Test Opel Astra 1.2 Elegance: Francouzské lokny s německým tužidlem
Opel Astra je jeden z nejúspěšnějších vozů nižší střední třídy. Jeho oblíbenost dokládá již více než 15 milionů prodaných kusů a s novým modelem má dle mého názoru velký potenciál ve zvyšování tohoto čísla pokračovat.
Už předchozí Astry byly vždycky líbivé. U představení žádného ročníku jsem nikdy nemohl říct, že by se mi nelíbil. Procházely postupným vývojem designu, který byl vždycky trochu podobný svému staršímu předchůdci. U nové Astry mi ale připadá, jako by se vydala na úplně novou cestu, která má být ze všech právě nejúspěšnější.
Nový design v Opelu totiž neschytala jen Astra, ale i její další značkoví sourozenci jako je Mokka, nebo třeba Grandland. Velmi netradiční je hlavně přední část nazývaná jako Opel Vizor. Samotná automobilka ji připodobňuje k hledí motocyklové přilby. Někdo jí v něm opravdu vidí, ostatní ne. Je to věc osobního názoru.
Každopádně je originální a s ostatními modely těžko zaměnitelná. Právě u Astry se mi ale design Vizor líbí nejvíc. Její proporce mi přijdou nejvyváženější. V předních světlometech můžete dostat dva odlišné typy použité techniky. V mnou testované verzi měla Astra samozřejmě také ledková světla, ale pouze v základní verzi. Svítí velmi obstojně, ale určitě bych popřemýšlel o příplatkové technologii IntelliLux LED Pixel, kterou tvoří 168 LED elementů a v novinářských kuloárech se šeptá, že se jedná o naprostou bombu.
Co je pro mě však designově ještě více povedené, je zadní část Astry. Ostře řezaná a úzká zadní světla společně s vertikálním brzdovým světlem nad oknem vypadají totiž naprosto skvěle. Ať jsem jí obcházel jak obcházel, stejně jsem vždycky zůstal stát u zadní partie. Pokud jsem zrovna u této části, rád bych zmínil ještě couvací kameru. Ta mě totiž dokáže v současných autech s cenovkou přesahující hodně milion korun poměrně často rozčílit.
V dnešní moderní době, kdy i ty nejubožejší kamery ve všech možných zařízeních poskytují skvělý obraz, mi přijde zvláštní, že ještě některé automobilky i u drahých aut používají rozlišení, za které bych se styděl i v devadesátých letech. Astra mi ale vykouzlila úsměv na rtech. Nejen že obraz z její kamery je ostrý a ve skvělém rozlišení. Při rejdování se ale i naklápí do stran a vidí tak více do správného místa kam zrovna couvám. Bravo!
Interiér nové Astry má své kouzlo. Úplně jsem na začátku nevěděl jak to popsat, ale i když se nejedná o žádnou přehlídku super luxusních materiálů, po pár vteřinách uvnitř jsem si ho zamiloval. Působí tak zvláštně technicky, stroze, jednoduše, nepřeplácaně a přesto útulně až jsem se vždycky těšil na nějakou delší jízdu, abych v něm strávil co nejvíc času. I sedačky klamou tělem. Mají jednoduchý design a nevypadají na první pohled nějak nafoukle a honosně. Sedí se v nich ale naprosto perfektně a s mými bolavými zády jsem citlivý na každou nepohodlnost. Není divu. Získala dokonce ortopedický certifikát AGR.
Na místo kolem sebe si nemohu stěžovat. Vše je příjemně po ruce, a celé pracoviště řidiče jako by mě celého objímalo, abych se nemusel nikam moc natahovat. Na zadních sedačkách je místa samozřejmě méně, a abych se posadil takzvaně za sebe, musel bych se jako řidič dost uskromnit. Astře to ale nemůžu mít za zlé, protože místo jako v limuzíně nemá žádný podobný hatchback. V tomto je Astra naprostým standardem.
Moderní pojetí digitálního kokpitu samozřejmě najdete i tady. Displej přístrojové desky i infotainmentu je dobře čitelný a s dobrou grafikou. Ovládání je intuitivní, menu nejsou nikterak rozsáhlá a nastavení podle vlastního gusta je chvilková práce. Astra trochu zmírňuje digitální šílenství klasickými tlačítky na středovém panelu. Nejen že přináší ovládání důležitých funkcí jako je třeba nastavování klimatizace, ale vypadají navíc elegantně a dobře zapadají do celého konceptu interiéru. Moje rozplývání ukončuje až nevzhledná rukojeť řadící páky.
Motorizací můžete mít v případě Astry hned několik. Ať už varianty dieselových nebo benzínových agregátů, tak i plug-in hybrid, nebo čistě elektro. Mě pod kapotou vrněl silnější tříválcový benzíňáček o objemu 1,2 litru. Přeplňovaný turbem, dávající výkon 130ti koní a s kroutícím momentem 230 N.m. Ano i tady si našel své míst downsizing. Ale nebyl jsem z toho smutný ani minutu. Dokonce i o dvě stě kubíků menší motory se dnes dávají do mnohem větších aut, a přeplňovaná dvanáctka nemá s Astrou žádný problém. Klasicky hrubý tříválcový projev tady nehledejte. Motor běží velmi hladce. Sympatický je i jeho projev. Táhne skoro až dieselově ihned odspodu a lineárně.
Není zde znatelný žádný turbo efekt a Astra mě po několika chvílích učí, že čím dříve řadím, tím je jízda příjemnější. S tímto motorem je až překvapivě svižná, a dech jí dochází až při vyšších dálničních rychlostech, kde už se dynamika výrazně ztrácí. Ve městě a na okreskách jsem si s jedna dvojkou ale úplně chrochtal. Nejen pro jeho jemnost a spodní zátah, ale i díky jeho nízkému apetitu, kdy si hravě vystačí s pěti litry Naturalu 95. V mém případě byla pohonná jednotka spojena s šestistupňovým manuálem. Hlavice řadící páky sice padne skvěle do ruky, ale tím to tak končí. Raději bych něco méně pohodlného, ale vkusnějšího do tak velmi povedeného astřího interiéru. Dráhy řazení jsou sice přesné, ale poněkud dlouhé a vzbuzují ve mně pocit gumovosti.
I tak jsem si ale s Astrou nejvíc užil okresky a dálnici. Podvozek je trochu tužšího ražení a o velkých výmolech vám dá vědět. To co mu chybí v plavnosti, dohání přesným vedením stopy a v zatáčkách z něj čiší jistota. Motor šlape na výbornou, brzdy se dávkují naprosto přirozeně a s přesným řízením je Astru radost vodit i v rychlém tempu, kde jsem nikdy neměl pocit, že už přestává zvládat. Dokonce mi dokázala přivodit i trochu toho řidičského vzrušení, což jsem od nesportovního mainstreamového hatchbacku moc nečekal. Vyzdvihnout musím i její příkladnou stabilitu při vyšších dálničních rychlostech, kterou znám spíše z větších limuzín. Aerodynamický hluk proniká do kabiny skoro minimálně a tak jsem se z delších cest vracel vyloženě odpočatý.
Opel Astra má sice nyní své geny od francouzského gigantu Stellantis. V jejím projevu jí to ale prospělo. Zachovala si svoji německou tuhost a stabilitu, ale získala jako bonus francouzskou jemnost. V jejím doslova relaxačním interiéru je radost sedět a není jí toho moc co vytknout. S automatickou převodovkou by pro mě byla absolutně bez chyby.
Plusy
– stabilita
– přesný podvozek
– jemný motor táhnoucí od spodu
– design
– skvělý interiér
Mínusy
– manuální převodovka
« První jízda: Ford Ranger Raptor je nekompromisní stroj na zábavu Nepodceňujte pravidelnou diagnostiku vozu »
