Nejsilnější Škoda své doby dnes stojí překvapivě málo. Pod kapotou má motor, který už se nevrátí
Škoda Superb druhé generace je pro většinu českých řidičů spojena především s naftovými motory. Typické klapání dieselového čtyřválce se ozývá z velké části vozů, které potkáváme na silnicích, před firemními budovami i na parkovištích obchodních center. Motory TDI dávaly v tomto automobilu smysl. Nabízely rozumnou spotřebu, dostatek síly a dlouhý dojezd.
Přesto se vždy našla skupina řidičů, podle níž by velká česká limuzína měla mít pod kapotou něco důstojnějšího. Něco, co by odpovídalo jejím rozměrům, reprezentativnímu vzhledu a ambicím konkurovat dražším vozům. Škoda toto přání na čas skutečně vyslyšela.
Do nabídky druhé generace Superbu se dostal atmosférický šestiválec 3,6 FSI. Šlo o největší a nejsilnější motor, který se v novodobé historii mladoboleslavské značky objevil v sériově vyráběném osobním automobilu. Jeden zachovalý exemplář z roku 2011, pocházející z nabídky společnosti AAA Auto, jsem měl možnost vyzkoušet během týdenního testování.
Vypadá jako každý jiný Superb
Na první pohled není šestiválcová verze nijak nápadná. Nečekejte rozšířenou karoserii, obří kola, výrazné nárazníky ani sportovní emblémy, které by dávaly okolí najevo, co se skrývá pod kapotou. Pozornějšího pozorovatele může upozornit čtveřice koncovek výfuku, přestože po modernizaci ji dostaly také některé slabší motorizace.
Jinak jde o prakticky stejné auto, jakých na českých silnicích jezdí obrovské množství. Právě tato nenápadnost z něj dělá téměř ideálního spáče. Na semaforech působí jako obyčejné rodinné kombi nebo služební automobil, přesto dokáže po sešlápnutí plynového pedálu velmi příjemně překvapit.
V době uvedení na trh přitom druhá generace Superbu vzbudila poměrně velkou pozornost. Platilo to především pro provedení liftback s neobvyklým systémem otevírání zavazadlového prostoru. Jeho tvary občas působily dojmem, jako by konstruktéři spojili dvě různá auta do jednoho celku.
Testované kombi je z tohoto pohledu mnohem vyváženější. Delší střecha a plynuleji navazující zadní část karoserie vytvářejí přirozenější proporce. Ani mnoho let po uvedení na trh nepůsobí vůz výrazně zastarale. Přední partie s netradičně tvarovanými světlomety má stále důstojný výraz a podle mého názoru patří k nejpovedenějším podobám Superbu.
Zbytek karoserie sází na jednoduchost a opatrný design. Žádné velké překvapení se nekoná, ale u podobného auta to není zásadní problém. Superb nikdy neměl šokovat extravagancí. Jeho úkolem bylo působit solidně, prostorně a dostatečně reprezentativně.
Popisovat jeho vzhled do nejmenšího detailu by stejně nedávalo příliš smysl. Stačí se rozhlédnout na běžném českém parkovišti a je velmi pravděpodobné, že některý Superb druhé generace uvidíte během několika okamžiků.
Prostor zůstává jeho nejsilnější stránkou
Kabina nabízí přesně to, co od velkého Superbu očekáváte. Místa je uvnitř opravdu hodně a zavazadlový prostor dokáže bez problémů posloužit rodině, obchodnímu cestujícímu i člověku, který pravidelně převáží větší množství zavazadel.
Zadní cestující mají k dispozici téměř absurdní množství prostoru pro nohy. V tomto ohledu Superb ve své době překonával i řadu dražších automobilů vyšších tříd. Určitou slabinou jsou kratší sedáky zadních sedadel, které neposkytují stehnům ideální oporu. Na delších trasách proto nemusí být cestování vzadu tak pohodlné, jak by naznačoval samotný prostor.
Přední sedadla jsou povedenější. Mají příjemné tvarování, dostatečné boční vedení a dokážou posádku udržet v dobré kondici i po celodenní cestě. Příjemným překvapením bylo čalounění testovaného vozu. Nešlo o kompletně kožené sedačky, což může být zejména během horkých letních dnů spíše výhoda. Bez ventilace totiž celokožený interiér nemusí být tak komfortní, jak působí na první pohled.
Méně spokojený jsem byl s pozicí za volantem. Sedí se poměrně vysoko a nalézt ideální polohu mezi volantem, sedadlem a pedály není úplně snadné. Po delším nastavování se však dá dosáhnout přijatelného výsledku a prostředí řidiče je následně příjemné.
Zachovalý exemplář může stále působit téměř nově
Testovaný vůz měl od roku 2011 najeto pouhých 55 tisíc kilometrů. Bylo zřejmé, že předchozí majitel se k němu choval velmi šetrně a spíše jej opečovával, než aby ho každodenně využíval jako pracovní nástroj.
Stav kabiny tomu odpovídal. Sedadla, ovládací prvky i čalounění vykazovaly pouze minimální známky používání. Výbava navíc ani z dnešního pohledu nepůsobila vyloženě chudě. V autě byla elektricky nastavitelná přední sedadla s pamětí, vyhřívání předních i zadních sedadel, dvouzónová klimatizace a tempomat.
V době svého vzniku šlo o velmi slušně vybavený automobil a ani dnes nepůsobí podobná konfigurace úplně zastarale. Chybí samozřejmě moderní asistenti, bezdrátové připojení telefonu a další prvky, které se mezitím staly běžnou součástí nových aut. Základní komfortní výbava však nechybí.
Palubní deska svůj věk neutají
Zub času je mnohem viditelnější na přístrojové desce a ovládání jednotlivých funkcí. Celá kabina působí robustně, ale současně poměrně obyčejně. Ovládací panel klimatizace i dotyková obrazovka multimediálního systému jsou umístěny příliš nízko. Řidič kvůli nim musí výrazněji sklopit zrak a na chvíli přestat sledovat provoz.
Samotný infotainment už samozřejmě připomíná dobu svého vzniku. Grafika je zastaralá, reakce nejsou vždy okamžité a některé funkce nejsou rozmístěny příliš intuitivně. Tento problém se ale netýká pouze Škody. Prakticky každý multimediální systém, který při uvedení působil moderně, vypadá po deseti nebo patnácti letech poněkud úsměvně. Nezáleží přitom, zda sedíte ve Škodě, BMW nebo Mercedesu.
Větším zklamáním jsou použité materiály. Mimo horní část palubní desky a dekor připomínající dřevo je značná část plastů tvrdá a na dotek nepříliš příjemná. Dřevěný dekor se přitom do této konkrétní verze hodí překvapivě dobře a dodává interiéru alespoň trochu reprezentativnější atmosféru.
Zpracování je však velmi dobré. Ani po letech se z interiéru neozývalo vrzání, jednotlivé panely držely na svém místě a ovládací prvky fungovaly bez problémů. Kvalita montáže tak částečně napravuje horší dojem z levnějších materiálů.
Šestiválec je hlavním důvodem ke koupi
Skutečná podstata tohoto auta se ukrývá nad přední nápravou. Atmosférický šestiválec 3,6 FSI nabízí výkon 191 kW a točivý moment 350 Nm. Vůz přitom váží téměř 1 800 kilogramů, takže nejde o žádný lehký sportovní stroj.
Přesto je dynamika velmi slušná. Motor má dostatek síly pro rychlé předjíždění, svižné rozjezdy i klidné cestování vysokým tempem po dálnici. Je trochu škoda, že si koncern Volkswagen ponechal výkonnější verze tohoto motoru pro vlastní modely, ale ani provedení použité v Superbu rozhodně nepůsobí slabě.
Samotný agregát je velmi povedený. Má lehce nakřáplý zvuk, kultivovaný chod a ochotně se vytáčí. Jeho projev působí přirozeněji než u moderních přeplňovaných čtyřválců. Novější dvoulitrové turbomotory mohou být objektivně rychlejší, úspornější a v mnoha situacích také pružnější. Přesto jim často chybí osobitost, kterou šestiválec nabízí prakticky při každém přidání plynu.
Charakter motoru se obtížně vyjadřuje tabulkou. Nejde pouze o výkon, zrychlení nebo maximální točivý moment. Důležitý je způsob, jakým jednotka reaguje, jak zní a jak postupně nabírá sílu s rostoucími otáčkami.
Síla přichází plynule a bez námahy
Ve srovnání s moderním přeplňovaným motorem nemusí 3,6 FSI působit tak výbušně. Jeho síla se dostavuje přirozeněji a plynuleji. Už ve středních otáčkách má motor dostatek výkonu, přičemž tah postupně zesiluje až k omezovači.
Právě tato nenucenost je jednou z jeho největších předností. Šestiválec nemusí pracovat ve stresu, nezní utrápeně a při běžné jízdě působí, jako by měl stále dostatečnou rezervu. Motor je natolik příjemný, že snadno zastíní většinu slabších stránek celého automobilu.
S pohonnou jednotkou spolupracuje šestistupňová dvouspojková převodovka DSG a pohon všech kol využívající spojku Haldex. Při pomalém popojíždění ve městě dokáže převodovka občas cuknout a její reakce nejsou vždy dokonale plynulé. Jde o poměrně běžnou vlastnost starších dvouspojkových převodovek.
Jakmile se vůz rozjede, situace se výrazně zlepší. Převodovka řadí dostatečně rychle, většinou volí vhodné převody a s charakterem motoru si rozumí poměrně dobře.
Malá nádrž znamená časté zastávky
Největším praktickým problémem pohonného ústrojí je palivová nádrž. Výrobce udával objem 60 litrů, kvůli dvoukomorové konstrukci však v praxi obvykle natankujete přibližně 55 litrů. Spotřeba se podle stylu jízdy pohybuje přibližně mezi 9 a 13 litry benzinu na 100 kilometrů. Při svižnějším tempu nebo častém pohybu po městě může být samozřejmě ještě vyšší. Reálný dojezd se tak často pohybuje pouze kolem 400 kilometrů.
Časté návštěvy čerpací stanice dokážou být poměrně otravné, zejména pokud s autem pravidelně cestujete na delší vzdálenosti. Situaci navíc zhoršuje doporučení používat benzin s oktanovým číslem 98, který je dražší než běžný Natural 95.
Vysoká spotřeba se u podobného motoru dá očekávat. Mnohem více však zamrzí právě omezený dojezd. Kdyby měl Superb větší nádrž, bylo by jeho používání na dlouhých cestách výrazně příjemnější.
Těžký motor podvozku příliš nepomáhá
Druhá generace Superbu bývá často popisována jako pohodlné auto. Realita je o něco složitější. Podvozek nikdy nepatřil k absolutní špičce třídy a těžký šestiválec jeho slabší stránky ještě zvýrazňuje. Technický základ vycházel z menší Octavie, což je v některých situacích znát. Na ostrých nerovnostech umí být auto nervózní a obecně mu mnohem více vyhovuje jízda přímým směrem než rychlé střídání zatáček. Velký motor zatěžuje přední nápravu natolik, že podvozek občas působí přetíženě.
Na rozbitém povrchu není Superb s šestiválcem nijak zvlášť plavný. Dokáže odfiltrovat většinu běžných nerovností, rozhodně ale nepřipomíná luxusní limuzínu. Do interiéru se občas přenese výraznější rána a na horší silnici může vůz působit poměrně prkenně.
Nejde o vyloženě nepohodlné auto, ale očekávání spojená s jeho velikostí a reprezentativním zaměřením mohou být vyšší, než jakou úroveň komfortu podvozek skutečně nabízí.
Výkon z něj sportovní auto neudělal
Při rychlejším výjezdu ze zatáčky a současném přidání plynu působí Superb poněkud nervózně. Nedotáčivost se dostavuje dříve, než by řidič vzhledem k výkonu a pohonu všech kol mohl čekat. Haldex alespoň pomáhá s přenosem síly na silnici a zlepšuje trakci, zejména na mokru nebo při prudším rozjezdu. Nedokáže však změnit základní charakter automobilu ani odstranit výrazné zatížení přední nápravy.
Nejvýkonnější verze proto není současně nejsportovnější. Ve skutečnosti je na kvalitu povrchu citlivější než slabší varianty. Řidič by se neměl nechat zlákat výkonem a očekávat schopnosti rychlého manažerského sedanu.
Superb 3,6 FSI má nejraději klidnou, plynulou jízdu. Nejlépe se cítí na otevřené silnici nebo na dálnici, kde může využít výkon motoru, kultivovanost a slušné odhlučnění. Právě při rychlém dálničním cestování dává celá kombinace největší smysl.
Pochvalu si zaslouží brzdy. Mají dobrý účinek, snadno se dávkují a ani při svižnější jízdě nepůsobí nedostatečně.
Český muscle car s kufrem pro celou rodinu
Předchozí odstavce mohou vyznít poměrně kriticky. Přesto se mi šestiválcový Superb líbí více než většina ostatních verzí. Má totiž vlastnost, která mnoha jiným škodovkám chybí. Výrazný charakter. Motor zcela dominuje celému automobilu. Ovlivňuje jeho jízdní projev, spotřebu, zvuk, chování podvozku i celkovou atmosféru za volantem. Právě proto se dá s určitou nadsázkou mluvit o českém muscle caru.
Podobně jako klasické americké vozy má velký motor, výborně zrychluje v přímém směru, příliš netouží po zatáčkách a na jednu nádrž nedojede nijak daleko. Na rozdíl od amerických kupé však nabízí obrovský zavazadlový prostor a dostatek místa pro celou rodinu.
Superb 3,6 FSI rozhodně není levnou náhradou za německou luxusní limuzínu. Podvozek, materiály ani celkové naladění se prémiovým automobilům nevyrovnají. Jde však o velmi zajímavou připomínku období, kdy si Škoda mohla dovolit nabídnout atmosférický šestiválec v praktickém rodinném kombi.
Právě tato neobvyklá kombinace vysvětluje, proč mají majitelé k těmto vozům často velmi silný vztah.
Pro koho může dávat smysl
Pro řidiče, který chce české auto s velkým atmosférickým motorem, nenápadným vzhledem a relativně dostupným servisem, může být šestiválcový Superb zajímavou volbou. Pořád jde o prostorné, praktické a dobře použitelné auto. Náhradní díly na běžné součásti nejsou tak drahé jako u prémiových značek a většina servisů konstrukci Superbu dobře zná.
Jestliže však hledáte především prvotřídní komfort, přesné řízení a výrazně lepší jízdní vlastnosti, mohou být vhodnější některé modely značek Ford nebo Mazda. Ty sice nenabídnou stejnou kombinaci prostoru a šestiválcového motoru, ale jejich podvozky bývají vyváženější.
Před koupí důkladně prověřte podvozek
Vysoká hmotnost a těžký motor mají zásadní vliv na životnost podvozkových dílů. Auto dokáže poměrně rychle opotřebovat ramena, silentbloky, tlumiče i další součásti náprav. Kolem hranice 100 tisíc kilometrů proto může být nutná rozsáhlejší oprava podvozku. U konkrétního vozu vždy záleží na stylu používání, kvalitě silnic a předchozí údržbě, ale kontrola na zvedáku by před koupí měla být samozřejmostí.
Velkou pozornost si zaslouží také servis automatické převodovky a pohonu všech kol. Olej v převodovce DSG i ve spojce Haldex by se měl měnit nejpozději po 60 tisících kilometrech. Kratší interval rozhodně ničemu neuškodí, zvláště pokud bylo auto používáno ve městě, tahalo přívěs nebo často jezdilo dynamicky.
Zanedbaný servis může vést k velmi drahým opravám. Při doložené údržbě však nejde o vyloženě problémový automobil. Samotný šestiválec bývá při správné péči poměrně spolehlivý.
Budoucí veterán zatím za rozumné peníze
Škoda Superb 3,6 FSI je autem plným rozporů. Má vysokou spotřebu, malou nádrž, těžkou přední část a jízdní vlastnosti, které neodpovídají jeho výkonu. Ani úroveň pohodlí není tak výjimečná, jak by se od velkého vozu mohlo očekávat.
Přesto se dokáže řidiči dostat pod kůži. Nabízí totiž něco, co se v moderních škodovkách už pravděpodobně nikdy neobjeví. Velký atmosférický šestiválec spojený s nenápadnou karoserií, pohonem všech kol a obrovským vnitřním prostorem.
Dnes jde o zajímavou ojetinu pro automobilového nadšence, který je ochoten akceptovat vyšší provozní náklady. Za několik desetiletí se z něj ale klidně může stát vyhledávaný veterán. Počet zachovalých exemplářů bude postupně klesat a výjimečné postavení této verze se bude naopak stále více zvýrazňovat.
Testovaný vůz mi během týdne ukázal, proč je šestiválcový Superb mezi svými majiteli tak oblíbený. Není dokonalý, není levný na palivo a rozhodně není sportovní. Má však osobitost, důstojný vzhled a výborný motor, který z obyčejného českého kombi vytváří něco mimořádného.
Ceny ojetin se výrazně liší podle stavu
Škoda Superb 3,6 FSI se na českém trhu objevuje jen zřídka a ceny jednotlivých kusů se mohou výrazně lišit. Nejlevnější automobily s nájezdem kolem 250 tisíc kilometrů lze najít přibližně od 80 do 110 tisíc korun. Zachovalejší exempláře s doloženou historií a nájezdem okolo 150 tisíc kilometrů se pohybují zhruba mezi 180 a 240 tisíci korun. Výjimečně zachovalé vozy, zejména kombíky s nízkým nájezdem, mohou stát ještě více. Při výběru však není vhodné řídit se pouze cenou, protože případná oprava zanedbané převodovky, pohonu všech kol nebo podvozku může rychle spolknout desítky tisíc korun.
.« Ojetá auta po 120 tisících kilometrech skrývají drahou past. Oprava stojí až 36 tisíc korun
