Test ojetiny Mercedes-Benz 230 E (W123): Když elegance potkala nesmrtelnost
Vítejte v době, kdy auta nevypadala jako Bluetooth reproduktory a slovo „luxus“ ještě nesouviselo s dotykovou obrazovkou velikosti pečicího plechu. Jsme v roce 1976 a Mercedes-Benz právě představil W123 – auto, které se stalo takovým etalonem spolehlivosti, že i Toyota jen tiše kývla hlavou.
Stuttgartský tank v rukavičkách
W123 nebyl extravagantní. Nebyl ani přehnaně rychlý, přesto si získal svět. Jeho kouzlo spočívalo v tom, že vypadal jako solidní německý inženýr – uhlazený, důvěryhodný a připravený pracovat. Design od Bruna Sacca byl decentní, bez zbytečných kudrlinek, ale zato s charismatem, které stárne tak pomalu, že by mu záviděl i Keanu Reeves.
Vývoj modelu W123 začal v roce 1968 a první prototypy se zrodily o šest let později. Sériová výroba se rozběhla v roce 1976 v závodě v Brémách. Z dnešního pohledu to může znít zvláštně, ale tehdy šlo o jeden z nejbezpečnějších vozů na trhu. Mercedes se tehdy zaměřil na zlepšení deformačních zón a vývoj bezpečnějšího sloupku řízení. V pozdějších letech šla W123 dokonce objednat s airbagem pro řidiče – tehdejší raritou. Prvním modelem značky, který airbag dostal sériově, však byla až větší limuzína W126, předchůdce dnešní třídy S.
Karoserie? Masivní plechy. Když jste zavřeli dveře, znělo to jako když se zavírá trezor. Žádné plechové klapnutí, ale hluboké, autoritativní “ťuk.” Bylo to auto, které působilo, jako by přežilo i konec světa – a mnohá to téměř opravdu dokázala.
Motory pro každou náladu (pokud máte čas)
Pod kapotou bylo k dispozici všechno od čtyřválcových benzínů přes šestiválce až po dieselové motory, které byly tak odolné, že se staly oblíbenou volbou nejen pro taxikáře v Německu, ale i pro státní úředníky v Africe, Blízkém východě nebo na Balkáně.
Nejslavnější z nich? Asi 240D. Papírově měl výkon jako vysavač a zrychlení z 0 na 100 km/h trvalo víc než půl věčnosti (cca 20 sekund, ale kdo to tehdy měřil?). Ale běžel pořád. A pořád. A pořád. Najet milion kilometrů? Žádný problém. Taxikáři v Maroku přestali počítat u třetího přetočení tachometru.
Bezpečnost především, pohodlí taky
Mercedes se nebál do W123 nasypat tehdejší technologické poklady. Dvojité deformační zóny, výztuhy v bocích, pádové zámky dveří – to všechno tu bylo dávno předtím, než se Euro NCAP rozhodlo házet auta do zdi.
Uvnitř jste dostali palubku jako z banky – přehlednou, bytelnou a s decentními chromovými detaily. Ergonomie? Německy logická. Pohodlí? Sedadla připomínala starožitné pohovky – tuhé, ale podpůrné. Klima? Občas fungovalo. Rádio? Pokud jste měli Becker, byli jste pán.
Rodinný vůz, diplomat, nebo zombie apokalypsa?
W123 existoval jako sedan, kombi (T-Modell) i kupé. Každý z nich měl své kouzlo. Sedan byl důstojný. Kombi z něj udělalo neúnavného tahače všeho, od dětí po cement. A kupé? Elegance sama. Neformální, ale přesto luxusní, ideální auto pro někoho, kdo nosí oblek, ale bez kravaty.
Ještě fascinující je, jak moc W123 prorostl do různých vrstev společnosti. Jezdili s ním doktoři, právníci, diplomaté i taxikáři. V Jižní Americe z něj dělali limuzíny, v Nigérii sloužil jako policejní auto a v Sýrii jako… no, všechno.
Odkaz, který se nedá smazat
Mercedes W123 byl posledním Mercedesem, který vznikl bez ohledu na cenu. Inženýři tehdy dostali volnou ruku, aby postavili auto, které vydrží věčnost. A ono skutečně vydrželo.
Na vývoji W123 se rozhodně nešetřilo. Inženýři dostali volnou ruku a výsledek? Mechanicky téměř nezničitelné auto. Pokud se ztratí z provozu, důvodem bude s největší pravděpodobností koroze. Antikorozní ochrana totiž v tehdejších letech ještě nebyla na dnešní úrovni a rez je tak největším nepřítelem i těch nejlépe postavených vozů.
W123, u nás přezdívaná „piáno“ kvůli tvaru víka kufru připomínajícímu víko klavíru, se ze začátku nabízela s benzinovými a naftovými motory – od čtyřválců až po šestiválce. Naftové agregáty byly atmosférické, legendárně odolné, ale nijak zvlášť výkonné. V roce 1978 začal Mercedes s vývojem nové generace motorů a už v roce 1980 přišel moderní čtyřválec se vstřikováním paliva. Ten byl k dispozici například v modelu 230 E, který nabízel výkon 100 kW (136 koní) – právě takový motor pohání i náš testovaný vůz.
Vůz je postaven na samonosné ocelové karoserii a vpředu využívá nezávislé zavěšení kol pomocí robustní nápravy s dvojitými příčnými rameny. Zadní část vozu spoléhá na osvědčené kyvné rameno. O komfortní jízdu se starají vinuté pružiny ve spolupráci s teleskopickými tlumiči, zatímco vpředu i vzadu najdeme stabilizátory zkrutného momentu, které snižují náklony karoserie v zatáčkách.
Mercedes navíc u modelu W123 implementoval tzv. neutrální poloměr rejdu – tedy geometrii kol upravenou tak, aby se během brzdění kola nenakláněla ani dovnitř, ani ven. Výsledkem je, že pneumatika zůstává v ideálním kontaktu s vozovkou za všech okolností, což má pozitivní vliv na stabilitu vozu a jeho chování při prudkém brzdění.
V závěru výroby se paleta motorů rozšířila o přeplňované dieselové jednotky a pětiválce, které nabídly více síly a komfortu, aniž by ustoupily ze své známé odolnosti.
Dnes je z něj sběratelská legenda. Ne pro svou vzácnost, ale pro své charisma. Lidé si ho nekupují, protože potřebují auto – kupují ho, protože chtějí kus poctivé mechaniky, která voní po starém světě a cigaretách bez filtru.
Král silnic
Do našeho testu se dostal elegantní sedan z roku 1982, téměř nedotčený časem. Pod kapotou se skrývá benzinový čtyřválec 230 E s elektronickým vstřikováním paliva, který přes mechanickou čtyřstupňovou převodovku posílá výkon na zadní nápravu. Auto je ve výjimečně zachovalém stavu – počítadlo kilometrů ukazuje necelých 90 tisíc, což je u tohoto typu téměř rarita. Tento konkrétní kus pochází z Francie, což prozrazuje nejen decentní samolepka na víku kufru, ale i pojišťovací karta nalepená na čelním skle.
Modrá metalíza karoserie ladí s interiérem, který je doslova tón v tónu – palubní deska, sedadla i výplně dveří jsou čalouněné v identickém modrém odstínu, a to včetně kožených částí.
Už po otevření dveří je jasné, že tohle není žádný obyčejný veterán. V interiéru W123 se totiž i po tolika letech člověk cítí, jako by usedal do opravdového luxusu – samozřejmě s přihlédnutím k době, kdy auto vzniklo. V našem případě najdete kůži nejen na sedadlech, ale také na výplních dveří. Palubní deska působí bytelně a kvalitně nejen na pohled, ale i na dotek. Díky nájezdu jen 90 tisíc kilometrů a poctivé práci stuttgartských inženýrů vypadá celý interiér jako nový. Sedadla jsou netknutá, čalounění svěží, plasty bez oděrek – zkrátka paráda.
Přístrojová deska je jednoduchá, funkční a krásně přehledná. V kapličce najdete tři kulaté budíky – vlevo je kombinace palivoměru, teploty chladicí kapaliny a tlaku oleje, uprostřed klasický rychloměr s počítadlem kilometrů a vpravo elegantní analogové hodiny. Otáčkoměr tu nehledejte, řazení se prostě řídí sluchem – a to vlastně vůbec nevadí. Zvuk motoru je naprosto poctivý, surový a krásně mechanický. Výfuk tu zůstává výfukem – žádné filtry, čidla a umělý přednes.
Ventilace se ovládá trojicí otočných ovladačů umístěných ve středovém tunelu, klimatizaci ale nečekejte. Zato tu najdete originální kazetové rádio s laděním na kolečko a elektricky výsuvnou anténou v zadním blatníku – a světe div se, oboje funguje.
Verze 230 E se vstřikováním paliva má jednu velkou výhodu – žádný sytič. Prostě otočíte klíčkem a motor chytne téměř okamžitě, startér sotva stihne otočit. Jen za tepla se někdy chvíli zdrží, ale žádné drama. Běh motoru je jemný a kultivovaný, a totéž platí i pro řazení. Dráhy jsou sice delší, ale vedení pákou je přesné a hladké – jemný pohyb ruky stačí, aby rychlosti padly na své místo s noblesou hodnou značky s hvězdou.
Spojka zabírá až nahoře, ale rozjezdy jsou klidné a plynulé. Vše působí až nečekaně civilizovaně. Až na jednu výjimku – typickou vůli ve volantu, kterou má snad každý starý Mercedes. V přímém směru tak musíte volantem pořád jemně korigovat směr, ale to je součást atmosféry. Podvozek jako celek však funguje skvěle – odpružení pracuje tiše a jistě, auto krásně žehlí nerovnosti bez rázů nebo pazvuků. Stejně příjemně překvapí i brzdy: mají jistý nástup a solidní účinek. Jen pozor – ABS tu ještě není. Mercedes ho začal montovat až do třídy S v roce 1978.
Za volantem W123 vás nečeká žádné zběsilé tempo. Ne, že by čtyřválec o výkonu 100 kW nedokázal auto rozjet – to ano. Ale tenhle Mercedes si žádá klid a nadhled. Největší radost dělá, když si jen tak brumláte po krajině a necháváte stres dnešní doby někde v zrcátkách. Podvozek je měkčí, celé auto se příjemně pohupuje a jede s naprostou grácií.
Ovšem jakmile se idyla z venkovských silniček přelije do městských kolon, přichází na řadu otázka – zvládne tohle téměř padesátileté auto i provoz v centru? Překvapivě ano. Přestože tehdejší termomanagement nebyl tak pokročilý jako dnes, motor drží teplotu na rozumné úrovni. Město je s ním hra trpělivosti, ale všude vzbuzuje pozornost. Lidi mávají. Jeden pán se mě ptal, jestli ho neprodám. Jiný nabídl cigaretu a povídal o tom, jak s W123 jezdil jako mladík na vojně do Jugoslávie.
Je ale dobré mít na paměti, že i při pečlivé údržbě se najdou mouchy. Náš testovací kus z Mototechna Classic (aktuálně k mání za zhruba 300 tisíc korun) měl pár drobností k dořešení: nefungovalo podsvícení přístrojů, ukazatel paliva ukazoval spíš přání než realitu a po startu někdy prokluzoval klínový řemen. Nic zásadního, ale typické vrtochy, které k veteránu prostě patří.
Legenda, kterou si můžete dovolit
Mercedes W123 je dnes ikonou. A na rozdíl od jiných klasik, jako Porsche 911 nebo Jaguar E-Type, ho stále můžete sehnat za rozumné peníze – zvlášť pokud netrváte na top stavu nebo verzi kupé. Ať už ho koupíte jako víkendovou stylovku, youngtimer na srazy, nebo prostě jako připomínku staré školy, dostanete víc než auto. Dostanete postoj.
A ještě jedna věc: dnes už taková auta nikdo nevyrábí. Ne proto, že by to neuměli. Ale protože by to stálo moc peněz. A protože by vám takové auto vydrželo moc dlouho. A to se dneska nenosí. Ne každý ho pochopí. Ale když jedete v Mercedesu W123, jste pán. Ne kvůli tomu, že máte luxus – ale protože máte něco opravdového. Mechanického. Poctivého. Je to stroj z doby, kdy si Mercedes ještě nespletl kvalitu s marketingem. A kdy auta měla srdce.
Pod kapotou: Nafta, benzín, nebo věčný chod
W123 se prodával v desítkách motorizací. Výběr byl široký jako nabídka v německé pekárně. Ať jste chtěli diesel, šestiválec nebo atmosférický čtyřválec, Mercedes měl řešení. Zde pár příkladů:
| Model | Motor | Výkon | 0–100 km/h | Max. rychlost |
|---|---|---|---|---|
| 200 | 2.0 R4 benzín | 94 koní | ~15 s | 160 km/h |
| 230E | 2.3 R4 benzín (EFI) | 136 koní | ~11 s | 185 km/h |
| 280E | 2.8 R6 benzín | 177–185 koní | ~9 s | 200+ km/h |
| 200D | 2.0 R4 diesel | 55 koní | 23 s+ | 135 km/h |
| 240D | 2.4 R4 diesel | 65–72 koní | 20–21 s | 140 km/h |
| 300D | 3.0 R5 diesel | 80–88 koní | ~18 s | 150 km/h |
Benzinové verze byly kultivovanější a rychlejší, ale dieselové verze? Ty byly jako nezastavitelný stroj z Dieselpunku. Pomalu, ale jistě – a na nádrž byste projeli půl Evropy. Mimochodem: americké verze měly větší nárazníky a často automat. Evropané si však radši řadili sami.
Na co si dát pozor (ano, i W123 může mít vrtochy)
Řekněme si to na rovinu – žádné auto není nezničitelné. W123 se ale tomu ideálu blíží. Přesto existuje pár věcí, které je dobré znát, než si pořídíte vlastní „tank v saku:“
1. Koroze: Jediný pravý nepřítel
Pokud něco ničí W123, není to motor, převodovka ani čas. Je to rez. Rámy předních světel, lemy blatníků, podlaha, podběhy, nosníky – zkrátka všude, kde se zadržuje vlhkost, se může po letech objevit hnědý nepřítel. A když se o auto nepečuje, dokáže rez proměnit jinak zdravý vůz v dekoraci zahradního záhonu.
2. Podtlaková magie a centrální zamykání
Mercedes v 70. letech miloval podtlak. Ovládal jím centrální zamykání, nastavení ventilace i zamykání víčka nádrže. Funguje to skvěle – dokud to funguje. Jakmile se některá hadička prodře nebo netěsní membrána, centrální zamykání začne žít vlastním životem nebo přestane fungovat úplně. Naštěstí je to opravitelná věc, ale trochu trpělivosti to chce.
3. Automatická převodovka (pokud máte tu smůlu)
Automaty byly plynulé a pohodlné, ale staré jednotky mohou po letech cukat nebo se opozdit při řazení. Na vině bývá unavený měnič nebo zanedbaný servis. Manuál je spolehlivější.
4. Klimatizace a elektrika
Zvláště u amerických modelů nebo luxusních verzí s automatem, klimatizací a elektrickými prvky, se po letech objevují problémy s elektroinstalací. Drobnosti jako nefunkční větrák, světla nebo palivoměr nejsou výjimkou.
Závěrem
Mercedes W123 je jako starý gramofon: nepotřebuje internet, aplikace ani LED světla, a přesto vás pohltí. Mechanika je jednoduchá, ale promyšlená. Vzhled je konzervativní, ale charismatický. A jízda? Jako plavba po másle. Pokud hledáte auto, které má duši, historii a ochotu vozit vás ještě mnoho let, je tohle ta správná volba.
Mercedes W123 není jen auto. Je to připomínka doby, kdy bylo „Made in Germany“ opravdovou známkou kvality a kdy spolehlivost neznamenala softwarový update, ale pořádné kovové součástky a diesel, co běží i na fritovací olej.
Ať už ho potkáte kdekoli – špinavý v horách Maroka nebo naleštěný v garáži fandy – vždycky vám připomene, že auta dřív nebyla jen dopravní prostředek. Byla to osobnost na čtyřech kolech.
« Nejvíce nehod vzniká vinou řidiče. Právě volba rychlosti často rozhodne, jestli bude cesta jen rutinní přesun, silný zážitek nebo poslední kapitola Škoda Enyaq RS se dostává do prodeje, autorizovaní prodejci již přijímají objednávky »
