Alpy, jezera, vodopády a sto let stará auta. Zahřívací kolo 1000 Miglia přivedlo do Rakouska nádherné veterány včetně unikátní Alfy Romeo
Rakousko má většina z nás spojené se zasněženými štíty Alp, prvotřídními sjezdovkami, nebo naopak rozkvetlými horskými loukami, případně malebnými historickými městy u křišťálově čistých jezer. Málokdo si ho představuje jako kulisu špičkové veteránské soutěže – narozdíl od sousední Itálie. Ta automobily žila a žije a každoročně vítá nejslavnější světový závod historiků 1000 Miglia s kulisou desítek tisíc diváků u trati. A co to takhle propojit? napadlo organizátory italského superpodniku a loni si poprvé vyzkoušeli „přenos“ do alpských podmínek. Mělo to úspěch, takže se letos rozhodli v nové tradici pokračovat a rozjeli druhý ročník závodu, nazvaného 1000 Miglia Warm Up. Ano, tenhle závod je „zahřívačkou“ na těch pravých tisíc italských mil – a zdejší vítěz dostane právo startovat na této ikonické rallye.
Žádná snobárna, sportovní výkon!
Jestliže někdo z čtenářů těchto řádek trpí závistí, nesnáší „bohaté lidi“ a jejich „předvádění“, ať dál nečte. Jasně, startovné na rakouskou „předehru“ přijde na 6 800 eur, tedy nějakých 170 tisíc korun (v ceně je i ubytování, strava a plný servis v průběhu třídenní soutěže), na pravé 1000 Miglia pak základní startovné stojí kolem 400 tisíc korun (oficiálně se částka nezveřejňuje). Jenže v závodech, jako jsou tyto, o peníze opravdu nejde. Lidé, kteří se jich účastní, nejsou snobové – to by s auty za miliony jezdili po veteránských přehlídkách Concourse d´Elegance, usrkávali šampaňské Louis Roederer a nechávali se odměňovat poháry za nejkrásnější stroj, nebo své čtyřkolové šperky postavili do garáže a nechali investičně „uzrát“.
Namísto toho se s vášní vrhají do veteránských rallye a dokážou jet na plné pecky. Další skupinou jsou ti, kteří sice sami miliony nedisponují, díky nezdolné chuti do závodění si však dokážou sehnat sponzory třeba ze světa významných renovátorských firem, kteří auto a startovné zařídí. V každém případě, snobové to rozhodně nejsou – když se s nimi o přestávkách soutěže u kávy bavíte, zjistíte, že je zajímá hlavně technika, sportovní výkon a vzrušení ze závodu. Jinak by koneckonců nenechali dobrovolně bičovat v otevřené kabině provazy deště v osmi stupních Celsia, přičemž jediné, co je chrání, je závodní přilba, brýle a (snad) nepromokavý overal. Motory jejich skvostů tady kvílí, karoserie se kroutí, auta prostě dostávají pořádně do těla. A posádky taky. V tom tkví to kouzlo, adrenalin, vzrušení, šmrncnuté nostalgií – chtějí zažít, jak před sto lety závodili Tazio Nuvolari, Louis Chiron nebo třeba naše Eliška Junková.
Bez světel za vítězstvím
Auta, která závodí, jsou často naprosté unikáty – největším z nich byl tentokrát vítězný vůz rallye, Alfa Romeo 6C 1750 Super Sport Zagato z roku 1929. Model, který byl podle odhadů vyroben v milánské továrně Portello pouze ve 257 exemplářích, má cenu – soudě podle několika proběhlých akcí – kolem 50 milionů korun. Pod kapotou tepe kompresorem přeplňovaný řadový šestiválec o objemu 1752 cm3, který umí vyprodukovat 85 koní – tedy v současných jednotkách 63 kilowattů. Dnes takové výkony mívají i obyčejné fabie, před sto lety to ovšem bylo něco – vždyť si to řekněte ještě jednou: osmdesát pět koní! To už je nějaká síla!
Zajímavé je, že právě s touto Alfou Romeo zvítězil na 1000 Miglia ročníku 1930 legendární Tazio Nuvolari. Historka je to téměř neuvěřitelná: v závodě se držel za týmovým kolegou Achillem Varzim v těsném závěsu a nad ránem zhasl světlomety. Varzi ho neviděl, myslel si, že ho setřásl a jel si v klidu pro vítězství. V cílové rovince v Brescii Tazio rozsvítil a kolegu předjel – a vyhrál! Stali se pak největšími konkurenty, o jejich rivalitě se dodnes vyprávějí legendy… Alfy Romeo si díky 1000 Miglia vybudovaly vynikající pověst výrobce spolehlivých a rychlých aut. Však jich také dodnes na závodech dost jezdí a bodují stejně jako před sto lety – dvojice Andrea Vesco a Fabio Salvinelli na tomto voze vyhráli letos originální závod 1000 Miglia už pošesté v řadě… A mimochodem, Alfa Romeo vyráběla jako poctu svým legendárním strojům dlouhá léta motory s obsahem 1,75 litru; najdete je i v běžných modelech, jako je třeba giulietta.
Ani další auta startovního pole rakouského warm-upu ovšem nebyla žádná „ořezávátka“ – soudobým alfám zdatně konkurovaly třeba lancie. Jely zde rovnou dvě, Lambda Torpedo Tipo 218 z roku 1929 a Tipo 223 8 Serie – i tyto kousky se na aukcích ve špičkovém stavu prodávají za ceny kolem 15 milionů korun. Velmi zajímavým autem byl také Fiat 1500 (1936) s řadovým šestiválcem pod kapotou. Na první pohled hodně připomíná aerodynamické před a poválečné Tatry – však je to taky jeden z prvních vozů testovaných v aerodynamickém tunelu; má mimo jiné zapuštěné kliky dveří, světlomety schované v blatnících a nízký aerodynamický odpor ve srovnání s většinou vozů té doby. Díky tomu také dokázal jet rychlostí až 115 km/h. A to bylo něco!
Dalšími krásnými kousky byly třeba Triumph TR3 nebo Mercedes 190 SL (1953), ale i modernější modely, například Ferrari 308 GTS z roku 1979. A třeba Porsche 356 Pre A z roku 1953 ve špičkovém stavu, jehož cena se pohybuje kolem deseti milionů korun; Maserati 3500 GT za zhruba sedm milionů, Jaguar XK 120 z roku 1952 za minimálně dva… Vlastně žádné ze zúčastněných aut z let 1928–1979 dalších zvučných značek jako Austin Healey, MG, Porsche, Mercedes-Benz, VW, ale i americká Corvette C2 nemělo nižší cenu než několik milionů. Mimochodem, všiml jsem si zajímavého detailu – MG Magnette z roku 1955 mělo pevný střed volantu, otáčel se jen jeho věnec. Tedy řešení, které zpopularizovala značka Citroën a používala ho ještě v nultých letech 21. století…
Mlha a krávy na trati
Cože? Ta cesta snad končí v zatáčce! Jdu ostře na brzdy a musím se bleskově zorientovat – ne, je to jen brutální „vracečka“! A ještě k tomu do neskutečného krpálu. Zillertalská horská silnice šplhá kamsi do oblak, jenže v mračné mlze není skoro nic vidět. Mžourám přes maličké čelní sklo, motor vyje na dvojku, pak na jedničku… Snažím se jet „pilu“ stejně jako skuteční závodníci v pelotonu, který stíhám. A i se svým dvacet let starým mini mám co dělat, abych stačil těm padesáti, devadesáti či stoletým veteránům. Za další zatáčkou stojí Triumph TR3 se zvednutou kapotou. Brzdím, chlapi vidí můj zelený organizátorský terč nalepený na kapotě a ujišťují mě, že si poradí. Mají potíže s baterií a dobíjením, ale servisní stroj je už na cestě. Tak svištím po alpské hřebenovce dál. Nejsme nějak extra vysoko, asi tak na úrovni Sněžky, 1600 metrů nad mořem. Skalnaté štíty jsou ještě nad námi, vidět ale nejsou, počasí malebným výhledům nepřeje. Prší opravdu vytrvale, což posádky nejstarších aut bez střechy určitě netěší.
Krátká zastávka na kafe a domácí štrúdl ve vyhřáté horské chatě Zellberg-Stüberl – a zase vzhůru do deště; čekají nás pro změnu kilometry dolů z kopce. Štve mě, že občas se zpoza horizontu vyloupne protijedoucí auto, dvakrát dokonce i autobus – jede se za normálního provozu, a Alpy jsou, bez ohledu na počasí, turistický ráj. Pozor, další zatáčka, do níž dobržďuju i očima, ale ve skluzu na kovových roštech ji dám. Rošty jsou poměrně zákeřné; chápu, že mají zabránit dobytku, aby se procházel po silnici, ale mokrý kov opravdu dost klouže. Taky rachotí a vytváří na cestě „zhup“ – což podvozek mého nizoučkého autíčka nenese moc radostně. A jak je vidět, rošty úplně nepomáhají – za další zákrutou mě čeká šok. Na cestě stojí kráva. Letargicky se tam nasunula, ví, že má převahu – zahlédl jsem ji a zastavil na poslední chvíli. Navíc není sama, za ní jdou kamarádky. Uffff, to bylo o fous!
Jaguár, který jsem se snažil stíhat, mezitím ujel, musím se tedy navigovat sám. Mám výhodu v tom, že můžu používat navigaci v mobilu – závodníkům je veškerá elektronika kromě časomíry zapovězená, itineráře jsou papírové. S pelotonem se sjedu zase až na obědě v Susi Alm v Königsleitenu, známém zimním středisku. Po sněhu naštěstí není ani památky, a dokonce se začíná i klubat unavené sluníčko – což se hodí, protože posádky čeká po zdolání průsmyku Gerlos ve výšce 1 500 metrů průjezd kolem proslavených Krimmelských vodopádů. Hodí se to tedy především nám, kteří se snažíme pořídit hezké fotky, závodníci sami si nejvyšších alpských vodopádů – ve třech kaskádách impozantních 385 metrů – příliš neužijí; sviští z kopce a pro vnímání přírodních krás Národního parku Vysoké Taury moc prostoru nemají.
Závěr prvního soutěžního dne nás zastihne na náměstí historického městečka Saalfelden-Leogang. Říkám si, kde „vyhrabali“ tu strašně vtipnou moderátorku, která komentuje dojezd každého z vozů a přechází přitom naprosto plynule z němčiny do italštiny a pak do angličtiny s kouzelným přízvukem… Až večer v obřím alpském hotelu Krallerhof zjišťuji, že je to samotná ředitelka závodu 1000 Miglia Francesca Parolinová. Když se jí ptám, proč se WarmUp jezdí právě v Rakousku, dozvídám se, že „zahřívačky“ probíhají ještě ve Švýcarsku, USA a v Dubaji. „Rakousko si ale musíte zamilovat. Všechno je tu pro závodění ideální, skvělí lidé, fantastické scenérie. Mille Miglia je tu v dobrých rukou,“ usmívá se. Mimochodem, slovo „mille“ v předchozí větě jsem použil jen proto, že v citaci nemají podle novinářských pravidel místo číslovky – jinak ale organizátoři striktně trvají na písemné formě 1000 Miglia. To jen ať jste před veteránisty za znalce…
Večerní program nás překvapuje i folklorní taneční skupinou v typických krojích s doprovodem tahací harmoniky, a taky místní specialitou – pečivem, na němž servírka zapálí osmdesátiprocentní rum. Ochutnám – a zjišťuji, že tenhle Kaiserschmarrn neboli „císařský trhanec“ chutí nejvíc připomíná českou žemlovku. Na rozdíl od ní se kousky namáčejí do švestkového nebo jablečného rozvaru či kompotu – ale i tak, podobnosti mezi českou a rakouskou kuchyní jsou ohromné. Kromě trhance je to samozřejmě notoricky známý „wienerschnitzel“, který jsem na téhle výpravě ochutnal několikrát. Každopádně po večeři se sedí jen krátce – o žádném flámování nemůže být řeč, na to už unavené posádky nemají vůbec chuť. Někteří maximálně zaplují do sauny a pak rychle do peřin nabrat síly na další náročný den. Ráno se vstává v 6.30 – v osm už auta bublají na startu!
Přesnost neznamená pomalost
Ještě jsme se nedostali k tomu, jak se takový velký veteránský závod vlastně jede. Nejde o rychlost, ale o přesnost a také o precizní navigaci podle slepého roadbooku, tedy bez uvedení názvů obcí a čísel silnic. „V pětatřiceti zkouškách musejí účastníci projet konkrétní úsek v určeném čase – ani rychleji, ani pomaleji. Zvlášť náročných je osm testů průměrné rychlosti, kterou je mezi dvěma body nutné přesně dodržet – říká se tomu jízda pravidelnosti,“ vysvětluje ředitelka rakouského závodu Angelika Colombini-Maier. Zajímavé – obě hlavní persony 1000 Miglia, originální italské
i „zahřívací“ rakouské, jsou ženy. Asi mají pro veterány větší slabost než muži – nebo zkrátka umí takovou náročnou akci lépe zorganizovat… Přesto s paní Angelikou nemůžu tak úplně souhlasit – pravidelnost je sice hlavním kritériem, jenže do časových kontrol je nutné přijet přesně na stanovený čas, což v běžném provozu není úplně jednoduché. Stačí, že vás někde zbrzdí traktor, pak krávy – a rázem musíte jet „pilu“, abyste nenachytali penalizaci…
Sobotní etapa pak vedla přes biatlonový areál v Hochfilzenu do Německa, na „coffee break“ jsme se zastavili u křišťálově čistého jezera Königssee v národním parku Berchtesgaden, které fascinuje krytými rybářskými přístavišti. Pak bylo nutné zdolat německou nejvýše položenou panoramatickou silnici Rossfeld, která stoupá do výška 1 570 metrů, a před polednem jsme si našli čas i na krátkou návštěvu Manro Classic Musea nedaleko Salzburku. Za návštěvu stoprocentně stojí – zdobí jej desítky veteránských auto-unikátů, ale také letadla, staré jukeboxy, prostě ráj pro milovníky retra. Organizátoři nás pak nadchli obědem v jedné z nejlepších rakouských restaurací Weyringer u jezera Wallersee, a už jsme se hrnuli rovnou do cíle, na náměstí Kajetanerplatz přímo v srdci salcburského Starého Města – kam se jinak auty dostanou jen místní rezidenti. Na 80 řidičů a spolujezdců tam čekaly odhadem stovky lidí; je vidět, že i v dnešní ekologií posedlé době je mezi námi dost fanoušků staré techniky, jimž nevadí chvíli dýchat vůni olovnatého benzinu.
Konečné výsledky se pak dozvídáme při sobotním večerním ceremoniálu v restauraci M32 na salcburském Mönchsbergu. Jak to, že ne rovnou při dojezdu aut do cíle, jak jsme zvyklí třeba z českých setinových rallye, kde informace o čase přijde na mobil během několika sekund po projetí cílovou fotobuňkou testu přesnosti? „Protože jsme tradicionalisté,“ říká Angelika Colombini-Maier, „změřené časy se zapisují do papírové karty, a ty se potom vyhodnocují až v cíli. Hezky analogově, propiskou, kalkulačkou. Když závodíte desítky let starými auty, bylo by hloupé používat moderní techniku,“ usmívá se.
A kdo tedy vyhrál? Loňský vítěz John Houtkamp z Nizozemí s již několikrát zmíněnou Alfou Romeo 6C SuperSport Zagato se nenechal ani letos zaskočit a znovu zvítězil, tentokrát se synem Rutgerem na sedadle spolujezdce, zatímco loni navigovala jeho manželka Chelly. Pro Rutgera to tedy byla premiéra, normálně jezdívá v doprovodné dodávce. Na otázku při galavečeru, kdo je lepší navigátor – manželka Chelly nebo syn Rutger – John odpověděl: „Omlouvám se, anglicky mluvím hodně špatně…“ Takže nejen veteránista, ale i diplomat…
O druhé místo zabojovali mladí Italové Sebastian Busi a Fabio Bicelli (Fiat 1500), kteří těsně porazili své krajany Massimiliana Moru a Osvalda Brescianiho na Jaguaru XK 120. Nejlepší ženskou posádkou byly Elena Signorini a Beatrice Smussi s Porsche 912, za což byly oceněny hodinkami Chopard od hlavního sponzora závodu.
1000 Miglia
Závod Tisíc mil (přesně 1005 římských mil čili 1618 km) na trase Brescia–Řím–Brescia je považován za „nejkrásnější závod světa“, tak jej alespoň nazval legendární Enzo Ferrari – i kvůli těžko představitelným zhruba 20 tisícům zatáčkám na trati. V letech 1927 až 1957 se soutěž jezdila jako skutečná rychlostní rallye. Traťový rekord padl v roce 1955, kdy legendární jezdec Stirling Moss a jeho navigátor Denis Jenkinson na Mercedesu 300 SLR zdolali trasu za těžko uvěřitelných 10 hodin, 7 minut a 48 vteřin. Jeho startovní číslo 722 (start z Brescie v 7:22 ráno, zatímco první vozy startovaly večer předtím) je od té doby legendou. Neuvěřitelná je představa, že Moss zvládl celých tisíc mil průměrnou rychlostí 157,6 km/h! Jisté je, že už ho nikdo nikdy nepřekoná, protože od roku 1957 se závod jako rychlostní rallye nejezdí.
Tehdy byl předčasně ukončen kvůli smrtelné havárii v obci Guidizzolo, kde Ferrari 335 S španělského pilota Alfonsa de Portaga explodovala přední pneumatika a auto vlétlo do davu; zahynuli nejen jezdec a navigátor, ale také devět diváků včetně šesti dětí. Tragédie natolik otřásla italskou veřejností, že vláda okamžitě závod ukončila a tři dny po nehodě vydala zákaz všech motoristických závodů na veřejných silnicích. Legendární rallye byla po několika krátkodechých pokusech obnovena v roce 1982 v podobě soutěže pravidelnosti historických vozů. Organizátoři účastníky pečlivě vybírají, do závodu pustí pouze 450 aut, která musejí plnit základní podmínku – účast v původních závodech v letech 1927 až 1957. Přesto je zájem obrovský – loni třeba organizátoři vybírali z více než 1400 zájemců z 35 zemí světa. I proto je „poukázka na start“ coby hlavní cena „warm-upu“ cennou trofejí.
« Tragédie: V Tesle uhořel muž a dvě děti. Auto v plamenech nešlo otevřít Se starším dieselem raději nejezděte do Itálie. Riskujete pořádnou pokutu »
