlně funkčnosti a robustnosti. Všechno má být hlavně odolné a použitelné.
To ale neznamená, že Toyota kašle na pohodlí. Naopak – v autě najdete spoustu luxusních prvků: vyhřívaná i odvětrávaná sedadla, tempomat, automatická světla, slušný audiosystém JBL a další výbavu, která vás rozhodně nenechá na suchu. Palubní deska je ale tvarově jednoduchá, tlačítka jsou velká a celé to působí tak, jako by to někdo vytesal z jednoho kusu žuly. Materiálům se těžko něco vytýká: hodně měkčených plastů, poctivý chod ovladačů a japonsky přesné slícování.
Infotainment z jiné doby a pár ergonomických pastí
Střed palubní desky obsadil displej infotainmentu, který dnes už působí viditelně staře. Svou práci ale odvede – jen nečekejte bleskové reakce. A vyšší rozlišení by mu také slušelo. V off-road režimu na vás chrlí hromadu dat o pohonu, náklonech a kdovíčem dalším, jenže některé údaje se kvůli viditelným pixelům luští hůř, než by bylo milé.
Pod displejem je panel klimatizace a vedle toho konzole ovládání pohonu. Jenže pár ergonomických kopanců se Toyotě nevyhnulo. Nastavování zrcátek, vyhřívání volantu a několik dalších věcí je tak rafinovaně schované pod volantem, že se prostě musíte sklonit a lovit je pohledem. A taky nechápu, jak je možné, že v autě velikosti stodoly někdo nenašel slušné místo na odložení telefonu.
Prostorově je to naštěstí jiná písnička. Vpředu místa tolik, že se mezi sedačky vešla i velká lednice. Vzadu si nebude stěžovat ani basketbalista z NBA. A co je nejlepší – celkem bez dramatu jsem se poskládal i do třetí řady. Land Cruiser totiž umí vozit až sedm lidí. Když dáte přednost nákladu, po sklopení sedadel se dostanete skoro na 2000 litrů.
Dieselový pracant: kultivovanost nic moc, životnost ano
Pod kapotou sedí naftový čtyřválec 2,8 litru. Land Cruiser se sice vyrábí i s atmosférickým 5,7litrovým osmiválcem, ten se ale u nás bohužel neprodává, takže se musíme spokojit s „poloviční porcí“. Charakter motoru tomu odpovídá: je to jednotka stavěná na dlouhověkost, ne na jemnost projevu. Po startu zní povědomě dodávkově, po pár kilometrech se to uklidní do snesitelného „nýtování“. Naštěstí je auto skvěle odhlučněné, takže za jízdy motor skoro nevnímáte – výjimkou je prudší akcelerace.
Výkonově to žádná sláva není: 130 kW a 450 Nm. V autě o hmotnosti kolem 2,5 tuny z toho sprintera neuděláte. Okolo dálničního limitu už akci moc nečekejte, zrychlení je spíš vlažné. Jenže tohle není primárně silniční auto – jeho výhody se ukážou jinde.
Motor spolupracuje s automatem, který řadí v klidu a k dramatům ho nepřemluvíte. Prostě pracuje konzistentně: nic navíc, nic míň. Spotřeba umí být… řekněme upřímná. Ve městě jsem viděl i 17 litrů, mimo město se s lehkou nohou dá jezdit lehce přes osm. V terénu mi pak vyskočily hodnoty atakující 30 l/100 km. Naštěstí má Land Cruiser nádrž o objemu 86 litrů, takže z něj není auto, které by vás nutilo hledat čerpací stanici co dvě hodiny.
Na silnici těžkopádný, ale to není jeho důvod existence
Kdo čeká dálniční koráb a ideální každodenní přibližovadlo, může být zklamaný. Pro běžné silnice existují desítky aut, která to zvládají lépe. Land Cruiser působí těžkopádně, v zatáčkách se dost naklání a jeho hmotnost je všude cítit. Ani podvozek není vyloženě komfortní – velké výmoly neumí dobře filtrovat, do kabiny jde dost rázů a občas umí posádku naklepat víc, než bych chtěl.
Jenže soudit Land Cruiser podle toho, jak se chová na silnici, je trochu jako kritizovat psa za to, že neumí hrát na flétnu. Pokud potřebujete nezničitelného pracanta, který se občas musí přesunout po asfaltu, jste na dobré adrese. Land Cruiser si pořád drží poctivou konstrukci s ocelovým žebřinovým rámem a třemi diferenciály se středovým Torsenem.
V terénu se z něj stává jiná bytost
K dispozici máte uzávěrku středového diferenciálu i režimy pro písek, sníh nebo bláto. Dokonce nechybí ani „samochod“ – režim, kdy si auto samo drží konstantní rychlost a bez zastávky se plazí terénem.
Schopnosti mimo silnici jsou opravdu působivé: nájezdový úhel 31 stupňů, boční náklon i stoupání až 42 stupňů, a kdyby se náhodou něco škrtlo, můžete ještě ručně upravit světlou výšku. Jenže nejvíc fascinující není to, co všechno projede. Nejvíc fascinující je, jakým způsobem to projede. Land Cruiser se do překážek žene s takovým sebevědomím, že i vy se za volantem začnete cítit neporazitelně. Auto doslova ožije, konečně je „doma“ – a začne chtít horší a horší výzvy. A vy s ním.
Popravdě se mi nepodařilo najít terén, kde bych Toyotu dostal aspoň trochu do úzkých. Jako parťák do práce je to ideál: uveze skoro 700 kilo a utáhne až tři tuny.
Spolehlivost a ceny: problém je spíš v tom, jak moc si drží hodnotu
Na konci článků o ojetinách obvykle vypisuju typické potíže, které auto po letech trápí. Tady se ale nějaké zásadní průšvihy hledají těžko. Testovaný vůz z AAA Auto měl najeto lehce přes 130 tisíc kilometrů a byl z roku 2016, takže šlo pořád spíš o zánovní kus. Motor, převodovka i podvozek působí kvalitně, navíc existují případy Land Cruiserů, které bez vážných závad najely i milion kilometrů.
Potíž může být spíš v opačném gardu: zůstatková hodnota je vysoká. Land Cruiser si drží ceny nahoře a dlouho. I o generaci starší auta se klidně prodávají kolem čtvrt milionu. Testovaný čtyřletý kus stál 800 tisíc. Nový vůz startoval přes milion, a s testovanou výbavou se pohyboval zhruba kolem milionu a půl.
Pajero je levnější, ale také je to poznat
Land Cruiser levný není – a proti němu se dá Pajero pořídit výrazně výhodněji. Jenže ono tomu Mitsubishi také odpovídá. Interiér je horší, podvozek méně komfortní, na silnici je v podstatě k ničemu a v terénu vedle Toyoty působí nervózněji.
Cena
Když se dnes v Česku rozhlédnete po ojetém Land Cruiseru z té naší generace (typicky ročníky kolem 2015–2017), rychle zjistíte, proč se o něm říká, že je to auto s vlastním cenovým vesmírem: i kusy s vyšším nájezdem se běžně drží zhruba od cca 660 tisíc Kč (například certifikovaná nabídka Toyoty u auta 2016 s ~298 tis. km) a velmi často lezou k 800–900 tisícům Kč podle stavu a výbavy (na velkých inzertních portálech se objevují třeba kusy kolem 825 tisíc Kč i při ~220 tis. km).
« Levná auta nízkopříjmových domácností znečišťují vzduch nejvíce. Přispívá tomu i korupce emisních kontrol. Vraky z cest je třeba dostat pryč Elektromobil proti tradičnímu SUV: čelní střet Tesly s Volvem vyzněl lépe pro spalovací vůz »
