Automobilky se rády chlubí novinkami. Jenže některé pamatují desítky let a prodávají staré technologie jako žhavé novinky
Automobilky rády mluví o technologiích ve svých vozech jako o převratných novinkách. V reklamních materiálech se často dočtete, že právě představený systém přináší revoluci v komfortu nebo bezpečnosti. Jenže skutečnost bývá jiná. Řada „novinek“ je ve skutečnosti jen oprášeným návratem k řešením, která existovala už dávno.
V moderních autech najdeme tolik elektronických asistentů, že není těžké ztratit přehled. Pokud neznáte historii jejich vývoje, možná vás překvapí, že to, co dnes působí jako špičková technologie, má své kořeny už několik desetiletí zpět. A někdy dokonce platí, že pomocník, který má řidiči usnadnit jízdu, může být v praxi spíš na obtíž. Podívejme se na tři příklady, kde marketing slibuje „novotu“, ale realita ukazuje mnohem starší původ.
Asistent pro udržování v jízdním pruhu
Funkce, která dnes patří k běžné výbavě aut, funguje na poměrně jednoduchém principu: kamera snímá vodorovné dopravní značení a systém podle něj hlídá, aby auto zůstalo v pruhu. Když se blížíte k bílé čáře, elektronika zasáhne do řízení. Výrobci to prezentují jako moderní bezpečnostní technologii.
Jenže podobné řešení se objevilo už v 90. letech. V roce 1996 proběhl v Itálii projekt ARGO s vozem Lancia Thema. Auto bylo vybavené dvojicí černobílých kamer, které vytvářely stereoskopický obraz, a během šesti dnů zvládlo téměř 1900 kilometrů po dálnicích. Většinu trasy – konkrétně 94 % – absolvovalo prakticky bez zásahu řidiče. Ještě dříve, v roce 1990, vznikl experiment Navlab 2. Armádní HMMWV, osazený třemi počítači, se dokázal samostatně pohybovat v terénu rychlostí okolo 10 km/h a po silnici až 110 km/h.
Automatické přepínání dálkových světel
Dnes běžná funkce, která sama zhasne dálková světla při míjení či předjíždění jiného vozu, se může zdát jako čerstvá vychytávka posledních let. Ve skutečnosti ale existuje už od 70. let. V roce 1976 přišla Lancia Gamma s technologií, která dokázala reagovat na světla protijedoucích aut a podle toho dálková světla vypínala. A fungovalo to překvapivě dobře.
Dvojité přeplňování motorů
Přeplňování spalovacích motorů rozhodně není vynález posledních dekád. Už v roce 1905 si švýcarský inženýr Alfred Büchi nechal patentovat turbodmychadlo. V sériové výrobě se poprvé objevilo u Oldsmobilu Cutlass Jetfire. Ale tehdy šlo o jediný turbokompresor.
První sériové auto se dvěma turbodmychadly se objevilo v roce 1981 – Maserati Biturbo. Obě turba zde pracovaly paralelně a vytvářely stejný plnicí tlak. O pár let později, v roce 1985, přišlo Porsche 959 se sekvenčním systémem, který dokázal chytře kombinovat menší turbo pro nízké otáčky a větší turbo pro vyšší zátěž. Výhoda byla jasná: motor netrpěl tolik na tzv. turbodíru.
Dvojité přeplňování se dnes objevuje hlavně u dražších aut, i když existují výjimky. Druhá generace Škody Fabia RS kombinovala kompresor a turbo, aby dosáhla podobného efektu. A BMW M550d F10 šlo ještě dál – mělo rovnou tři turbodmychadla. Přesto v běžné praxi najdeme u většiny aut stále jen jedno turbo. Historie ale ukazuje, že technologie vícenásobného přeplňování tu s námi je už čtyři desetiletí.
.« Vůz, který předběhl svou dobu: pohodlí mu záviděly i německé limuzíny. Dnes je to bazarový poklad Vyšší posed v autě neznamená větší bezpečnost a přehled: SUV v testech propadla »
