Hurst Hemi Under Glass – Za oknem je HEMI!
Psal se rok 1965 a pánové Ray Brock a George Hurst nakreslili první náčrt vozu, který již od onoho roku doprovází americký drag racing. Původně se mělo jednat o regulérní závodní vůz na čtvrt míle. Princip byl jednoduchý, vyndat standardní motor a vložit 426 Hemi – motor vycházející ze speciálů NASCAR na místo, kde normálně bývaly zadní sedačky. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat, kvůli drastické změně v rozloze váhy vozu, se auto prakticky ihned po rozjetí stavělo na zadní. To sice nebyl nejrychlejší způsob jak dostat auto přes čtvrtmílovou trať, nicméně mělo obří úspěch u diváků. A tak se z původně závodního auta, stal nejlegendárnější „wheel stander“ všech dob.
Pokud jste již někdy jméno Hurst ve spojení s US vozy zaslechli, nebylo to náhodou. Firma Hurst Performance se zabývá dodnes výrobou různých zlepšováků na US auta, především potom řadícími pákami pro čtyřrychlostní manuální převodovky. Mnoho výrobců, mezi nimi právě i Plymouth, ze kterého Hemi Under Glass vychází, tyto páky používalo do svých vozů i sériově. Za zmínku tak určitě stojí i legendární Pistol Grip Shifter dodávaný v pozdějších letech do modelů ze stájí Plymouthu a Dodge. Právě Hemi Under Glass, sloužila firmě Hurst jako exhibiční vůz při příležitostech drag závodů.
Koncept vozu byl úžasně jednoduchý, vykuchat zadek Plymouthu Barracuda z roku 1965 a místo zadních sedadel vložit osmiválcový motor s hemisférickými hlavami válců, zkráceně – HEMI. Tomuto řešení nahrávala samotná stavba původní Barracudy. Vůz měl dlouhou splývavou záď, navíc s obřím zadním oknem, pod kterým se motor překrásně vyjímal. Aby mohlo být dílo dokonáno, bylo potřeba udělat podporu pro motor. K tomu posloužil rám sestavený z ocelových profilů. Do něj se převařily držáky z původního motorového prostoru vpředu a motor se do auta složitě dával skrz přední dveře. Zadní náprava za motorem byla použita s nezávislým odpružením a jedním listovým perem z modelu Corvette (později vyměněná za Sure-Grip tuhou nápravu), stejný původ měl i chladič uložený v kufru. Převodovka byla čtyřrychlostní s obráceným řazením kvůli orientaci motoru a jak jinak než s řadičkou Hurst na podlaze. Na motoru o objemu 426 kubických palců (7 litrů) bylo již tehdy v roce 1965 použito vstřikování paliva. Původně měl být motor krmen dvěma karburátory a auto mělo být klasický drag racer. Po zjištění že předek nechce zůstat na zemi, došlo k výměně karburátorů za vstřikování, aby se motor správně plnil i s předními koly ve vzduchu. Díky vstřikování motor převyšoval výkonem 600 koní. Zadní kola byla bržděna pomocí dvou nezávislých brzdových válců ovládaných pomocí pák Hurst vedle řadící páky.
Dohromady se mezi roky 1965 a 1975 postavilo 9 Hemi Under Glass a až na drobné změny si byly všechny podobné. Všechny také měly černo zlaté zbarvení s logy Hurst, silueta auta zůstala nezměněná, takže kdyby nebylo vidět dovnitř a auto nebylo postaveno na litých kolech Hurst, mohl si jej člověk lehce splést se standardní Barracudou. Řidič auta byl po celou dobu jeho působení Bob Riggle, kterého Hurst najal přímo za účelem řízení Hemi Under Glass. První vystoupení mělo auto na závodní dráze v Bristolu, roku 1965. Úspěch byl obrovský. Auto vystartovalo po zadních kolech ze startovací čáry a předek se vrátil na zem až po ujetí 400 metrů, přičemž vůz již dosahoval rychlosti kolem 100 mil za hodinu. Tento úspěch odstartoval desetiletou kariéru Hemi Under Glass, pokaždé s Bobem Rigglem za volantem tohoto monstra. Zajímavostí je, že když Bob přijal post řidiče, auto dělilo ještě dva roky do instalace nezávislých brzd pro jednotlivá zadní kola. První dva roky tedy auto jezdilo jako neřízená střela a o tom jestli pojede rovně, rozhodoval pouze start. Na vývoji skrz léta se podílel i sám Bob Riggle, který nejlépe věděl, co ve voze potřebuje a co ohromí diváky. Do podlahy před řidičem si tedy nechal vyřezat díru, aby viděl ven jinak než bočním oknem a na zadní nárazník přidělával kusy titanu, ze kterého během jízdy odlítával gejzír jisker.
Éru Hemi Under Glass na závodních tratích ukončila nehoda roku 1975, poté se Bob Riggle přesunul do své domoviny v Arizoně. Comeback nastal v roce 1992, kdy se po tlaku Lindy Vaughn rozhodl Bob vrátit spolu s novým a poněkud upraveným autem na závodní trať a ještě jednou objet Ameriku se svým legendárním „wheel standerem“.
zdroje: http://theselvedgeyard.wordpress.com, automedia.com, fast-autos.net
.« Premiéra GTA Spano – Aneb čísla mluví jasně Debut faceliftovaného Ferrari California »
