Albánie, ideální země pro dobrodružství autem. Nabízí nádherné moře i divoké hory
Albánie je v poslední době hitem nabídky cestovních kanceláří. Okouzlit ovšem dokáže i vyznavače dobrodružnějšího cestování. Čím vlastně tato balkánská země návštěvníky láká?
Kdysi (kvůli svému politickému vedení) totálně izolovaná země je dnes otevřená turistům lačným objevování. Na silnicích tu potkáte karavany z různých evropských zemí, ale i cestovní motorky s kufry a cyklisty na expedičních kolech obalených spacáky a dalším vybavením. Albánie nabízí jak plážové radovánky na jadranském pobřeží, tak relax v horách nebo výšlapy na jejich vrcholky.
V přímořských letoviscích najdete vše, co většina lidí od pobytu u moře v jižanské zemi očekává. Pláže, promenádu s palmami, rybářské čluny vyrážející z přístavu za úlovkem i více či méně improvizované tržiště, kde pak někteří z nich prodávají, co nalovili. Rybáře doplňují pěstitelé ovoce a zeleniny z okolí, výjimkou na pultech nejsou ani lahve s domácím olivovým olejem.
Prodejní stánky, nebo spíš stolky s vyloženým zbožím, jsou běžné i u silnic. Návštěvníka ze středu či západu Evropy může překvapit četnost policejních dopravních kontrol, nebo spíš častá viditelná přítomnost policistů u silnic. Viditelná je i národní hrdost Albánců, demonstrovaná často vlajícími státními vlajkami s dvouhlavým černým orlem na červeném poli.
Hory jsou v Albánii téměř všudypřítomné. I když zrovna jedete rovinatou oblastí, skoro vždy jsou nějaké kopce v dohledu. Albánské Alpy na severu země snesou ve většině ohledů srovnání s pohořím stejného jména v Německu, Rakousku či Francii. Nejen zalité odpoledním sluncem jsou od nich albánské hory k nerozeznání.
Pokud chcete Albánii objevovat autem, hodí se do hor určitě pohon všech kol. A možná i něco navíc…
V čem rozhodně také nezaostávají, jsou dechberoucí výhledy z horských silniček vinoucích se z údolí vzhůru do kopců. I četnost zajímavých stoupání i klesání a atraktivních zatáček včetně vraceček je srovnatelná. Ani vrcholky pokryté sněhem i v časech, kdy už je v údolí příjemně teplé počasí, nechybějí. Ostatně nejvyšší kopce přesahují 2 500 metrů nadmořské výšky.
Bunkry kam se podíváš
Jednou ze zajímavostí Albánie jsou bunkry rozeseté po téměř celém území. Jsou pozůstatkem izolace země v druhé polovině 20. století, pramenící z paranoie jejího diktátorského vůdce Envera Hodži. Ten se za čtyři desetiletí své vlády dokázal rozkmotřit s ostatními státy komunistického bloku, a kromě napadení ze strany západních zemí se pak obával i útoku ze strany sousední Jugoslávie či Sovětského svazu. Tento jeho pocit jen zesílil poté, co v roce 1968 vojska některých členů Varšavské smlouvy obsadila Československo (Albánie kvůli tomu na protest tento pakt opustila).
Hodža založil domobranu a k vojenskému výcviku povolal muže i ženy, každý měl v případě napadení bránit svou zem. Tempo stavby malých pevností zrychlilo. V polovině 70. let bylo v zemi údajně až 750 tisíc bunkrů, což při počtu obyvatel vycházelo zhruba na tři občany na jeden bunkr. Pevnůstky jsou rozeseté po celé zemi, na pobřeží, ve vnitrozemí i v horách, stojí u silnic či na zahradách, některé dokonce i na hřbitovech.
« Jak se rodí nízký odpor: od počítače do větrného tunelu Paradox: Z nových aut vidíme čím dál méně. Senzory to nezachrání »














