Konec levného provozu elektromobilů? Státy chtějí zdanit domácí nabíjení i kilometry
V Evropě se znovu potvrzuje stará pravda: jakmile je něco dlouhodobě výhodné, dřív nebo později se najde způsob, jak to zpoplatnit. Tentokrát se pozornost obrací na elektromobily. Ne proto, že by je někdo chtěl zakázat nebo zatratit, ale z mnohem prozaičtějšího důvodu. Jejich řidiči neplatí spotřební daň z benzinu a nafty, která dnes tvoří velkou část příjmů státní kasy.
A jakmile se jednou ukáže, že v rozpočtu vzniká díra, začne se hledat, čím ji zalepit.
Proč jsou spalovací auta pro stát zlatý důl
Aby bylo jasné, o co jde, stačí se podívat, co vlastně platíte, když tankujete. Cena paliva není jen „ropa + něco navíc“. Je to směs několika vrstev:
– Světová cena ropy a její výkyvy podle nabídky, poptávky a geopolitiky.
– Kurz koruny vůči dolaru, protože ropa se obchoduje v USD.
– Marže rafinerií, distributorů a pump, která pokrývá logistiku, skladování, provoz a samozřejmě zisk.
– Spotřební daň, pevná položka nastavená státem na každý litr.
– DPH, které se počítá z celé částky – tedy i ze spotřební daně (ano, v praxi „daň z daně“).
Výsledek? Z ceny litru benzinu nebo nafty dělá významnou část právě zdanění. Z pohledu státu ideální systém: čím víc jezdíte, tím víc platíte – a ani nepotřebuje žádnou extra administrativu.
Elektromobilista netankuje. A tím pádem „neodvádí“
Elektrické auto neprojíždí kolem stojanu s pistolí, takže z něj neplyne spotřební daň z paliva. A to je přesně ten moment, kdy se začnou ozývat otázky typu: „Kdo pak bude platit silnice?“ Infrastruktura něco stojí – opravy, údržba, dálnice, mosty, tunely. A když velká část těchto peněz dnes teče z klasických paliv, je logické, že při růstu elektromobility začne státům chybět část příjmů.
Impuls nepřišel z Bruselu, ale ze Švýcarska
Zajímavé je, že konkrétní návrhy teď nerezonují primárně jako „nařízení EU“, ale jako nápad ze Švýcarska. Země mimo Evropskou unii, která navíc není typickým plakátovým příkladem bezmezného nadšení pro elektromobily. Spíš k nim přistupuje pragmaticky: auto je auto – a kdo používá silnice, má se na ně skládat.
A právě tahle logika stojí za snahou „srovnat účet“. Ne ve smyslu trestání elektromobilů, ale ve smyslu, aby řidiči spalovacích aut neměli pocit, že platí infrastrukturu za všechny, zatímco ti s baterií v podlaze mají jen výhody.
Varianta číslo 1: daň podle ujetých kilometrů
První návrh je vlastně jednoduchý a na papíře docela férový: platíš podle toho, kolik jezdíš. Čím víc kilometrů, tím větší opotřebení silnic a tím vyšší příspěvek.
Jak to kontrolovat? Nabízí se technické kontroly. Auto přijede na STK, zapíše se stav tachometru a z rozdílu proti minulé kontrole se spočítá poplatek. Tachometr se těžko „ukecá“, princip je srozumitelný.
Jenže v praxi to okamžitě otevírá další otázky:
– Má platit stejně malé městské elektroauto a dvoutunové elektrické SUV?
– Co služební auta a firemní flotily?
– Jak řešit půjčovny, krátkodobé pronájmy a sdílená auta?
– Jak nastavit sazbu, aby to nebyla jen symbolika, ale zároveň politická sebevražda?
I tak je to systém, který se snaží navázat platbu na reálné využívání silnic, ne na to, co má auto pod kapotou.
Varianta číslo 2: zdanit elektřinu na nabíjení – a to i doma
Druhá možnost zní jako přímá náhrada spotřební daně: speciální daň z kWh určené pro nabíjení elektromobilů. U veřejných nabíječek je to brnkačka – odběr v kWh je přesně změřený a stačí přidat daň do ceny.
Jenže komplikace začíná ve chvíli, kdy do hry vstoupí domácí nabíjení. Tam už nejde jen o „kolik jsi odebral“, ale hlavně o „jak poznáme, že to šlo do auta“. Spousta lidí nabíjí:
– z obyčejné zásuvky nebo wallboxu napojeného na běžný elektroměr,
– s různými tarify (ne každý má „EV tarif“),
– a někteří část elektřiny vyrábějí sami – fotovoltaika, domácí baterie, kombinace zdrojů.
A teď to oddělte: která kilowatthodina byla na pračku a která skončila v trakční baterii? Teoreticky lze dát samostatné měření pro wallbox, jenže ne každý wallbox má, ne každý nabíjí doma, někdo nabíjí v práci, u známých, na chalupě… a administrativní puzzle se začne rychle vrstvit.
Co z toho plyne: elektromobily už nejsou „chráněná zóna“
Celé to má jedno společné poselství: období, kdy se elektromobily braly jako kategorie, kterou je potřeba hýčkat úlevami a výjimkami, začíná končit. Státy postupně přecházejí do fáze: „Dobře, tak je začleníme do běžného systému výběru peněz.“ Podobně jako v minulosti postupně mizely různé výhody u jiných druhů pohonu.
Švýcarský přístup dává jasně najevo, že levný provoz elektromobilu nebude automatická samozřejmost napořád. Státy si dřív nebo později najdou cestu, jak si o svůj podíl říct – buď přes kilometry, přes elektřinu, nebo kombinací obojího.
.« Nové sedmimístné vlajkové SUV Škody dostalo jméno Peaq Škoda potvrdila domácí dominanci: drží přes třetinu trhu »
