Velký rozlučkový test Škody Kodiaq: Napříč nejkrásnějším pohořím Evropy v divoké Bosně a strhující Černé Hoře
V roce 2021 mladoboleslavská automobilka představila modernizovanou verzi své vlajkové lodi, modelu Kodiaq. Letos na trh dorazí nová generace a dny stávající jsou tak pomalu sečteny. Má smysl tento vůz ještě kupovat? To jsem se rozhodl prověřit opravdu pořádným uživatelským testem a Kodiaq vystavil nekompromisnímu balkanskému terénu.
Vybral jsem si verzi, kterou bych pojmenoval anglickým slovem bestseller. Jasně, nic jiného než 2.0 TDI o výkonu 147 kW, s pohonem všech kol a převodovkou DSG. Takový cestovatelský ideál. Karoserie byla navíc vyšperkovaná paketem Sportline. Musím uznat, že facelift byl sice decentní, ale vůz díky chytře navrženým změnám proměnil výrazně k lepšímu. Kodiaqu to jednoduše sluší a vypadá dospěleji, moderněji a tak nějak hodnotněji. I teď, o dva roky později, vypadá pořád svěže.
Interiér doznal mírnějších změn. Poprvé nabízí Kodiaq na přání ergonomická přední sedadla s ventilací a masážní funkcí. Pro výbavový stupeň Style jsou na přání dostupná ekologická sedadla s potahy z trvale udržitelných veganských materiálů. Nové dekorační lišty, nové kontrastní prošití a ambientní LED osvětlení s rozšířenými funkcemi dodávají interiéru svěží vzhled. Na přání je k dispozici čalounění stropu mikrovláknem Suedia v černé barvě ve spojení s panoramatickým střešním oknem pro L&K a RS. Nechybí ani modernější systém infotainmentu a plná konektivita. Stále je to příjemné a kvalitní místo a staromilce potěší i dobová architektura všech prvků, která je poplatná době vzniku tohoto modelu. Největší pochvalu vyřknu hned v úvodu směrem k sedadlům z řady Sportline. Jsou jednoduše skvělá a ani po celém dnu za volantem vás nebudou bolet záda a to je na dlouhých cestách k nezaplacení.
Pojďme jezdit. Na rozlučkový výlet jsem Kodiaqu připravil poměrně náročnou trasu vlastně po všech myslitelných silnicích i mimo ně. Začínáme ale nejnudnějším úsekem celé cesty a tím je dálnice. Po ni se dostanu až k hranicím Bosny a Hercegoviny a poté klikatými okresky až do hlavního města Sarajevo. Dálnicí vás příliš zdržovat nebudu. Auto zde funguje skvěle, je pohodlné, tiché a dostatečně pružné. Cestovním tempem kousek nad rychlostním limitem si vůz řekl o nějakých 7,2 litrů a během 9 hodin nás v pohodlí přesunul na hranici mezi Chorvatskem a Bosnou.
Bosna a Hercegovina
Cesta se začíná klikatit a hory tyčit. Kodiaq sice svou váhovou kategorii nezamaskuje, ale funguje dobře i v tomto režimu. Možná se ptáte, proč Bosna a Hercegovina a odpověď je jednoduchá. Je to jedna z posledních evropských zemí, kde panuje panenská příroda, svoboda a je nezkažena masovým turismem. A ta příroda je zde opravdu nádherná. Dost mě překvapila infrastruktura a kvalita silnic, myslím pozitivně, protože je opravdu na dobré úrovni. A Sarajevo? Rozhodně stojí za vidění. Z balkánských hlavních měst patří vůbec k tomu nejzajímavějšímu.
Baščaršija je jedním z největších lákadel celého města. Jedná se o staré osmanské tržiště, které nabízí nepřeberné množství stánků se suvenýry, ručně dělanou keramikou a dílnami. Nachází se tu několik impozantních staveb, například mešita a bezistan Gazi Husrev-bega, která je největší v Bosně. Morića Han je nejstarší hostinec ve městě a Hodinová věž, která je jedním ze symbolů centra Sarajeva. Pro milovníky odpočinku se tu nachází mnoho kaváren a restaurací a podle místních se zde podává nejlepší ćevapi široko daleko.
Trebević je pohoří, které se rozkládá nad Sarajevem. Na Trebević jezdí lanovka z centra města, která byla původně vyrobena v Československu v Chrudimi. Na vrcholu se nachází pozůstatky olympijského parku, bobová a sáňkařská dráha, jež bohužel časem chátrají. Je to turisticky velice oblíbené místo, zvláště kvůli výhledu, který vrchol nabízí.
Druhý den je další zkouškou, i když ne ještě tolik náročnou. Nádhernými horami se s Kodiaqem přesouváme do ještě hornatější Hercegoviny na jihu země. Cílem je slavný Mostar a vodopády Kravica. Cestou člověk zůstane beze slov, když se silnice klikatí pod masivy a v obložení průzračných jezer.
Prvním cílem jsou vodopády Kravica, které se nacházejí v jihozápadní části Bosny a Hercegoviny, poblíž města Ljubuški a vlastně kousek od chorvatské Makarské riviéry. Tyto vodopády jsou jedním z nejznámějších přírodních útvarů v této oblasti a jsou populárním cílem turistů. Pokud už znáte Plitvická jezera i vodopády na řece Krka a rádi byste navštívili podobný přírodní skvost, návštěvu vodopádů Kravica nesmíte vynechat.
Oslní vás svou přirozenou krásou a uchvátí vás dunění vodních mas padajících z výšky až 28 metrů. Z dřevěné lávky přes řeku na začátku údolí se otevírá fascinující pohled na nádhernou krasovou scenérii. Vodopády Kravica jsou 120 metrů široké. Leží daleko od civilizace a městského ruchu obklopené bujnou zelení. Ideální místo pro odpočinek a načerpání energie z přírody.
Vracíme se zpět nahoru do 40 kilometrů vzdáleného města Mostar. To v Bosně rozhodně minout nemůžete. Hlavní město Hercegoviny je totiž úchvatným kouskem orientu. Mostar je dodnes rozděleným na dvě části. Geograficky i sociálně město dělí řeka Neretva. Od doby, kdy byl po občanské válce obnoven symbolický Stari Most, se daří bořit historické bariéry a obyvatelé znovu nacházejí společnou řeč. Mostar je tedy důležitou součástí historie země i příkladem porozumění mezi různými kulturami, navzdory dávným historickým křivdám.
Historie Mostaru je úzce spjata s řekou a mostem, který se přes ní klene. Odvozuje se od něj i název města, protože Mostar znamená v překladu strážce mostu. Nejznámější stavbou na území města je právě kamenný most Stari Most, jenž byl postaven v roce 1566 Osmany, kteří Mostaru dlouhou dobu vládli. Proto se ve městě nachází velké množství mešit. Ty mu dodávají zajímavý orientální nádech. Budete milovat ty malebné úzké uličky a místní atmosféru.
Pouhých 7 kilometrů od Mostaru se vyjímá hercegovská obec Blagaj. Sídlila zde sekta „dervišů“, kteří se různými formami, hlavně však točením kolem své osy, dostávali do transu, z čehož vychází někomu možná známá dětská hra.
Blagaj je mimo svou dervišskou minulost známý pro ústí řeky Buny, neboť se jedná o největší krasový pramen na světě. U pramene je možno navštívit tzv. sufijskou tekiju, sídlo místních hodnostářů a dervišů.
Je čas na další větší přejezd a z Blagaje bereme Kodiaq přes hory do pohoří Zelengora. To je na jihovýchodu země a tam už o turistu vlastně ani nezavadíte. Přitom je to nejkrásnější pohoří v této zemi, které kombinuje skalní masivy a rozkvetlé zelené louky. Kodiaq serpentýny zvládl s grácií, ale abychom z pohoří něco viděli, musíme na nezpevněné silnice. Jsou tady takové šotolinové polňačky plné kamení, ale naštěstí bez výraznějších děr. Auto se v klidu žene kupředu a nám se otvírají neskutečné výhledy.
A jelikož mě toto místo nadchlo až příliš, putuji Kodiaqem stále hlouběji do nitra hor a úplně neberu ohled po čem se jede. Naštěstí vůz nemá nízkoprofilové pneumatiky, a tak jsem více v klidu. Když ale zastavuji na focení, nestačím se divit jak bílá barva ustoupila zdejšímu jemnému prachu.
Pohoří Zelengora je na čase opustit, ale za sebou ho nenecháme. Vede jim totiž i hlavní cesta, která spojuje velká města Gacko a Foča. Trochu si tady připadám jako v Alpách. Stejně dokonalá kvalita povrchu, ale naprosto minimální provoz, žádní cyklisté nebo karavany. A rychlostní radary nebo policie? Tak na to rovnou ani nemyslete. Tady se ještě svezete a nemusíte se bát o peněženku nebo řidičák.
Montenegro
Je na čase Bosnu a Hercegovinu opustit a vydat se malým zapadlým přechodem uprostřed hor na území Černé Hory. Osobně tuto malou zemičku považuji za naprostý skvost a vůbec nejhezčí zemi celé Evropy. Že jsem se zbláznil? Nemějte předsudky a jeďte se přesvědčit. Země o velikosti poloviny naší Moravy nabízí na kompaktním území vlastně úplně vše. Celá je pokryta pohořím různého vzezření a nenajdete tu jedinou nehornatou část. Kopce končí doslova až na pláži jaderského moře.
Největší zajímavosti? Je tady největší jezero Balkánu – Skadarsko jezero. Jde zároveň i o jednu z největších evropských ptačích rezervací, ornitologové tu napočítali 270 druhů opeřenců. Mezi nimi i některé vzácné druhy, např. pelikán kadeřavý, ibis černý, kormorán malý a rybák bahenní. Jezero je současně největší kryptodepresí v Evropě. Velkou část pobřežních ploch jezera pokrývají vodní rostliny jako jsou rákosy, lekníny, stulíky a kotvice plovoucí. Jelikož je obklopeno hory, můžete na něj koukat z mnoha vyhlídek a užít si neopakovatelná panoramata.
Mou druhou nejoblíbenější částí této země je Boka Kotorska a město Kotor. Říká se tomu tady fjordy Balkánu a jedná se o jediný fjord na jihu Evropy. Krása boky Kotorské se odráží v řadě jejích kontrastů: zasněžené horské vrcholy se zrcadlí v klidné mořské hladině, spolu s kamennými kostely, paláci a domy, v jejichž dvorech kvetou růže, dozrávají pomeranče a citrony, zelená se rozmarýn, vavřín či oleandr, tyčí se cypřiše i palmy. Měsíční světlo dopadá přes strmé strany hor v jasných nocích na kamenné fasády, jež světélkují, jako by byly ze stříbra. Symbióza přírody s člověkem je zde všudypřítomná.
Město Kotor nápadně připomíná Benátky, to proto, že jej Benátčani vybudovali a kdysi patřil Kotor pod jejich správu. Úzké uličky a kamenné domky s okenicemi… Čirá nádhera. Milovníky koček také potěší fakt, že jsou tady vlastně úplně všude a s městečkem jsou historicky silně spjaty. Samotné pobřeží nabízí několik krásných měst jako Budva, Petrovac na Moru nebo slavný Sveti Stefan. Moře je tu průzračné a pláže široké a oblázkové. Žádný vylitý beton jako v sousedním Chorvatsku.
Pro mě nejlepší částí ale zůstává národní park Durmitor. Jde o pohoří, které se nachází na severu Černé Hory, u hranic s Bosnou a Hercegovinou a Srbskem. Je součástí Dinárských hor a je jednoduše skvostné.
Durmitor je oproti jiným národním parkům v Evropě stále málo navštěvovanou oblastí, proto zde ještě spatříte nedotčenou přírodu. Většinu reliéfu nejrozsáhlejšího pohoří Dinárských Alp tvoří rozlehlá náhorní plošina protkaná hlubokými kaňony a horskými štíty. Najdeme tu 48 vrcholů nad 2 000 m, z nichž nejvyšší je Bobotov Kuk.
Nejimpozantnější částí národního parku je kaňon řeky Tary (cca 80 km dlouhý, místy až 1 300 m hluboký), který je po americkém Grand Canyonu druhým největším kaňonem na světě. Výchozím bodem většiny návštěvníků Durmitoru je město Žabljak, které je se svou polohou ve výšce 1 450 m n. m. nejvýše položeným městem na Balkáně. Durmitor byl vyhlášen národním parkem v roce 1952 a nyní je jeho velká část vzata pod záštitu organizace UNESCO.
Mimo jiné tady jsou nádherné kvetoucí louky, spousty krásných jezer a zatím málo lidí. Po příjezdu a vystoupení z auta mě vždy praští do nosu ta neuvěřitelná vůně kvítí a tak čerstvý vzduch, o kterém si v Alpách můžou nechat jen zdát. Narazíte zde na stáda divokých koní, všude jsou ovce a krávy. Hustota osídlení je tady minimální a prakticky je tu jen několik maličkých osad a městečko Žabljak, které je výchozím bodem. Mimo to jsou tady naprosto strhující silnice s až neuvěřitelně kvalitním povrchem. To ostatně platí pro většinu Černé Hory. Celé pohoří si tak můžete projet přes panoramatickou cestu spojující Durmitor s jezerem Pivsko.
Mimo to je zde kolem dvaceti jezer a nejznámější z nich je Crno, které vlastně pojí dvě jezera dohromady a nad nimi se tyčí skalnatý masiv. Tento park je však nejvyhledávanější a je tady poměrně dost turistů ze Srbska, zejména během letních prázdnin.
Naštěstí to vůbec nejhezčí a nejzajímavější jezero se nikde nepropaguje a téměř nikoho tam nenajdete. A garantuji vám, že Vrazje jezero vám vezme dech. Jedná se o jezero s prstenem, což vynikne při pohledu z břehu i zhora. Skladba minerálů ve vodě a povrch dna dělá pohádkovou show a na toto jezírko se můžu dívat donekonečna.
Kousek za ním je druhé prstencové jezero Riblje, které má ale hůře přístupný břeh. To ve Vrazje se můžete s přehledem vykoupat a odpočívat na liduprázdných březích. Jo, je to ráj. A protože se rád dívám z výšky a jsem líný, beru Kodiaq a zkouším vyjet na vrchol kopce u jezera. A on to vyjel. Evidentně jsem inspiroval další přihlížející a za chvíli tam byl i nový Defender, jehož majitel se dost divil, že Kodiaq ten písek a kameny do opravdu strmého kopce zvládl.
Co by člověk neudělal pro hezkou fotku a výhled, že jo. Pohon všech čtyřkol tedy putoval do terénního režimu a moc šancí jsem Haldexu v kombinaci se silničními pneumatikami nedával. Opět jsem se ale přesvědčil, že poslední generace tohoto systému funguje opravdu plnohodnotně a vůz se vyškrábal nahoru bez nejmenšího problému.
A jelikož mi to nestačilo, Durmitor jsem se jal prozkoumat ještě hlouběji a Kodiaq si tak vychutnal opravdovou divočinu. Upřímně, na podobnou cestu dlouhou celých čtyři tisíce kilometrů jsem si vybral správně. S klasickým kombíkem nebo sedanem bych se musel držet na zpevněných silnicích, maximálně by zvládl nějakou decentní polní cestu. Jenže Kodiaq nezklamal v žádném režimu. Na dálnici byl komfortní, spořivý a tichý. Na horských silnicích brousil zatáčky a v horách šplhal po kopcích.
Jestli se vám nechce čekat na novou generaci, kupujte. Škoda model Kodiaq během let vypiplala k dokonalosti a pořád má co nabídnout. Je to výborný univerzál a navíc stále vypadá svěže. Ačkoli se na novinku těším, stávající generace mi bude chybět.
« Nový Renault Clio má české ceny, které překvapí Vozy bez klimatizace se už skoro neprodávají: Čeští řidiči ji ale neumí správně používat »
