Jedno z nejspolehlivějších aut z bazaru ukazuje, proč je škoda, že lidé už tolik nechtějí hatchbacky
První návrhy druhé generace Kii Cee’d se nerodily v počítači marketingového oddělení, ale na klasickém kreslicím prkně Petra Schreyera. To je jméno, které automobilový svět dobře zná už z dob jeho působení ve VW Group – na jeho kontě najdete třeba Audi TT, čtvrtou generaci Golfu nebo Volkswagen Eos. A byl to právě Schreyer, kdo už dřív výrazně promluvil do faceliftu první generace Cee’du.
U „dvojky“ je jeho rukopis ještě čitelnější. Auto stojí na profilu s opticky dlouhou kapotou, má ostře řezané hrany, poměrně vysoké čelní sklo a přední část, kterou definuje výrazná maska chladiče. Karoserii oživují hlubší prolisy a typické přední světlomety, které jsou vytažené daleko do boků. Že šlo na tehdejší poměry o dost originální návrh, potvrzuje i ocenění Red Dot Design – Best of the Best za rok 2013. Na evropských silnicích se přitom Cee’d druhé generace objevoval ve třech provedeních: pětidveřový hatchback, pětidveřové kombi Sporty Wagon (SW) a také třídveřová varianta pro_cee’d.
Testovaný kus: nafta, manuál, služební jistota
Do testu jsem sáhl po nejtypičtější „fleetové“ kombinaci: pětidveřový hatchback s dieselem 1.6 a manuální převodovkou. Vůz pocházel od společnosti Mototechna. Hned první dojem? Nastupování je velmi příjemné, a to nejen vpředu – dveře se otevírají do širokého úhlu a nebudete se kroutit ani při usedání dozadu.
Vpředu mile překvapí hlavně sedadla. Mají rozumnou délku sedáků i opěradel, v zatáčkách drží tělo slušným bočním vedením a přitom nejsou zbytečně měkká ani tvrdá. Jediná kaňka: středová loketní opěrka ve výbavě Comfort Plus je posazená až podezřele nízko – jako by její ideální uživatel měřil o pár centimetrů méně než průměrný Evropan. Jinak je ale prostoru dost na všech stranách a pocit stísněnosti se nekoná.
Interiér: kvalita, která dává smysl i se zárukou
Velké plus je dílenské zpracování a materiály. Ovládací prvky, tlačítka, čalounění, sedadla i povrch palubní desky působí poctivě – je znát práce žilinské fabriky, kde se tady evidentně nešetřilo na detailech. Z někdejší sedmileté záruky, kterou Kia na Cee’d nabízela, je navíc snadné vyčíst, že si značka kvalitou byla (a chtěla být) jistá.
Ergonomie je jednoduchá a srozumitelná: přístroje jsou přehledné, ovládání topení/ventilace/klimatizace má velká tlačítka a otočné ovladače, a navigační displej zaujme dobrou čitelností i solidním rozlišením.
Řazení, které vás bude bavit i bez důvodu
Správnou pozici za volantem jsem našel rychle a po sešlápnutí lehké spojky (záběr někde kolem středu dráhy) padla jednička. A tady přišlo jedno z nejpříjemnějších překvapení: řazení je na poměry třídy nečekaně krátké, přesné a dokonce s lehce mechanickým odporem, který působí „dospěle“. Hlavice páky navíc sedí v ruce tak dobře, že se přistihnete, jak si s kvalty hrajete i ve chvíli, kdy by to vlastně nebylo potřeba.
Motory: evoluce, ne revoluce – ale s lepší spotřebou
Motorová nabídka druhé generace navázala na osvědčené jednotky předchůdce, jen je Kia průběžně vylepšila – hlavně ve smyslu plynulejšího točivého momentu a nižší spotřeby. V době uvedení na trh to vypadalo přibližně takto:
– základ tvořil benzinový čtyřválec 1.4 CVVT s nepřímým vstřikováním (73 kW), 137 Nm při 4 200 ot./min., známý kultivovaným chodem, nízkým hlukem a dobrou pružností
– výš stály 1.6 CVVT (88 kW) a přímovstřikový 1.6 GDI (99 kW), který mířil na řidiče, co chtěli svižnější projev
– diesely zastupoval turbodiesel 1.6 CRDi s výkonovými variantami 66, 81 a 94 kW
GT a převodovky: manuál jako břitva, automaty u silnějších dieselů
V roce 2013 přibyla i ostřejší verze Pro_Cee’d GT s přeplňovaným benzinem Gamma T-GDI o výkonu 150 kW. U ní už ale platí, že při koupi ojetiny je nutné být přísnější: řešte historii, servis a celkový stav – a raději počítejte s tím, že většina kusů už má něco odjeto.
Šestistupňový manuál byl běžný u většiny motorizací a pořád platí to hlavní: chod je krátký, přesný a přitom snadný. Spojka je poslušná a čitelná. Nejsilnější diesely se často pojily se šestistupňovým automatem a 1.6 GDI se dal kombinovat i s dvouspojkovou převodovkou DCT.
Podvozek: komfort nad průměrem, jen ta kabina…
Podvozek se zadním nezávislým zavěšením umí nabídnout překvapivě dobré pohodlí i na rozbitých okreskách. Auto zůstává stabilní, reaguje čitelně a stopu drží velmi jistě. Není to ale sportovec – a už vůbec ne v testované naftě 81 kW. Tahle verze je dostatečně pružná, jenže je cítit, že diesel dělá předek těžší, takže v limitu přichází typická nedotáčivost.
Co mě zaujalo nejvíc, byl právě komfort – v rámci třídy nadprůměr. Pokud mám vypíchnout jednu věc, která umí zkazit náladu, tak slabší odhlučnění: zejména na dálnici se do kabiny dostává víc hluku, než by člověk čekal. Na druhou stranu to auto umí vrátit nízkou spotřebou, která se pohybuje okolo pěti litrů.
Ojetiny: zatím bez strašáků, ale výběr nepodceňujte
Na detailní seznam typických závad je u druhé generace Cee’du pořád trochu brzy – není to veterán, u kterého by se masově potvrdily opakující se bolesti. I tak má smysl vyhýbat se zničeným kusům, hlavně těm s extrémně opotřebeným interiérem. Kabina často prozradí víc než naleštěný lak – a naznačí, jestli vůz vlastnil někdo, kdo se o něj staral, nebo jen „točil kilometry“.
Většina motorů je při pravidelném ročním servisu spolehlivá a není na nich moc co zkazit. U přímovstřikového benzinu ale platí jedno pravidlo: nesmí se celý život jen loudat po městě. Občas potřebuje svižnější režim, jinak hrozí rychlejší tvorba karbonu na ventilech a v prostoru pístů. U dieselu zase řešte servisní historii dvojnásob – odkládané výměny oleje a necitlivé zacházení se na něm umí podepsat.
A ještě jedna věc: druhá generace Cee’du už se prakticky nevyskytuje bez filtru pevných částic. Drama to většinou nebývá, pokud auto nežije výhradně v městském provozu, kde se filtr nestihne pravidelně vypalovat.
« Nová pravidla pro řidiče: průkaz v telefonu a tvrdší postihy napříč státy EU Chyby při topení v autě, které opakuje většina řidičů: Tohle změňte dřív, než poškodíte vůz »
