Dnes už taková auta nevznikají aneb jak jsme přišli o charakter značek. Co uměl starý Mercedes a BMW líp než dnešní modely? Dva velikáni ze zlaté éry v testu
Představme si, že se vrátíme o nějakých dvacet let zpátky do období, kdy automobilový vesmír dával příjemně jednoduchý smysl a u každé značky jste přesně věděli, co od ní čekat. Pod kapotami burácely pořádné motory, o turbodmychadlech se v mnoha segmentech ještě nemluvilo a emise byly spíš teoretickým problémem do tabulek než reálným omezujícím faktorem. Právě v téhle „zlaté době“ vznikla spousta aut, která mají našlápnuto stát se ceněnými klasikami a už dnes patří k nejžádanějším ojetinám mezi nadšenci, kteří jsou přesvědčeni, že tohle byla poslední éra, kdy jejich oblíbená značka za něco stála.
Tohle tvrzení možná zní trochu přepjatě, ale když si ho přeneseme do současnosti, začne dávat smysl. Atmosférické motory se v nových autech hledají lupou, šestiválce jsou ohrožený druh a cokoli většího je skoro sci-fi. I tradiční výrobci sportovně laděných aut se nechali vtáhnout do víru downsizingu, přeplňování a sofistikované elektroniky s proměnlivými převody řízení (ano, BMW, koukáme se i na tebe). Jako nové vozy však plní roli, kterou po nich trh chce, a dělají to objektivně skvěle. Nelze říct, že jsou horší – jen se přizpůsobila těm, kdo si je kupují, i době, ve které vznikla. Jen ta radost z jízdy má dnes jinou podobu.
Dva podobní soupeři, dva úplně jiné světy
Teď se ale posuneme o deset let zpět. Máme před sebou dva tehdejší rivaly s podobnou technickou koncepcí, kteří však ke stejné filozofii přistupují naprosto rozdílně. Na papíře jsou si blízcí, v praxi působí jako auta z jiných planet. Začneme u Mercedesu.
Elegantní kupé s trojcípou hvězdou nikdy nemělo ambice hrát si na sportovní náčiní a ani nechce předstírat opak. Jeho atmosférický vidlicový šestiválec o objemu 3,2 litru je tu především kvůli sametovému projevu a dostatečné zásobě výkonu v každé situaci. Motor se nehoní hystericky za omezovačem, nemlátí do uší ostrým zvukem a ani se nepokouší trhat asfalt pod koly. Zrychlení je poctivé, ale hlavně nenucené – rychlost mu rozhodně nechybí, ale vše se odehrává v naprosto klidném tempu. Celé podání je jedním slovem uvolněné.
Sportovní režim sice zapnout můžete, ale z CLK se ani pak nestane predátor okresních silnic. Spíš se lehce probere automatická převodovka, dovolí motoru držet vyšší otáčky a trochu zostří reakce. Řazení však zůstává pořád spíš pohodové než agresivní.
Mercedes CLK: pohodlí, klid a kormidlování místo řezání zatáček
Na CLK nejvíc fascinuje právě ten klid, který kolem sebe šíří. Vidlicový šestiválec má hutný zvukový projev a příkladnou kultivovanost. Když pedál plynu stlačíte k podlaze, motor se ochotně nadechne a auto rázně vystřelí vpřed. Přesto vás ani společně s podvozkem neponouká k tomu, abyste pořád jezdili „za hranou“. Ne že by neuměl zatočit – v zatáčkách si vede překvapivě jistě – ale jakmile přidáte na tempu, je cítit, že to není rychlost, která by mu byla úplně přirozená.
Dokresluje to i řízení. Má dlouhý převod, nulovou zpětnou vazbu a spíš než řízením připomíná klidné kormidlování. Typický rukopis značky. Jenže ono to není špatně. Přesně takhle má vypadat klasický Mercedes: pohodlný, tichý, s dostatečnou výkonovou rezervou, když ji zrovna potřebujete. Právě proto si ho lidé dřív kupovali.
A právě proto si ho pořizují i dnes jako ojetinu – jen pak často narazí, až přesednou do moderního Mercedesu. Současné modely se zoufale snaží být sportovní. Z ničeho nic mají strmé řízení, krátký převod, tvrdé a těžkopádné podvozky. Proč? Protože už nechtějí nabízet odlišnou alternativu, ale chtějí napřímo konkurovat ostatním. Výsledek? Mercedes, který není ani skutečně sportovní, ani opravdově pohodlný.
BMW se od své původní filosofie vzdaluje podobně. Stále patří k nejdynamičtějším značkám na trhu, ale už to není ten surový základ, na kterém si vybudovalo pověst. Atmosférické řadové šestiválce zmizely, precizní mechanické řízení ustoupilo elektronice a podvozky, které kdysi kopírovaly každý centimetr asfaltu, se změkčily. Dnešní BMW je komfortnější, přeplňované a s variabilním řízením, které k vám posílá jen minimum informací z předních kol. Klasické podvozky jsou měkčí, M paketové naopak až zbytečně tvrdé. Jsou to pořád rychlá a emotivní auta, ale na BMW už moc pohodlná a málo sportovní. Situace podobná jako u Mercedesu – jen z opačného konce.
BMW E46: nízko posazený řidič a motor, který chce otáčky
Sednete-li do E46, rozdíly proti CLK okamžitě vyniknou. Sedadlo je umístěné nízko, palubní deska je jasně natočená na řidiče, sportovní sedačky vás obejmou po celém těle a volant působí svým tlustým věncem skoro přehnaně robustně. Nic z toho v Mercedesu nenajdete.
Po otočení klíčku motor krátce štěkne do výfuku a ustálí se na typickém „bublajícím“ volnoběhu. I to je něco, co Benz nedělá. Přes tuhou kulisu převodovky přetlačíte jedničku, pustíte spojku a rozjedete se. Už v té chvíli je jasné, že jste v úplně jiném autě. První pořádné zrychlení to jen potvrdí – 330 Ci se svým famózním motorem M54 se hrne do otáček s nadšením a doprovází to hlasitou mechanickou symfonií. Vysoký, pronikavý tón tak typický pro řadové šestiválce vám dává jasně najevo, že výkon roste s každým dalším tisícem otáček a že si ho musíte zasloužit.
Zatímco CLK se veze na vlně točivého momentu a s otáčkami si nemusíte dělat hlavu, u BMW je to přesně naopak. Stačí špatně podřadit a auto znatelně zleniví. Motor si říká o otáčky, snese jich hodně a zamiluje si červené pole otáčkoměru.
E46 na okresce: radost, která bolí ve městě
Stejně rázný jako motor je i podvozek. Do zatáček se vrhá s chutí a doslova si šeptá, že by snesl ještě rychlejší tempo. Když mu vyhovíte, odmění se jemným, čitelným utržením zadní nápravy. Jinak platí perfektní vyváženost a velmi příjemná práce s přenosem hmotnosti. E46 se sportovním podvozkem patřila k nejlépe naladěným BMW své doby – i dnes překvapí mechanickou přilnavostí, minimální nedotáčivostí a ochotou přejít do hravé přetáčivosti, pokud si o ni řeknete. A navíc je v zatáčkách opravdu rychlá.
Jenže umí taky pěkně lézt na nervy. Jakmile se rozhodnete jezdit po městě nebo striktně podle předpisů, zjistíte odvrácenou tvář téhle sportovní povahy. Podvozek je tvrdý a nepoddajný, každou nerovnost si prostě odsedíte. Řízení, které je na okresce nádherně mechanické, přesné a plné zpětné vazby, se v městském provozu mění v únavného společníka. A o řazení v kolonách ani nemluvě – mechanický odpor kulisy tu začnete upřímně proklínat.
Nízká světlá výška nepomáhá při překonávání výmolů a retardérů a pokud auto poprvé chytne v hlubokých kolejích, nejspíš vybíhnete hledat číslo na servis, abyste si nechali zkontrolovat podvozek. Jenže pak zase vyjedete na svou oblíbenou silnici, naplno sešlápnete plyn, necháte řadový šestiválec zařvat někde u omezovače – a všechno mu odpustíte.
Dřív jste si nevybírali, které auto je „lepší“
Teď už je asi jasné, v čem byl ten rozdíl. Dřív se tolik neřešilo, které auto je objektivně lepší nebo horší. Každý prostě věděl, co od auta čeká, a podle toho si vybral značku i model. Pro ty, kdo toužili po noblesním vzhledu, uvolněné atmosféře na palubě a dostatečné výkonové rezervě, existoval Mercedes.
A pro řidiče, kteří chtěli ostré jízdní vlastnosti, nekompromisní podvozek a točivý, silný motor zabalený do naštvaného, agresivního designu, tu bylo BMW. Nebylo to o tom, která značka je lepší – šlo o lidi a jejich preference. Každá automobilka tehdy dělala hlavně to, co jí šlo nejlépe, a nebála se být svá.
Dnes je to bohužel často obráceně. Značky se snaží navzájem kopírovat, honí se za stejnými zákazníky a výsledkem jsou auta, která sice umí všechno, ale jen málokdy mají tu jasnou, nezaměnitelnou osobnost, jakou mívala kdysi.
« Zapomenuté SUV s duší off-roadu: geniálně schopná technika a lákavě nízká cena Výstražný trojúhelník zakázán. Skončí po celé EU? »
