Test Suzuki Vitara 1,4 BoosterJet AllGrip. Lepší, než byste čekali
Nafintěných SUV a crossoverů vyrábí každá automobilka kupu a každý si může vybrat přesně takový, jaký mu vyhovuje. Ale když hledáte auto, které před prvním blátem nepustí loužičku oleje a svoji světlou výšku nevyužívá pouze k pohodlnému parkování u obrubníku, zjistíte, že se výběr poměrně zužuje. A co teprve dělat, když vám Duster kvůli svému plebejskému původu nevoní a Range Rover zase nevoní vaší peněžence? Řešení se nachází v zemi vycházejícího slunce.
Vitaře táhne již na Kristova léta a toto auto vždy platilo za upřímného pracanta, který si na nic nehrál. Ani v nové generaci se Suzuki nenechalo stáhnout k módě načančaných zvýšených hatchbacků a Vitaře nechalo dostatek houževnatosti pro práci mimo silnici. Jelikož je současná generace na trhu již nějakou dobu, tak došlo na facelift. Na první dobrou jej poznají asi pouze fanoušci značky. Změny jsou hodně decentní – pouze jiná maska a pozměněná grafika světel. Jinak se stále jedná o hranatou retro krabičku. Daleko víc změn se odehrálo uvnitř a pod kapotou.
Interiér nyní dostal lepší materiály. Horní část palubní desky je vyrobena z kvalitního měkčeného plastu, střední část kryje pěkný dekor – který ale za slunečného počasí umí posádku pěkně potrápit odlesky – a mezi budíky se nastěhoval velký barevný displej. Interiér působí poměrně strohým dojmem, ale ke zpracování nemám výtky a celkově se jedná o příjemné místo, kde vám nebude vadit zdolávat dlouhé trasy ani překážky v terénu.
Hlavní část palubní desky zabírá dotykový panel infotainmentu, který je až roztomile jednoduchý, ale naprosto funkční. Systém nepřekypuje stovkami funkcí, ale je velice intuitivní a funguje svižně. Pochválit musím také vestavěnou navigaci. Během testovacího týdne jsem najel 2000 kilometrů, z toho 1500 po Rakousku, a všude mě vedla naprosto bez chyb. Displej je navíc dobře čitelný i na přímém slunci. K dokonalosti chybí snad už jen manuální ovládání hlasitosti – s tím si nikdy nedám pokoj. Druhý displej je, jak jsem zmiňoval, mezi budíky a umí zobrazit údaje o jízdě, navigaci, využití výkonu, dopravní značky (mimochodem opravdu spolehlivě). Zkrátka vše, co takové věci dnes umí. Jen nechápu, proč je stále ovládán trčící tyčkou z budíků. Za jízdy je ovládání vážně nepříjemné – ne každé retro je fajn.
Prostoru je ve 4175 milimetrů dlouhé karoserii tak akorát. Pořád se jedná o prcka, tak nečekejte místa pro sedm, ale na předních sedadlech jsem nezaznamenal problém v žádném směru, ani přes svých 190 centimetrů. Nemám pocit, že bych z auta zbytečně trčel, výhled ven je dobrý a pochválit musím především sedačky. Podstoupil jsem v nich i šestihodinovou cestu a nepociťoval jsem bolest zad, ani jiné části těla. Za sebe si sednu také bez problémů. Před koleny to mám poměrně těsné, ale sedačky se koleny nedotýkám, ani si nemusím podsedat abych se nedotýkal hlavou střechy. Umím si představit, že zde zvládnou cestu i čtyři dospělý. Kufr nabídne 375 litrů. Nejedná se tedy vyloženě o rodinné auto, ale na svou velikost nabídne dostatek prostoru.
To nejlepší z celé Vitary se ale najde pod kapotou. Je to přeplňovaný čtyřválec o objemu 1,4 litru, který nahrazuje původní atmosférickou jedna šestku. Z této motorizace jsem měl trochu strach. Původní „šestnáctistovka“ sice nebyla kdovíjaký silák, ale svým staromilským charakterem a láskou k otáčkám uměla skvěle bavit řidiče. A jak víme, moderní turba zrovna charakterem nepřekypují. BoosteJet mě ale dokázal překvapit. Díky bohu to není ten typ přeplňovaného motoru, který má projev stylu nic-všechno-nic, ale výkon přichází postupně s otáčkami. Vrcholu krouticího momentu 220 Nm dosahuje již v 1500 otáčkách a udrží ho až do 4000. Je tedy příjemně pružný téměř v libovolných otáčkách. Maximální výkon 140 koní se ale hlásí ke slovu až v 5500 otáčkách. S radostí ho tak budete vytáčet stylem, který je bližší spíš malému sportovnímu hatchbacku, než SUV.
Motor navíc netrpí téměř žádnou turbodírou a na povely plynu reaguje překvapivě ochotně. Tuhle jednotku zkrátka nejde nemít rád. Vitara i s pohonem všech kol váží pouze kolem 1200 kilo, takže z ní dělá tento motor pěkně čiperného hajzlíka. Čtyřválci dělá společnost šestistupňový manuál, který překvapí krátkými drahami, ale při rychlejší změně převodu není úplně přesný. V klidném tempu působí téměř bezchybně, ale pro rychlé změny rychlosti to chce trochu cviku. Skvělým překvapením byla také spotřeba. Po ujetí 2000 kilometrů hlásil palubní počítač 6,6 litrů (podle dotankování byl reál 6,8), což mi přijde dobrá hodnota, která bude v našich končinách dokonce o nějaké deci lepší. Já s Vitarou trávil většinu týdne v Rakousku, kde absolvovala několikahodinové přesuny po dálnicích, až 26% dlouhé stoupání v alpách, výlety mimo silnici i opravdu svižné tempo na alpských silničkách – nejsou to tedy úplně referenční podmínky pro naši krajinu, přesto se auto drželo hluboko pod 7 litry.
Podvozek je rozumný kompromis mezi schopnostmi na silnici a možností jet v terénu. Obstojně filtruje nerovnosti, do interiéru se dostanou jen krátké ostré rázy, jinak je jízda opravdu pohodlná. V zatáčkách se auto umí poměrně dost naklonit, ale v tu chvíli nesmíte ztratit nervy – prostě Japonská škola. V určité chvíli auto zaklekne a zvolené stopy se drží jako klíště. Díky muší váze vás nic netáhne ven ze zatáčky a v oblouku působí krásně jistě. Ze zatáčky do zatáčky Vitara skáče s nadšením teriéra a mně se nechce věřit, jak moc si jízdu v malém SUV užívám. V režimu sport umí auto směřovat výkon na zadek, takže vás příjemně „tlačí“ a dá se vyvinout až překvapivé tempo. Málokteré SUV vám do žil vlije takovou chuť řídit. Svou roli na tom hraje také řízení. Je překvapivě rychlé a reaguje na sebemenší pohyb volantu, navíc umí podat i něco z dění pod koly. Celé auto působí tak nějak upřímně a nezáludně, na nic si nehraje a dostatečně komunikuje se řidičem. Proč takových SUV není víc?
Ale Vitara se nemusí držet pouze silnice. Kvůli spíš průměrné světlé výšce 185 mm rovnou zapomeňte na nějaký offroad, ale středního terénu se rozhodně bát nemusíte. Celé auto je dostatečně ochráněno plastovou hradbou a pohon 4×4 využívá elektromagnetickou spojku a několika jízdních režimů. V režimu snow je dokonce plně deaktivovatelné ESP, takže v kombinaci s uzávěrkou si můžete na sněhu (nebo blátě) pěkně zaklouzat. V běžném terénu navíc Vitara postupuje pěkně odhodlaně a hlavně nemáte pocit, že jí svým jednáním trápíte. Zkrátka vám chce dělat radost stejně, jako na silnici, a to z ní dělá úžasně univerzální nástroj. Malou vadu v jízdních vlastnostech vidím jen v průměrném odhlučnění. Do nějaké stovky je vše v pořádku, ale při dálniční stotřicítce už dovnitř výrazně proniká hluk od kol i od větru, a motor v této rychlosti točí 3000 otáček, takže svojí přítomnost také nezamaskuje.
Faceliftová Vitara není jen technologicky vyspělá, ale boduje i na poli bezpečnosti. V zásobě má systémy pro automatické brždění, sleduje mrtvý úhel, při vyjíždění z parkovacího místa hlídá prostor za vozem, drží vás v pruzích, čte značky a adaptivní tempomat umí auto i úplně zastavit – což oceníte především v kolonách. Cena Vitary startuje na nějakých 390.000, testovaný kousek vybavený všemi příplatky vyšel na 600. Pokud hledáte skutečně univerzálního pomocníka na cesty, může být Vitara skvělou volbou.
Suzuki Vitara je výborný univerzál, který si na nic nehraje a umí pobavit řidiče. Nový motor je opravdu povedený a autu dává skvělou dynamiku. Na silnici se auto pohybuje a s nečekanou radostí a terénu se nebojí. Pokud vybíráte malé SUV, Vitaru nepřehlédněte.
Plusy
Motor
Jízdní vlastnosti
Spotřeba
Univerzálnost
Minusy
Horší odhlučnění
Odlesky palubního dekoru
« Legendární NASCAR letos poprvé v Česku na Autodromu v Mostě Kia ProCeed rozšiřuje nabídku pohonných jednotek »
