Rodinné MPV vymřelo. Tohle je jedna z posledních dobrých ojetin a skvělá koupě za málo peněz
Kdo dnes shání klasické rodinné MPV, rychle zjistí, že tenhle druh auta pomalu mizí z mapy. Buď skončíte u civilizované dodávky, nebo budete lovit mezi posledními přeživšími modely – a u těch už se často bavíme o částkách, které se v rodinném rozpočtu blbě obhajují. Pokud tedy nechcete poslat účet do červených čísel, dřív nebo později, vás ojetiny stejně vtáhnou do hry. A tam je téměř jisté, že narazíte na Citroën C4 Picasso (hlavně ve verzi Grand). Auto, které působí trochu jako z jiného světa, ale některými nápady opravdu předběhlo dobu. Otázka zní: má to jako ojetina smysl, nebo je lepší jít dál?
Vzhled, který se s vámi nebude hádat – prostě vás rozdělí
Design je věc vkusu, jenže u Francouzů to platí dvojnásob. A jakmile se k tomu přidá ještě jméno Picasso, je jasné, že nepůjde o žádnou tuctovou krabici na děti a nákupy. Tady se buď přistihnete, že si říkáte „to je ale zvláštně chytré“, nebo budete mít chuť zavřít oči a rychle přepnout na něco konzervativnějšího. Já vám do toho nechci mluvit – koukněte na fotky a udělejte si názor sami. Jedno je jisté: tvrdit, že všechna MPV jsou bez nápadu, u tohohle auta moc nejde.
Kabina jako z jiného nápadu – a překvapivě to funguje
Uvnitř se Citroën taky nechtěl tvářit jako zbytek světa. Palubní deska působí skoro jako vlna, která se před řidičem „vznáší“, a celek je hodně nekonvenční. Přesto (nebo právě proto) umí interiér působit útulně. Mně osobně sedí: je jiný, ale ne studený.
Hodně lidí řeší přístroje uprostřed. Tady jsou taky, jenže jsou posazené tak, že je máte v klidu v zorném poli a oči nemusíte pořád přeostřovat někam těsně za volant. Zvyknete si překvapivě rychle.
A pak je tu čelní sklo. To je jedna z těch věcí, které si pamatujete. Sahá hluboko do střechy – z místa řidiče máte pocit, že máte nad hlavou prosklenou „kupoli“ a jedete spíš v kokpitu než v MPV. Není to úplně stejný trik, ale principem to připomíná řešení, které později proslavila Tesla Model X.
Když je výhledu moc, prostě ho stáhnete
Jestli vás takové množství skla spíš znervózňuje, Citroën počítal i s tím: dá se to ztlumit clonítky. K zvláštnímu dojmu z výhledu přispívají i dvojité sloupky, takže svět venku vypadá trochu jinak než v běžném autě.
A aby těch „francouzských nápadů“ nebylo málo, spolujezdec dostal funkci, kterou dnes automobilky prodávají jako velkou novinku: sedadlo lze sklopit do vodorovna, vytáhnout podnožku a udělat si z něj skoro lehátko. Moderní elektromobily typu Hyundai IONIQ 5 tomu říkají ZERO gravity, Picasso to mělo už dávno – a navíc k tomu umí nabídnout i masáž.
Celkově mě kabina baví hlavně tím, jak je vzdušná, přitom jednoduchá na pochopení a příjemná na dotek. Měkčené materiály najdete skoro všude, zpracování působí solidně a ve světlém (krémovém) provedení to umí navodit až nečekaně „dospělou“ atmosféru. Místa je dost vepředu i vzadu a sedadla jsou vysloveně pohodlná.
Druhá řada: pro děti super, pro dospělé už méně
Vzadu to ale není stoprocentní koncert – aspoň pokud jste dospělí a čekáte oporu jako v limuzíně. Sedáky i opěradla jsou spíš kratší a je znát, že auto počítá hlavně s dětským osazenstvem. Na druhou stranu, velkým rodinám udělá radost Isofix na všech třech místech ve druhé řadě, což není samozřejmost ani dnes.
Třetí řada: nouzovka, ale s chytrým přístupem
Když je nejhůř, dá se vyklopit i třetí řada. Reálně: dítě ano, menší dospělý (řekněme do 170 cm) na krátkou dobu taky, ale žádné dálniční stěhování lidí sem neplánujte.
Co mi vadí víc, je jeden detail: mezi sedadly je plastový výlisek, který je nepříjemně ostrý. U dětských prstů si umím představit malér, zvlášť při prudším pohybu nebo když se děti „perou o prostor“. Plusový bod ale dávám za to, že i vzadu najdete nabíjení a držáky na pití. A úplně nejlepší je řešení nastupování: zmáčknete tlačítko a sedačka ve druhé řadě se odklidí tak, že se na „trestnou lavici“ neleze stylem gymnastika na čas.
Motor 1.6 HDi: papírově žádný hrdina, v praxi překvapí
Testovaný kus měl pod kapotou čtyřválec 1.6 diesel naladěný na 88 kW a 300 Nm. Ano, 120 koní u rodinného auta nezní jako pozvánka na zábavu – jenže Grand C4 Picasso váží zhruba 1,4 tuny, takže v reálném provozu jsem neměl pocit, že by mu chyběl dech. Naopak: motor je příjemně kultivovaný, tichý a hlavně pružný. Udělal na mě výborný dojem – a upřímně, koncernová 1.6, kterou znáte třeba ze škodovek, vedle něj nepůsobí tak vyspěle.
Manuální šestikvalt už takové ovace nesklízí. Typický „francouzský“ projev: dlouhé dráhy, menší přesnost, rychlosti spíš tušíte než zacvaknete. Zvyknout se dá, ale kdybych vybíral pro sebe, koukal bych po verzi s klasickým hydroměničovým automatem.
A spotřeba? Ta je skoro až kouzelná. Záměrně jsem neřešil žádné „rekordní jízdy“ a ani jsem nenuloval průměr: po více než 9 000 km od posledního vynulování svítilo na displeji 5,8 l/100 km.
Podvozek: měkký, houpavý a přesně o tom to je
Na silnici se Picasso chová přesně tak, jak byste od Francouze čekali – a tentokrát to myslím jako pochvalu. Komfort je jeho hlavní kouzlo. Jede to jako rodinná loď: co neschroupnou měkké tlumiče, dožehlí polstrovaná sedadla. Od asfaltu se k vám dostává minimum ruchů a nervozity, což je pro rodinné cestování přesně ten typ „pohody“, který chcete.
Jedno drobné „ale“ tu je: na krátkých ostrých nerovnostech občas podvozek umí nepříjemně zadupat. A hlavně – tohle auto nemá rádo spěch. Jakmile začnete tlačit tempo, projeví se limity měkkého naladění: více náklonů, více houpání, méně jistoty. K tomu se přidá řízení, které je hodně přeposilované a působí dlouze. Nejlepší je přistoupit na jeho filozofii: zvolnit, jet hladce, nekřečovitě.
Na dálnici je ovšem ve svém živlu. Směrová stabilita je dobrá, aerodynamický hluk není otravný a kilometry mizí překvapivě snadno. I po letech je to příjemný parťák na výlety. Zbývá nejdůležitější: co spolehlivost?
Spolehlivost: pověst Francouzů vs. realita druhé generace
Francouzská auta obecně nemají u části lidí nejlepší renomé a první Picasso tomu moc nepomohlo. Druhá generace je ale vnímána výrazně lépe: je navržená jednodušeji, s důrazem na výdrž a nekomplikovaný servis. Podvozek je robustní a hodně toho snese, a i v nabídce motorů se dají najít opravdu odolné kousky.
Převodovky: tady vybírejte opatrně
– Manuál je z hlediska spolehlivosti obvykle sázka na jistotu, jen musíte přijmout jeho „gumový“ projev.
– Robotizovaný automat z počátků výroby je naopak něco, čemu je rozumné se vyhnout: bývá pomalý, škube a dlouhodobě nezáří životností.
– Klasický hydroměničový automat z pozdějších let je naopak volba, kterou bych doporučil – k charakteru auta sedí dokonale.
Motory: benzín raději ne
Tady je to poměrně přímočaré.
Benzíny
– 1.6 THP má pověst problematického motoru: trápí ho rozvody, karbonování a navíc umí být žíznivý.
– 1.2 PureTech je v principu povedený, jenže když auto často jezdí plně naložené, začne být znát, že výkonově nemá velké rezervy.
U rodinného MPV zkrátka dává největší smysl diesel.
Diesely 1.6 HDi: berte spíš silnější varianty
Slabší 1.6 se nabízely v různých výkonových verzích – já bych šel vždy po té výkonnější. Motor bývá relativně spolehlivý, zároveň příjemně tichý, kultivovaný a pružný. A hlavně: umí jezdit směšně úsporně. Pro Grand Picasso výkonově stačí bez problémů.
Má to ale jednu konstrukční záludnost: olejová vana je tvarovaná tak, že při výměně nikdy nevypustíte olej úplně. Část starého oleje zůstává dole, míchá se s novým a časem může přes kaly a degradaci napáchat škody – obzvlášť u aut, která jezdila na natahované intervaly „do poslední kapky“. Řešení existuje: vana se dá poměrně jednoduše upravit. Pokud to předchozí majitel neudělal, patřilo by to mezi první věci, které bych po koupi řešil.
Ideál: 2.0 HDi + hydroměnič
Pokud narazíte na kombinaci 2.0 HDi a klasického automatu, jste ve výhodě. Je to silná a prověřená varianta, která se k tomuhle „houpavému korábu“ hodí naprosto skvěle. Jen bych nehrál hru na extra dlouhé intervaly a olej měnil rozumně: kolem 15 000 km, případně při hodně nájezdech maximálně 20 000 km.
BlueHDi a AdBlue: jedno z mála míst, kde umí přijít drahý účet
Verze BlueHDi přidávají AdBlue a právě tady se může objevit problém. Jednak je nešťastné umístění nádrže v kufru – natankovat tu lepivou kapalinu bez rizika nepořádku je skoro disciplína. Hlavní potíž je ale technická: systém je složitý (čidla hladiny a teploty, dvě čerpadla, vyhřívání) a často je řešený jako nerozebiratelný celek. Odejde-li jedna část, mění se celý modul, a to se může snadno přehoupnout přes 20 tisíc.
Výbava: čím víc parády, tím víc potenciálních starostí
U ojetiny bych se díval spíš po střídmější výbavě. Vrcholné verze mívají barevný displej, který bývá náchylný na poruchy a výměna opět vychází zhruba na 20 tisíc (existují opravné sady, které umí náklady snížit zhruba na čtvrtinu). Naopak jednoduchý monochromatický displej, jako měl testovaný kus, je typicky „nesmrtelný“.
A hlavně: u konkrétního auta si dejte čas a vyzkoušejte úplně všechno. Masáže, vyhřívání, klimatizaci, elektrické funkce. Grand Picasso bylo na elektroniku bohaté a hledat následně skrytou závadu v elektroinstalaci umí být peklo. Nenechte se tlačit prodejcem a buďte důslední.
Verdikt: chytré MPV, které dnes už skoro nikdo nenabídne
Druhá generace Citroënu C4 Picasso obecně vychází jako solidní a nenáročná ojetina: servis není dramatický, díly jsou dostupné a ceny aut startují už pod 200 tisíci. Pokud budete vybírat pečlivě a trefíte správnou motorizaci a převodovku, získáte výborně vymyšlené rodinné auto s nápady, které dnešní trh často ani nenabízí.
Grand C4 Picasso je zkrátka osobité, chytře navržené MPV s velkým důrazem na pohodlí. Když vyberete rozumný kus (ideálně s dobrým dieselem a správným automatem), může to být i po letech překvapivě jistá a příjemná volba.
« Nejlevnější nové auto s technikou koncernu VW. Češi ho ignorují, přitom dává velký smysl Poctivé prostorné SUV s opravdovými terénními vlastnostmi je dnes zapomenutá ojetina. Drsňák do terénu, co překvapí i na silnici »
