honda-gl-1800-gold-wing-tour-19

Test Honda GL 1800 Gold Wing Tour: Vládce asfaltu

6. 8. 2021 • Motocykly, Novinky

Honda Gold Wing je v motocyklovém světě naprostou ikonou. Asi nenajdete moc motorkářů, kterým by bylo potřeba dlouze vysvětlovat, o jaký model se jedná. Z relativně nenápadné nahaté motorky se za několik desetiletí transformoval přes krabicoidního mastodonta připomínajícího spíše užší auto až do dnešní doby, kdy řádně zeštíhlel a zesportovněl. Korunu vládce cestovatelů však statečně hájí i nadále.

Pro rok 2021 došlo jen k minimálním vylepšením, jakými jsou například zvětšení objemu kufrů, pohodlnější sedlo spolujezdce, nový materiál sedla, nebo vylepšený audiosystém. Dál Gold Winga pohání šestiválcový boxer o objemu 1833cm3 s výkonem 93 kW a kroutícím momentem 170Nm.

Určitě všichni si všimnou toho, jak je poslední model laděný hodně sportovně. Napovídají tomu nejen ostré tvary kapotáží. Hodně věcí je tu designově moderních. Ani náhodou nedává pocit jakési neohrabanosti. Naopak jasně dává najevo, že se u něj musí počítat i se sportovním potenciálem. Rozhodně nejhezčí pohled je pro mě na Gold Winga zepředu. Jeho obrovská LEDková světla s blinkry umístěnými v zrcátkách působí majestátně. Jejich práce v noci je naprosto famózní až na jednu chybku, které se budu věnovat déle, až přijde ten správný čas a s naší psanou jízdou se dostaneme do těch správných míst.

honda-gl-1800-gold-wing-tour-29 honda-gl-1800-gold-wing-tour-31

Motorka je to sice pěkně dlouhá a široká, ale nepůsobí na mě už na místě tak, že bych si s ní netroufl se pěkně protáhnout zácpou. Obvykle na testovacích motorkách najedu několik set kilometrů na mých oblíbených cestách západně nebo jižně od Prahy. Mám ve zvyku probrouzdat Křivoklátsko, nebo se motat kolem Slap či Orlíku. To jsem si ale v případě Gold Wingu přísně zakázal. Takovými trasami bych ho mohl skoro urazit a tak nezbývá, než se vydat přes půl Evropy. Pro to se Gold Wing přece narodil.

Ale pěkně popořádku. Sednutí na Golďase je samo o sobě prostě jiné.  Je docela nízký, takže nohu nemusím zvedat moc vysoko abych ji přehodil přes sedlo. To bude určitě vyhovovat i méně pohyblivým jezdcům. Nastupuje se na něj prostě parádně. Usednutí do sedla okamžitě navodí dojem luxusu a říkám si, že na tomhle křesle prostě zadek nezačne bolet nikdy.

Po probuzení řídící stanice se přede mnou rozsvítí palubní deska srovnatelná s autem a s nádhernou grafikou. Zvedám kila ze stojánku, ale nepřijde mi, že bych se s ním nijak pral. Čekal jsem to mnohem horší. Spuštění motoru bych přirovnal spíše k zažehnutí elektrárny. Šestiválec jen temně hučí a běží naprosto jemně, prost jakýchkoliv vibrací. Zmáčknutím tlačítka na řídítku aktivuji první rychlostní stupeň na automatické dvouspojkové převodovce. S jemným cvaknutím první kvalt zapadne a Golďas čeká na první povel. Nástup spojky je poměrně ostrý a na rozjezd to chce mít trochu cit v ruce. Zabírá totiž hned a mašina se dává okamžitě do pohybu.

honda-gl-1800-gold-wing-tour-38 honda-gl-1800-gold-wing-tour-35

Po pár metrech jsem jako doma. Posez snad ani nemůže být pohodlnější a v ruce svírám mohutná řídítka. Nejsou zase tak úplně vzadu abych byl na mašině v pololehu, ale naopak si přijdu lehoučce předkloněný. I tady Gold Wing naznačuje, že se sportovní jízdy rozhodně bát nebude. Automatická převodovka pracuje fantasticky. Skládá jeden kvalt za druhým za doprovodu jemného cvakání, a já si jen užívám majestátní jízdy městem. To že jedu na takovém mastodontu vůbec nevnímám. Přejíždím z pruhu do pruhu jako s mnohem lehčí motorkou a mezi střídavě jedoucími auty, které se nehodlají řadit do pravého pruhu kličkuji jedna báseň. Jo jasně, Gold Wing není žádná užovka, ale zase jsou už pryč ty doby, kdy bych si připadal jako že vezu dvoumetrovou tyč na štorc. Přichází totiž první zácpa a já se vesele prodírám mezi kolonami aut až na první příčky. Co si užívám jako na žádné jiné motorce je výhled v zrcátkách. Nic mi v nich nepřekáží a o dění za sebou mám dokonalý přehled.

Po několika kilometrech městem už upaluju po dálnici domů, kde si chci sbalit vše potřebné a konečně vyrazit na cestu. Celý motorkářský život jsem vždycky řešil spíš problém co nechám doma, abych se vůbec dokázal sbalit. Tady mě ale Gold Wing trochu zaskočil. Jako první jsem totiž začal plnit dva boční kufry, a když byly plné, otevřel jsem ještě horní kufr a zjistil, že do něj vlastně už nemám co dát. A to je navíc vlastně ten největší. Byla by škoda ho nevyužít a tak jsem začal balit věci, které bych jinak považoval brát s sebou na motorku jako totální hovadinu. Dopadlo to samozřejmě tak, že jsem z toho nakonec třičtvrtě věcí vůbec nepoužil, ale hlavně jsem si užil ten pocit, že prostě můžu. Asi nebude nikdo, kdo by si na Golďasu stěžoval na to, že nemá kam co dát. Leda by jel někam na měsíc ve dvou. Kouzlo Goldích kufrů je to, že za prvé krásně splývají jak tvarově tak esteticky s mašinou, nemusím nikam nic vázat a nikde mi nic neplandá. Disponuje prostě zavazadlovými prostory hodnými pravého cestovatele.

honda-gl-1800-gold-wing-tour-25

Nedočkavě vyrážím směr jih přes Písek, České Budějovice až do Dolního Dvořiště. Tady tradičně kupuji Rakouskou a Slovinskou známku a jedu dál. Trochu hraji o čas a tak nechávám okresky okreskami a až do Salzburgu volím dálnici. Kousek za hranicemi s Rakouskem přichází můj nejmíň oblíbený úsek, kterému říkám „Nuda před Lincem“. Spousta tunelů s krásnou dvouproudou silnicí, kde je bohužel téměř všude omezení na 100 nebo 80km/h. Tady přichází čas na tempomat a audio. Ladím rádio, které mi automaticky hledá dostupné stanice a hned je cesta o něco zábavnější. Konečně míjím Linz, nechávám za sebou i Salzburg a přichází ta zajímavější část cesty směrem na Zell am See. Po nutné návštěvě města a koupání v jezeře se už nemůžu dočkat na Mekku motorkářů, průsmyk Grossglockner. Paní u pokladny na vjezdu se ptám, jaká je teplota nahoře. Její informaci o pěti stupních sice ve 27mi stupňovém vedru nechci moc věřit, ale na druhou stranu se těším na příjemné ochlazení.

Po několika mírných zatáčkách konečně přicházejí pověstné serpentiny s úchvatnými výhledy. Sklon silnice je někdy opravdu pořádný a tady poprvé zjišťuji, že standartní režim automatické převodovky TOUR není úplně to pravé ořechové. Na můj vkus nechává v serpentině motor někdy až moc podtočený, a když chci ze zatáčky rychleji akcelerovat, vehementně podřadí a snaží se mi vytrhnout dlaně ze zápěstí. Navíc se mi moc nelíbí zvuk podtočeného motoru, i když se šestiválec s kamenným výrazem sobě vlastním tváří, jako že mu to vůbec nevadí. Mému uchu to ale prostě nelahodí. Volím tedy režim SPORT a to už je úplně jiná písnička. Převodovka si teď volí stupeň nižší, motor příjemně přede ve vyšších otáčkách a jízda je mnohem plynulejší.

honda-gl-1800-gold-wing-tour-5

V serpentinách nemám vůbec pocit, že bych se s váhou Gold Winga nějak pral. Jo jasně, je to znát, že nejedu na CB650 a nemůžu si to tady dávat na čas, ale jedu v totálním pohodlí a z krajiny saju vše co se jen dá. Na vrcholu si pak nemůžu ještě odpustit výjezd na vyhlídku Edelweisspitze. Je to přece jen ještě o pár metrů výš a ten výhled za to prostě stojí. Tady už je to na plně naloženém Golďasu ve dvou trochu vyšší dívčí. Serpentiny už nejsou tak bohatě široké a s hlaďoučkým asfaltem, ale stará cesta je oblečená do malých kočičích hlav, přes které tečou potůčky z tajícího sněhu a o drobné kamínky taky není nouze. Vodím tu mašinu s nejvyšší opatrností, snažím se držet stále svojí strany kdyby jel někdo ze shora proti mě, a soustředění je na nejvyšší úrovni. Ruku mám lehce strnulou od toho jak citlivě musím pracovat s plynem a chvílemi jsem jen okamžik od toho kdy přichází pocit, že budu dávat nohu na zem. Gold Wing mě v tom ale nenechává. Jeho sametový šestiválec s automatickou převodovkou jsou sehraná dvojka, a dělá přesně to co potřebuju aby dělal. Necuká sebou dopředu a když zavřu plyn, zbytečně vehementně nedeceleruje. Po nekonečném kroucení řídítky jsem konečně nahoře a ten výhled skutečně za to stojí.

Na vyhlídce sice skutečně vládne ještě dost drsné počasí a teplota se pohybuje slibovaným pěti stupňům, s vidinou sjezdu na druhou stranu průsmyku a opětovného růstu teploty si ale dočasné ochlazení docela užívám. Vydávám se na druhou stranu průsmyku a protože už jsem přece jen delší dobu v teplotě, která příjemnému motorkaření moc nepřeje, pouštím vyhřívání heftů i sedla. Výkon je vskutku impozantní a po několika chvílích zase ubírám. Nejspíš někdo v Hodně počítal s tím, že se bude Gold Wing prodávat i v sibiřském Jakutsku. Spolujezdce dostal podobný nápad a svým odděleným ovládáním vyhřívání sedačky které má pohodlně u nohy si začal zadnici nahřívat taky. Nemusel ani nic říkat, ale palubní deska vám to ráda napráší ikonou, kde se zobrazí, že je zapnuté vyhřívání zadního sedla, a i to na jaký stupeň.

honda-gl-1800-gold-wing-tour-7

Míjím několikametrové masy sněhu a přichází další focení, které si nemůžu odpustit. Pro nejlepší fotku ale nechávám mašinu stát na odstavném plácku zatáčky, kde je zrovna stoupání silnice docela příkré. Tady přichází asi jediná nevýhoda automatu na kterou jsem přišel, a to je ta, že vás prostě při stání žádný kvalt nepodrží. Po vypnutí motoru skočí automaticky neutrál a není tady žádná poloha „P“ známá z automatů u aut. Je tady ale od toho ruční brzda, která se zabrzdí vytažením plastového madla na boku kapotáže.

Postavil jsem tedy mašinu v příkrém svahu a šel o kus dál pro dobrou fotku. Po několika fotkách jsem si ale všiml jak boční stojánek začíná kreslit po černém asfaltu a Golďas začíná pomalu couvat. Na poslední chvíli jsem ho stihnul chytit, a uvědomil  si, že pořádné zatažení brzdy je opravdu důležité.

V několika kilometrovém klesání na druhou stranu průsmyku se začíná teplota pozvolna zase zvedat a se soumrakem jsem dojel až k městu Lienz. Kolegové ale začali hledat ubytování ještě o kus dál. Ostatní členové výpravy začali už trochu brblat, protože se měl nocleh nacházet ještě o dalších 60 kilometrů dál, což dalšími serpentinami znamenalo ještě skoro hodinu a půl jízdy. Já jsem se tomu nijak nebránil, protože jsem opravdu nepociťoval žádné známky únavy. Za pár okamžiků padla už černo černá tma a to jsem poprvé ocenil světelnou show Gold Winga, který se svým světelným výkonem směle rovná nejnovějším automobilům. Není skutečně nic, co bych na cestě mohl přehlédnout. Na rovných úsecích a v táhlých zatáčkách jsem si doslova liboval a říkal si, kdyby tak svítila každá motorka jaká by to byla paráda. Horší překvapení na mě ale čekalo ve 180ti stupňových serpentinách. Než jsem totiž mašinu otočil do směru, viděl jsem, že nic nevidím. Sice jsem jak ve dne nasvětloval vnější svah zatáčky, ale tam kam jsem koukal jsem jel doslova po tmě. Tady bych ocenil nějaká menší světla do stran, která by přisvěcovala do zatáčky, něco jako má Honda Africa Twin.

honda-gl-1800-gold-wing-tour-3

Na druhý den mě po pár kilometrech podél Rakouské hranice čekal přejezd přes hraniční přechod do Slovinska, kde jsem po projetí Kranjské Gory směřoval do Tolminského národního parku přes průsmyk Vršič po takzvané Ruské cestě. Na jedné ze zastávek před průsmykem se mi stalo, že jsem úplně nedocvakl horní kufr, na což mě ale mašina na palubní desce upozornila, že není dovřený. Stejně tak jsou vybaveny i boční kufry, nebo vyklopený stojánek. I tohle si prostě Gold Wing pohlídá za vás, a tak není důvod se obávat, že byste někde cestou trousili trenky. Kufry jsou vybaveny i USB konektory pro dobíjení mobilu a všeho dalšího, takže o dostatek energie se na dlouhých cestách bát také nemusíte.

Takzvaná Ruská cesta, která se používala právě ruským vojskem a která přetíná přes Vršič Julské alpy je ještě o něco větší výzvou než Grossglockner. Její silnice je ještě o něco užší a serpentiny jsou od rakouské strany až na vrchol skoro všechny z kostek a pěkně utažené. I to se dá na Gold Wingu zvládnout a díky jeho obratnosti a zejména automatu jsem neměl na starost nic jiného než se vyhýbat z kopce padajícím obytňákům, pevně se držet řídítek a neřešit spojku. Dokonce když jsem byl někdy ne úplně spokojený s tím co zrovna automat řadí, stačilo jen kliknout do páčky na levém řídítku. Jsou tady dvě. Tak trochu se podobají přehazovačce na kole, jedna je na palec a druhá na ukazováček a v jakémkoliv režimu stačilo jen rychle kliknout a převodovka ve zlomku vteřiny řadila to co jsem chtěl. Naprosto skvělá věc, kterou jsem si zamiloval už při testu Afriky DCT.

honda-gl-1800-gold-wing-tour-17

Vršický průsmyk se se mnou pomalu loučil a po levé straně se začíná objevovat magicky tyrkysová řeka Soča. Z její krásy jsem nemohl odtrhnout oči a i díky tomu, že jsem se na Gold Wingu cítil tak bezpečně jsem se několikrát přistihl, že jedu v protisměru. Řeka Soča mě dovedla až k městu Tolmin, a zde už jsem se vydal trochu jiným směrem do údolí Ajdovščina, abych ještě odpoledne dorazil do Slovinského letoviska Portorož. Při projíždění Slovinských vesniček mě napadlo pořádně vyzkoušet audio systém. Dostupná autorádia zrovna nebyla úplně můj šálek kávy. Propojil jsem proto přes bluetooth svůj telefon s infotainmentem, naladil přes aplikaci Spotify Best of Rock 90´, zvedl štít do nejvyšší polohy a volume naplno.

Výkon audio soustavy je prostě impozantní. Jedna věc je udělat dobré audio a druhá je přizpůsobit tomu aerodynamiku aby z toho jezdec něco měl. Jel jsem už na motorkách, které sice hráli pěkně na místě, ale při jízdě mi kolem hlavy proudily turbulence tolik, že jsem z toho od 60km/h neměl vůbec nic ani v otevřené helmě. Tady je to úplně jinak. Už tak je aerodynamika skvěle zvládnutá a se zvedlým štítem do nejvyšší polohy i mě s mými 190ti cm dokáže odstínit od větru natolik, že jsem hudbu slyšel jako v autě. Ani spolujezdec není ochuzen o hudební zážitek. Repráky jsou totiž umístěny i v rozích zadního křesla a tak si hudbu užije stejně jako řidič.

honda-gl-1800-gold-wing-tour-22

Poměrně zkreslující je fakt, jak slyší hudbu i kolemjdoucí kolem silnice. Po chvíli jsem si začal všímat, že se hodně lidí začíná rozhlížet už z nějakých sto metrů odkud hudba hraje. Někteří pak jen nechápavě civěli, když zjistili, že tenhle pojízdný soundsystém je ve skutečnosti motorka. Když pak zrovna vyhrávala jejich oblíbená písnička, viděl jsem několik zdvižených palců, nebo dokonce pohyby připomínající tanec. Je fajn vidět některé lidi, které mají z projíždějícího Gold Winga radost.

Moje cesta tím dnem skončila v rozpáleném letovisku Portorož. V dalším dni už jsem se musel přesouvat zrychleným tempem zpět do Čech, a tak jsem zvolil nejrychlejší cestu po dálnici. Sever Rakouska a jih Čech ten den ale procházeli silné bouřky a tak jsem zvolil cestu přes Vídeň a Brno abych se trochu vyhnul. Vím o tom, že Rakouští policisté jsou dost přísní na dodržování rychlosti a neváhají nasolit tučnou pokutu. Všímal jsem si i mnoha stacionárních radarů na dálnici, ale dost často se mi stalo, že jsem prostě povolenou rychlost nedodržel. Pokud si totiž na Gold Wingu nezapnete tempomat, který pohlídá rychlost za vás, je průšvih na světě hned. Zvednutý štít do maximální polohy totiž dokáže všechen vítr poslat kolem vás, stabilita s narůstající rychlostí roste a přísun krouťáku a maximálního výkonu je tak mohutný, že je z nevinného předjíždění na tachometru hned třeba 180 km/h. I v této rychlosti jsem si připadal víc než na motorce spíš jako v kabrioletu. Vnímání rychlosti je prostě díky perfektní aerodynamice naprosto zkreslené.

honda-gl-1800-gold-wing-tour-21

Cesty do Prahy ten den čítala přibližně 900 km na jeden zátah. Je jasné, že po takové porci začne trochu pobolívat zadek i na takové mašině jako je Honda Gold Wing, ale to mě ostatně bolí už i v autě. Nádrž na více než 21 litrů se může zdát jako dostatečně velká na to, že budu zastavovat spíš dřív na protažení než na tankování. Vzhledem k tomu, že jsem se ale s Gold Wingem nijak nemazlil, točil s plynem jak šílenec a doufal, že dálniční radary nefotí i zezadu, dostal jsem na spotřebu 8l/100 km. Někomu to může znít jako obrovská spotřeba pro motorku, ale šestiválec jsem krmil co hrdlo ráčelo a tankoval jsem tak akorát, když už si moje tělesná schránka říkala o odpočinek. Těsně pod Vídní přišla celkem vydatná přeháňka, a já si řekl, že vyzkouším pověst o tom, jak Gold Wing dokáže nad určitou rychlost tak dobře odvádět prouděním vzduchu déšť, že řidič zůstane suchý. Dvěma slovy, nefunguje to.

Když déšť zesílil, proudy vody už se mi válely po stehnech a z horní hrany větrného štítu se mi kapky začaly rozprskávat po bundě. Zkoušel jsem to i ve vysoké rychlosti a Golďase hnal 180ti kilometrovou rychlostí. Nutno říct, že na vodou zalité dálnici jsem byl rozhodně nejrychlejší a na jiné motorce bych si to nedovolil. Gold Wing ale jako by byl zakousnutý do asfaltu, polykal jeden kilometr za druhým. Stabilita a jistota podvozku i v průtrži je ohromující. Po chvíli nezbývalo než zastavit na pumpě a navléct starý dobrý nepromok.  Po několika dalších kilometrech už nebyl potřeba a do Prahy jsem pak už dojel suchý.

honda-gl-1800-gold-wing-tour-4

Ten den jsem dojel k večeru bezpečně domů a za celý třídenní výlet jsem nakroutil krásných 2,5 tisíce kilometrů. Vždycky jsem zastáncem toho, že si svojí denní porci na motorce dávám kolem pěti set kilometrů, aby mě jízda ještě bavila a abych se na další den úplně neodrovnal. V případě Gold Wingu to však neplatí. Díky jeho pohodlí a komfortu, který na palubě vládne, se v klidu můžeme bavit o jednou takové porci a určitě bych neměl pocit z toho, že bych potřeboval služby fyzioterapeuta.

Poslední den testu, kdy jsem měl Cestovatele vracet do Hondy se mi stala nemilá událost, která mě ale jen přesvědčila o tom, jak Gold Wing dbá na bezpečnost posádky. Na levém multifunkčním displeji se dá zobrazovat několik aktuálních údajů. Jeden z nich je například tlak v předním i zadním kole, který jsem já volil jako výchozí, a přišel mi jako nejužitečnější údaj, který chci o motorce mít. Nechal jsem si ho tam proto zobrazený na stálo. Někde na silnici jsem ale přejel jakousi kovovou sponu z palety, která se zasekla do běhounu zadního kola. I přes to, že jsem zrovna nekoukal na tlak v pneumatikách a kochal se cestou, tlak skokově trochu poklesnul a Gold Wing mě na to ihned upozornil zvukovou výstrahou a žlutou kontrolkou.

Viděl jsem, že tlak na zadním kole klesá, ale pak se zastavil na přijatelné hodnotě a tak jsem mohl pokračovat dál. Na benzínce jsem pak kolo dofouknul na maximální tlak, a v přímém přenosu sledoval digitální ukazatel co se na zadním kole děje. Takovýto přehled o aktuální situaci pneumatiky mi s klidem dovolil dojezd až do Prahy, kde jsem Golďase mohl vrátit.

honda-gl-1800-gold-wing-tour-18

Na Gold Wingu jsem vyzkoušel asi všechno co šlo. Jediné co jsem nevyzkoušel, a za co jsem upřímně rád, je jeho unikátní airbag umístěný na vrchu nádrže. Ovládání všech funkcí je ergonomicky perfektně zvládnuto. I když množství tlačítek na řídítkách nebo na nádrži může vypadat na první pohled šíleně, je jen otázkou chvilky než se s tím každý sžije. Všechno má svojí logiku a je na správném místě. Na řídítkách se ovládají jak všechny funkce infotainmentu, manuální řazení, tak i třeba šnečí popojíždení oběma směry na místě. Tuhle funkci jsem využil jen párkrát, když jsem třeba potřeboval couvnout při parkování přes obrubník nebo v prudším svahu. V jiných situacích ale nebyl problém s Golďasem manipulovat i klasicky jen za pomoci nohou. Není to zas tak náročné a nereálné.

Nový Gold Wing mě překvapil v mnoha směrech. Je rozhodně cestovatelským etalonem. Na polykání stovek a tisíců kilometrů se prostě narodil. Jeho stabilita je úchvatná, ovladatelnost prvotřídní a ve sportovním režimu z vás doslova svým přívalem kroutícího momentu vymačká adrenalin. Brzdy jsou přiměřené váze a i v plném naložení dokáží zastavit tuhle rozjetou lokomotivu jen dvěma prsty na pár metrech. Svými systémy nabízí snad všechno, co na motorce dnešní doby můžete mít a svého jezdce se snaží hýčkat pohodlím a střežit všemi možnými bezpečnostními vychytávkami.  Můžete si na něm s přimhouřeným okem i lehce zasportovat a klopit zatáčky až několik centimetrů od nablýskaných výfuků. I to vám Gold Wing všechno dá. Ano Honda si za to nechá pořádně zaplatit, ale pokud vám těch peněz není líto, těžko budete hledat motorku, se kterou toho za jeden den uvidíte tolik co se „Zlatým křídlem“.  Tam kde totiž vy pokračujete v jízdě, ostatní už odpadávají jako mouchy po zásahu Biolitem.

.

« »

https://myrosatis.com/wp-content/uploads/2021/03/21210305car-air-purifier.html https://www.autojournal.cz/how-to-use-baking-soda-to-deodorize-refrigerator/