Největší podvod s tachometrem v Česku: 40 000 km na papíře, ve skutečnosti přes 600 000
Kdybychom měli vybrat jednu nešvarnou disciplínu kolem ojetin, která by si v Česku zasloužila titul národní sport, byly by to bez velkého přemýšlení stočené tachometry. A není to jen pocit nebo přehnaný pesimismus. Dlouhodobě na to upozorňují data například od Sdružení na ochranu vlastníků automobilů (SOVA), které jen za poslední dva roky našlo na domácím trhu přes 6 000 aut s podvodně upraveným počtem najetých kilometrů.
Jenže i v tomhle moři „běžných“ švindlů občas vyplave něco, co vyrazí dech i otrlým. Případ nákladního Iveco se „slevou“ více než 600 tisíc kilometrů je přesně ten extrém, nad kterým zůstává rozum stát. Pojďme si ho rozebrat.
Digitální doba, ráj pro šikuly s notebookem
Každý, kdo se aspoň trochu zajímá o auta a jejich techniku, tuší, kdy se tahle éra masového stáčení tachometrů naplno rozjela. Zlom nastal ve chvíli, kdy automobilky ve velkém přešly z klasických mechanických počítadel na digitální zobrazování ujeté vzdálenosti.
Už totiž není potřeba žádné vrtáky napojené na bowden, ani hodinářská práce s rozebíráním analogového budíku. Stačí notebook, vhodný (často nelegálně upravený) software, kabel do diagnostické zásuvky – a během pár minut je z unaveného maratonce papírově „zánovní“ auto, omlazené o desítky nebo klidně o stovky tisíc kilometrů. Jedním kliknutím vznikne hotový podvod.
A je dobré si připomenout, že stočený tachometr není „kosmetická úprava“, ale prostě a jednoduše trestný čin. Přesně tak k tomu přistupují i orgány činné v trestním řízení. Jenže právě díky jednoduchosti digitálních zásahů to dlouhá léta mnoha „úpravcům“ procházelo bez větších problémů.
Jak jsme to nechali zajít tak daleko?
Z dnešního pohledu je skoro nepochopitelné, jak dlouho nad tím většina lidí jen mávla rukou. Sem tam sice policie někoho přistihla a symbolicky ho „plácla přes prsty“, ale jinak vládla spíš všeobecná tolerance. Všichni věděli, že se kilometry ve velkém stáčejí, a zároveň se všichni tvářili, že je to vlastně tak nějak normální součást bazarového folklóru.
Sám denně míjím jednu nenápadnou uličku s garážemi. Na jedné z nich velký nápis „Servis digitálních tachometrů“. Před vjezdem skoro pokaždé stojí nějaká auta. A člověk si neodpustí otázku: jde opravdu o poctivý servis, nebo spíš o „servis“ v uvozovkách?
Servis pro prodejce, ne pro budoucí majitele
Z pohledu klienta, který potřebuje „vylepšit“ auto před prodejem, to samozřejmě servis je. Ale pro toho, kdo si takovou „ošetřenou“ ojetinu koupí, je to přesný opak služby.
Na moderním, slušně udržovaném autě s kvalitním interiérem totiž často nemáte šanci poznat, zda má najeto 180 tisíc, nebo 280 tisíc kilometrů. Z hlediska ceny rozdíl klidně desetitisíce, z hlediska údržby ještě víc: výrobce počítá s výměnou určitých komponent v různých nájezdech a kupující logicky vychází ze stavu na tachometru. Co se mělo vyměnit ve 180 000 km, považuje za hotové – jenže ve skutečnosti může auto mít dávno přes čtvrt milionu.
Magických 183 000 km: „Neutrální“ hodnota pro očíslované šejdíře
Kilometrový údaj kolem 180 tisíc má mimochodem zvláštní kouzlo. Během let praxe na poli ojetin jsem na hodnotu 18X XXX narážel tak často, že to prostě nemohla být náhoda. Nakonec mi to potvrdil i jeden člověk, který úpravy tachometrů dělal:
„Každý chce, aby to bylo pod dvě stě, aby na začátku nesvítila dvojka. Ale zároveň to nesmí vypadat podezřele, takže tam nedám 199 000. Tak dávám 183 000. To je taková neutrální, nenápadná hodnota.“
Takže malý tip do života: narazíte-li na ojetinu s 183 000 km, buďte dvojnásob ve střehu. Za tím číslem se může skrývat ledacos.
Běžné „úpravy“ versus absolutní rekord
Nejčastěji se podle zkušeností stáčí zhruba 100–150 tisíc kilometrů. Klasický příklad? Třeba přepsání z 330 000 na 180 000 km. Najednou je z unaveného pracanta „slušná“ ojetina, jejíž hodnota na papíře dramaticky stoupne. Desítky až nízké stovky tisíc kilometrů pryč během několika vteřin – to je ziskovost, o které si poctivý byznys může nechat jen zdát. O běžné práci od–do ani nemluvě.
Jenže to, co dokázal jistý „expert“ z Třebíče, posouvá příběhy stočených tachometrů na úplně novou úroveň. Na tuhle „metu“ se zatím v Česku, pokud je známo, nikdo ani nepřiblížil.
Třebíčský případ: náklaďák Iveco „zázračně omládl“
Podle informací Policie České republiky si jeden muž z Třebíčska chtěl pořídit nákladní vůz jako pracovní nástroj. Na inzertním portálu narazil na nabídku prodeje nákladního Iveco.
S prodávajícím se spojil telefonicky a vyptal se na detaily. Prodávající ho ujistil, že auto má najeto přibližně 40 000 km a že je prakticky ve stavu zánovního vozu. Kupující, nalákaný představou výhodného obchodu, nakonec za vůz zaplatil v hotovosti 407 000 korun. Do kupní smlouvy se ale dostala částka pouhých 30 000 korun bez daně – prodávající to zdůvodnil tím, že z vyšší, reálné ceny by musel odvést daň státu.
Podle policejní mluvčí Jany Kozumplíkové vozu navíc chyběl povinný tachograf, bez kterého náklaďák v běžném provozu ani nemá co dělat. Prodejce kupujícímu slíbil, že zařízení dodá dodatečně, údajně „hned po prodeji“.
Podezření roste: žádný tachograf, divná historie
Jenže sliby zůstaly jen sliby. Ani po opakovaných urgencích kupující slíbený tachograf nedostal. Až tehdy mu začalo být jasné, že s vozidlem není něco v pořádku. Rozhodl se proto prověřit jeho minulost přímo u výrobce.
V autorizovaném servisu Iveco nechal podle VIN kódu vytáhnout historii vozu – seznam servisních zásahů, oprav a skutečné stavy tachometru v průběhu let. A přišel šok: záznamy ukazovaly, že nákladní auto má ve skutečnosti najeto více než 600 000 km. Tedy zhruba patnáctinásobek toho, co tvrdil prodávající.
Z vědomé lži je krádež za stovky tisíc
Jinými slovy, prodávající kupujícího vědomě připravil o stovky tisíc korun. Dobře věděl, proč ve voze chyběl tachograf, a velmi pravděpodobně také, jaký je skutečný nájezd. Tady už nejde o „kosmetické omlazení“ o pár desítek tisíc, ale o surovou zlodějnu.
Ano, dá se namítnout, že kupující byl poněkud důvěřivý a měl si vůz lépe prověřit před zaplacením. Jenže i tak to rozhodně není omluva pro to, někoho bezostyšně obrat. Zvlášť v situaci, kdy auto kupuje jako pracovní nástroj a investici.
Jak se podobným podvodům bránit?
Jak tenhle případ vnímáte vy? A co podle vás může běžný člověk udělat, aby podobným podrazům předešel?
– ověřit historii podle VIN u značkového nebo alespoň solidního servisu,
– porovnat stav tachometru s reálným opotřebením interiéru a techniky,
– netolerovat nesrovnalosti v dokladech a smlouvách (například výrazně nižší částka ve smlouvě než skutečně zaplacená),
– nenechat se odbýt, pokud u užitkového vozu chybí povinné zařízení, jako je tachograf.
« Velké luxusní SUV s nejmodernější výbavou, superhybridem se 428 koňmi a sedmi místy je levnější než Kodiaq. A právě vstupuje na Český trh Řidičák na kamion zdarma: skrytá zkratka k dobře placené práci »
