Levné a poctivé: Nečekaný hrdina z bazaru aneb proč může Laguna porazit i novější soupeře
Ještě do roku 1994 držel Renault v nabídce model 21 – auto, které už tehdy spousta lidí brala jako trochu nešťastný vtip. Bylo proslulé tím, že se umělo kazit s nepříjemnou pravidelností. Právě tahle zkušenost dodnes živí pověst, že Renaulty prostě nejsou spolehlivé. Pak ale přišla Laguna a najednou to působilo, jako by značka otočila list. Novinka zaujala odvážnými tvary, na svou dobu překvapivě moderní výbavou a hlavně tím, že se řídila vážně dobře. Zpracování šlo viditelně nahoru a po faceliftu od roku 1998 se z ní navíc stal docela rozumný parťák, který už neuměl jen zlobit.
Nečekaná nabídka
Upřímně – nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že bych si Lagunu dobrovolně půjčil. Ne že by to bylo vyloženě ošklivé auto, ale zkrátka mě to nikdy netáhlo. Jenže jednoho dne mi volají kluci z AAA Auto, že pro mě mají něco „fakt zvláštního“. V hlavě mi okamžitě naskočilo Porsche, BMW, Mercedes… a oni: Laguna.
Jenže ne ledajaká. Konkrétně kousek po modernizaci, ročník 1998, a za celých pětadvacet let života na tachometru pouhých 32 tisíc kilometrů. Prostě auto, které skoro nejezdilo. A přesně tohle mě začalo bavit: jak se chová „novostaré“ auto, které vypadá, jako by právě sjelo z plakátu z devadesátek? A hlavně – má dnes smysl si něco takového koupit?
Design: kdysi futurismus
Když se na Lagunu podíváme očima roku 2026, žádná designová bomba to není. V devadesátkách to muselo působit svěže – oblý styl tehdy frčel a Laguna byla v tomhle směru odvážná. Jenže tyhle tvary zestárly o dost rychleji než třeba hranatější auta stejné éry. Na našem exempláři vás ale stejně nakonec nejvíc praští do očí něco jiného: zachovalost. Karoserie vypadá skoro jako nová, lak je krásný, detaily sedí. Je jasné, že majitel se o auto staral… nebo ho prostě skoro nepoužíval, což vyjde nastejno.
Interiér: devadesátky, které překvapí kvalitou
Uvnitř je to mnohem lepší příběh. Materiály působí pevně, nic nevrže, nic nepůsobí lacině a na dotek je to příjemnější, než by člověk od podobně starého auta čekal. A teď drobnost, která mě fakt dostala: i plasty u kolen jsou měkčené. Upřímně, i některé dnešní „prémiovky“ tohle občas neumí.
Výbava? Dnes už to zní skoro roztomile: elektrická přední okna, rádio, klimatizace. Jenže po pár kilometrech mi došlo, že přesně tohle je vlastně všechno, co od auta běžně chci. Ergonomie je stále úplně v pohodě a prostoru je překvapivě dost – i vzadu, kde jsem při pohledu zvenku čekal spíš kompromis.
A pak je tu zásadní věc: stav kabiny. Žádné oděrky, žádné „ošoupané“ ovladače, žádné škrábance. Interiér působí, jako by ho nikdo dvacet let neviděl. Navíc z něj jde skvělá retro atmosféra – taková ta poctivá, ne hraná. A rádio? Nečekaně hraje opravdu dobře.
Technika a cena: jednoduché, poctivé, levné
Pod kapotou sedí atmosférický dvoulitrový čtyřválec o výkonu 83 kW, spojený s pětistupňovým manuálem a pohonem předních kol. Žádné ESP, žádné elektronické kouzlení – jen klasika a ABS.
A teď to, co spoustu lidí zvedne ze židle: cena. Tenhle konkrétní kus v takhle výjimečném stavu stojí 66 tisíc korun. To je částka, která láká i člověka, co se na Lagunu nikdy netvářil zamilovaně.
Ještě před jízdou mi ale hlavou běžela logická otázka: může auto takhle staré, které skoro nejezdilo, fungovat správně? Nebo je to přesně ten typ muzejního kusu, který začne zlobit jen proto, že dlouho stál? Ano – stát autu škodí a někdy dost. Tady se to naštěstí projevilo jen v drobnostech: staré pneumatiky hučí, sedadlo je mírně povolené a stěrače prakticky nestírají. Nic dramatického, spíš věci za pár tisíc.
Nejvíc mě zpočátku štvalo řazení – trojku nešlo dát úplně hladce bez meziplynu. Jenže po zhruba stovce kilometrů se všechno „probralo“ a převodovka začala fungovat skoro jako dřív.
První metry: pocit poctivosti, který se dnes vytrácí
Odemknu dveře obyčejným klíčem, sednu do vysoko posazených a až překvapivě pohodlných sedaček a otočím klíčkem. Motor si hned odkašle typickým čtyřválcovým „štěknutím“ a má docela příjemný projev i na volnoběh.
Výhled z auta je skvělý, takže se rozjíždím a během dvou metrů mě naprosto nadchne spojka. Zabírá krásně plynule v celém rozsahu, má cit a jde dávkovat tak, že se člověk cítí jako lepší řidič. Upřímně – některé dnešní koncernové spojky by se mohly jít učit.
Volant sedí do rukou a řízení je příjemně tuhé – stará dobrá hydraulika, žádná sterilní hračka. Dráhy řazení jsou sice krátké, ale kulisa už není tak přesná, jak by člověk čekal od auta s takovým nájezdem. I tak je ale město rázem pohodové, až skoro stylové.
A podvozek? Ten je hlavní hvězda. Nerovnosti žehlí s naprostým klidem, a je mu jedno, jak rychle jedete. Tohle jsem v novém autě střední třídy nezažil už hodně dlouho. Odhlučnění od kol je navíc výborné – projedete kaluží a neozve se to typické moderní „šplouch“, jako když jedete v plechovce. Tady se na materiálu a izolaci očividně nešetřilo. Po dlouhé době mám pocit, že sedím v autě, které někdo fakt stavěl pořádně.
Dálnice: hluk přibude, jistota zůstává
Na dálnici zrychlím na nějakých 150 km/h. Aerodynamický hluk už je znatelný – přece jen devadesátky. Ale pořád to není nic, co by vás donutilo okamžitě zpomalit. Podvozek drží směr a ani D1 ho nerozhodí. Čekal jsem, že bude chytat koleje a rvát volantem jako některá starší BMW nebo Mercedesy, jenže Laguna zůstává překvapivě klidná.
Spotřeba ve městě i na dálnici se držela kolem 8 litrů na 100 km, což je na atmosférický dvoulitr staré školy naprosto v pohodě.
Okresky: strach zbytečný, auto umí být zábavné
Největší obavy jsem měl z okresních silnic. Přece jen – starý Renault a rychlá jízda, to není kombinace, která by historicky budila důvěru. Jenže realita mě dost překvapila. V zatáčkách se auto nenaklání nějak dramaticky, podvozek je jistý a s lepšími pneumatikami by z toho klidně mohl být i příjemný „daily“ na výlety.
Řízení je sice trochu delší, ale zato krásně čitelné a komunikativní. Brzdy jdou dobře dávkovat, spojka je pořád skvělá.
Motor má navíc solidní sílu už od nějakých 1400 ot./min a táhne ochotně až k šesti tisícům. Vedle dnešních downsizingových turbomotorů s prodlevou a umělým projevem působí tenhle „neuškrcený“ dvoulitr skoro jako malý mechanický artefakt. Reakce na plyn jsou bleskové – a co je nejlepší, nemáte pocit, že vám elektronika filtruje každou emoci. Prostě stará škola. Za mě jednoznačně palec nahoru.
Co se může kazit a proč to nemusí být tragédie
U téhle generace Laguny se typicky zmiňují věci jako občasné úniky oleje z motoru nebo převodovky, slabší akumulátor, potíže s alternátorem, rychlejší opotřebení brzd, kratší životnost výfuku, zlobení osvětlení, netěsnosti v chladicí soustavě (třeba čerpadlo), problémy s centrálem, palubním počítačem nebo řídicí jednotkou motoru.
Ten seznam vypadá děsivě, jenže v praxi to často znamená hlavně to, že se o auto musíte starat a nenechat drobnosti dojít do průšvihu. Když tohle zvládnete, můžete bez šílených investic jezdit klidně dalších deset let.
Závěr: proč mě toto auto překvapilo víc, než bych chtěl přiznat
Nakonec musím říct, že mě – i kolegu – tahle Laguna fakt chytla. A to jsem do toho šel s tím, že mě to auto vlastně ani nebaví. Jenže v reálu dává smysl: stojí málo, servis je relativně levný, motor je poctivý, podvozek komfortní, interiér příjemně kvalitní a celkově to působí jako dobře postavené auto z doby, kdy se ještě neoptimalizovalo každé kilo izolace na účet výrobních nákladů.
Upřímně, velké minus jsem hledal těžko. A v poměru cena/výkon si troufnu říct, že tenhle Renault klidně zahanbí i o dost mladší auta.
.« Škoda potvrdila domácí dominanci: drží přes třetinu trhu Stellantis utlumuje další továrnu. Měla být centrem elektrické revoluce »
