Nejoblíbenější SUV Čechů jako ojetina. Drží si cenu, ale může servisně potrápit. Duster je však pořád rozumná volba
Dacia Duster je přesně ten typ auta, u kterého se lidé okamžitě rozdělí do dvou táborů. Jedni ho zbožňují, druzí by ho nejradši neviděli ani na parkovišti – ale lhostejnost u něj prakticky neexistuje. Já se bez vytáček hlásím k fanouškům. Duster je totiž poctivě jednoduchý stroj: nic nepředstírá, nesnaží se hrát luxus ani prémiovku, jen dělá to, co má. A za peníze, které pořád ještě dávají smysl. Navíc má jednu vlastnost, kterou spousta uhlazených městských crossoverů postrádá: umí se v terénu zatnout a s výrazem „tohle je všechno?“ pokračovat dál. A přesně to dokáže vykouzlit úsměv.
Druhá generace… nebo jen hodně důkladná modernizace?
Současný Duster je oficiálně druhá generace, i když na první pohled může působit jako pokračování té původní s pořádnou dávkou kosmetiky. Já bych tomu klidně říkal velký facelift, ale na nálepce vlastně nezáleží. Důležité je, že změny na karoserii jsou trefené jedna po druhé.
Předek dostal novou masku, modernější světla s denním svícením přímo v nich a přepracovaný nárazník. Dohromady to autu pomohlo vypadat mnohem současněji – jako kdyby se najednou přestalo omlouvat za svůj původ. Zajímavým detailem jsou i nástavce za předními blatníky, které připomínají boční sání a opticky rozšiřují auto. Jsou sice jen „na oko“, ale fungují skvěle. Vzadu se Duster snaží nebýt „ten, co vypadá jako Jeep Renegade“, jenže podobnost z něj stejně úplně nesetřese.
V testované kombinaci to ale vůbec nevadí – rudý lak spolu s červenými středy kol (u výbavy Techroad) mu překvapivě sluší a celé auto působí sympaticky drsně. Mezi zástupy městských „soft“ crossoverů je to příjemně neuhlazený kus techniky a já klidně přiznám, že se mi tenhle offroadový výraz vážně líbí.
Interiér: jednoduchý, pevný, bez přetvářky
Uvnitř pokračuje přesně ta filozofie, kterou Duster hlásá zvenku. Kabina je prostá, funkční a nehraje si na něco, čím není. V Techroadu ji aspoň trochu rozsvítí červené dekory na několika místech, takže nepůsobí úplně jako pracovní nářadí. Nejvíc pozornosti si stejně bere panel klimatizace: otočné ovladače s malými integrovanými displeji vypadají překvapivě dobře a hlavně se ovládají naprosto intuitivně. Není divu, že se podobné řešení zalíbilo i Renaultu a nakonec se objevilo třeba v novém Cliu.
Infotainment s navigací má grafiku, která by klidně mohla pocházet z doby raných sci-fi filmů, ale to nejdůležitější zvládá: je použitelný, reaguje slušně a umí vše, co při jízdě reálně potřebujete. A to je u auta tohoto ražení vlastně podstatnější než efektní animace.
Ergonomie, materiály a pocit kvality
Z hlediska ovládání je kabina v pořádku. Co mi tradičně leze na nervy, je typický „renaulťácký“ ovladač pod volantem, se kterým jsem si nikdy úplně netykal. Jinak ale platí, že nic nevrže, nic nepůsobí chatrně a celek vyloženě vyzařuje robustnost. Materiály jsou samozřejmě spíš obyčejné, jenže zároveň věřím, že přesně tyhle plasty přežijí roky tvrdšího zacházení bez zbytečného dramatu.
Prostor a praktičnost: papírově i reálně slušné
Zavazadelník nabídne 450 litrů – na pohled to možná nevypadá tak velkoryse, ale v součtu je to solidní hodnota. Zadní sedadla jsou na poměry auta použitelná: sám za sebe si sednu bez problémů. Prostor na rozcapování to není, ale nikde nic netlačí a přežít se dá i delší cesta. Vpředu je místa dost a sedačky mile překvapí – dlouhý sedák, slušná opora těla a žádná tragédie ani po hodinách za volantem.
Velký bonus je výhled z auta. Sloupky jsou příjemně subtilní, rohy karoserie jsou dobře čitelné a Duster se díky tomu řídí „na oči“ snadno i někomu, kdo nemá roky praxe. Pro začátečníky a nejisté řidiče je tohle k nezaplacení.
Výbava: víc, než byste čekali
Duster umí překvapit i tím, co všechno může mít. Kromě navigace se dá narazit na vyhřívaná sedadla, tempomat, hlídání mrtvého úhlu nebo kamerový systém, který dovolí přepnout pohled i na přední kola – praktické třeba při parkování nebo manévrování tam, kde nechcete odřít ráfky či nárazník.
Motor 1.3 TCe: nejsilnější Duster a povedená kombinace
Pod kapotou testovaného kusu pracuje nejsilnější motor, jaký kdy Dacia do Dusteru nabídla: přeplňovaná benzinová třináctistovka, známá i z jiných modelů, která nahradila starší 1.2. Oproti ní má mimo jiné chlazené svody, takže by měla být i z pohledu životnosti jistější.
Parametry zní dobře: 150 koní a 250 Nm už od 1 600 ot./min. V autě s hmotností lehce přes 1,3 tuny je to víc než důstojná porce. Papírově umí 225 km/h a stovku za 10 sekund, ale pocitově působí živěji. Jenže Duster nikdy nebude sprinter – jednoduchá konstrukce podvozku nedokáže všechen výkon stoprocentně přenést na asfalt.
Když mu na křižovatce opravdu naložíte, odmění vás taháním za volant a protestujícími pneumatikami. Jeho silná stránka je jinde: pružnost. Dokáže se ochotně zvednout z jakékoli rychlosti a působí, jako by měl pořád chuť přidat. Motor je kultivovaný, zní příjemně a celkově je to jedna z těch jednotek, kde máte pocit „jo, tohle se povedlo“.
Převodovka a spotřeba: překvapení ve dvou směrech
Šestistupňový manuál k tomu sedí. Dráhy jsou krátké, přesně vymezené a řazení je snadné. V neutrálu občas lehce zadrhne, ale nic zásadního. Upřímně: je skoro komické, jak solidní manuál umí nabídnout Dacia, když Renault v historii často předváděl pravý opak.
A spotřeba? Příjemná. Ve městě se dá jezdit kolem osmi litrů, mimo něj není problém vidět hodnoty okolo pěti.
Jízda po silnici: méně terénní, víc civilní
Největší otazník pro mě byl podvozek a chování na asfaltu. Duster jsem měl vždy spojený hlavně s terénní schopností, zatímco na silnici to bývalo… řekněme průměrné. Navíc testovaná verze měla jen pohon předních kol, takže jsem k ní přistupoval opatrně. Ukázalo se, že zbytečně.
Absence čtyřkolky znamená nižší hmotnost a tlumiče najednou nemají tolik práce. Výsledkem je citelně vyšší komfort. Duster se na silnici chová přirozeněji, skoro jako zvýšený hatchback. Nerovnosti filtruje velmi slušně a překvapí i tím, jaký klid umí nabídnout v kabině – hluk je nižší, než byste čekali.
Ano, bez čtyřkolky přišel i o nezávislé zavěšení zadní nápravy, ale v běžném provozu to většina lidí ani nepozná. Při rychlejší jízdě se limity ozvou: v zatáčkách se víc opírá o přední kolo a zadek má tendenci poskakovat. Jenže kdo si kupuje Duster jako nástroj na řezání okresek? Když jezdíte s rozumem, dostanete překvapivě příjemné auto na každý den.
Do města sedí díky rozměrům a obratnosti, na dálky se neztratí díky silnému motoru. A mimo asfalt pořád umí být užitečný: světlá výška i nájezdové úhly zůstaly, jen dřív narazíte na místo, kde by se druhá hnaná náprava hodila. Pro běžné chalupářské výlety nebo horší příjezdovky ale předokolka často stačí. V součtu mi tenhle Duster dokonce seděl o chlup víc než příbuzný Captur.
Překvapivě dobré „daily“ s poctivým základem
Duster s nejsilnějším motorem je až nečekaně příjemný parťák na každodenní ježdění. Je praktický, uvnitř použitelně prostorný, umí být komfortní a motor 1.3 TCe je vyloženě povedený. Cenově už to není úplně „nejlevnější auto na trhu“, ale jako celek to pořád dává smysl.
Na co si dát pozor u ojetin
Většina bazarových kusů jezdí buď s benzínem 1.6 16V, nebo s turbodieselem 1.5 dCi (common-rail). Obě jednotky jsou původem od Renaultu.
1.6 16V se objevovala i ve verzi na LPG. Ta ale často nebývá ideální, protože se u těchto aut běžně neřeší přímaz ventilů a po čase může dojít k problémům právě v této oblasti. Čistě benzínové provedení je bezpečnější volba.
1.5 dCi má pověst problematické jednotky – kromě turba umí potrápit vstřikovači i vysokotlakým čerpadlem. Pokud do něj někdo jde, měl by výrazně zkrátit interval výměny oleje: zapomeňte na dlouhé „papírové“ lhůty, rozumné je měnit maximálně po 15 000 km.
Vyhnout se vyplatí i 1.2 TCe, kde se objevují potíže s řetězovými rozvody a opravy mohou být drahé (často se neřeší jen řetěz, ale i další součásti, navíc bez levných alternativ).
Kontrola podvozku a typické drobnosti
U Dusteru má velký smysl prohlídka na zvedáku – některé kusy totiž zažily terén, který už byl nad jejich schopnosti, a následky se umí schovat na podvozku nebo výfuku. Vedle toho se občas objeví elektronické vrtochy, někdy zlobí ukazatel paliva. U některých aut se řeší únik převodového oleje přes gufero u přední poloosy. Smysl má zkontrolovat i brzdy (destičky i kotouče) a projít veškerou výbavu – hlavně klimatizaci, protože její nefunkčnost může mít víc příčin a někdy to může souviset i s poškozením chladiče.
Ceny a dostupnost
Když se dnes podíváte po českých inzerátech na Duster druhé generace s benzínovou 1.3 TCe o výkonu 150 koní (110 kW), rychle zjistíte, že cenovka už dávno není jen za pár korun, ale pořád umí být překvapivě rozumná: nejlevnější kusy startují zhruba okolo 270–300 tisíc Kč, typicky jde o ročníky kolem roku 2019 s vyšším nájezdem, kde už hraje roli stav a historie víc než výbava.
Za hezčí a zachovalejší auta se servisní knihou a normálním kilometrovým nájezdem se běžně pohybujete spíš v pásmu 320–380 tisíc Kč (často ročníky 2019–2021), a jakmile chcete novější hračku s automatem nebo prostě mladší kus s nízkými kilometry, není výjimkou vidět cenu cca 400–430 tisíc Kč. Jinými slovy: jestli chcete Duster za dobrý peníz, dívejte se víc na stav a původ, než na naleštěné fotky a počítejte s tím, že právě 1.3 TCe 150 patří na trhu mezi žádanější konfigurace, takže levné kousky se neohřejí dlouho.
.« Znáte výraz černá smrt motoru? Jak usazeniny vznikají a co proti nim skutečně funguje Turbomotor v nízkých otáčkách? Toto je nejčastější chyba dnešních řidičů: dlouhodobé podtáčení »
