Test Hyundai IONIQ Electric. Soused na baterky
Současné nejžhavější trendy mezi automobily by se daly řadit do dvou kategorií. Tou první jsou SUV, u kterých se automobilky předhánějí v tom, kdo jich dokáže vychrlit víc v co nejkratším čase, někdy i na úkor zaběhlých modelů. Tou druhou kategorií jsou elektromobily, jejichž popularita nabyla ze dne na den neskutečných rozměrů, a to především kvůli vizionáři Elonu Muskovi a jeho zázrakem stále fungující automobilce Tesla. Elektromobily jsou dnes módní záležitostí a přitahují k autům i lidi, které běžná auta nikdy nezajímala. To, jestli budou jen slepou uličkou vývoje, ukáže asi až čas. Stále je potřeba vyřešit několik problémů, jako dobíjení a především výrobu a následnou recyklaci baterií. Zákazníci je ale nyní chtějí, tak se každá automobilka snaží do své nabídky alespoň jeden takový model zařadit. A výjimkou není ani Hyundai, který na to jde pěkně od lesa a celou elektrifikaci sfoukl jedním modelem- IONIQ. Ten se nabízí jako hybrid, plug-in hybrid a konečně také jako plně elektrický model. Přesně ten přistál v garáži mně a musím říct, že jsem se na něj hodně těšil. V oblasti elektromobility jsem stále lehce skeptický, takže týdenní soužití s jedním zástupcem tohoto druhu mohlo vrhnout nové světlo do mého lehce zakaleného pohledu na tuto kategorii.
Vynecháme-li již zmíněnou Teslu, potažmo výrobce exkluzivních elektrických supersportů, mají běžné elektromobily jedno společné. Téměř bez výhrady jsou – jemně řečeno – hnusné. Do jisté míry za to mohou designéři, kteří se snaží výstředním vzhledem vypíchnout odlišnost pohonu, ale hlavně za to může fakt, že do jejich tvarů mnohem více promlouvá aerodynamika. Elektrický pohon je stále ještě v plenkách a tak je cíl dosáhnout maximální efektivity. A elektromobily svou snahou klouzat vzduchem s co nejmenším odporem působí trochu jak nákupní vozíčky ve tvaru aut v obchoďácích. Naštěstí se blýská na lepší časy.
Brzy se po našich silnicích budou bezhlučně prohánět nové Jaguáry, Hyundai Kona Electric, nebo třeba modernizovaný Nissan Leaf. Nicméně mezi současnými mainstreamovými automobily vypadá IONIQ opravdu dobře. Tvary vzdáleně připomíná Toyotu Prius druhé generace, ale Hyundai do nich znatelně vtiskl DNA svých současných vozů. Elektrickou variantu od ostatních bezpečně odlišíte podle absence mřížky. Namísto ní je lakovaný díl, v mém případě bohužel šedou barvou (černě lakovaný se mi líbí víc). Ve světlometech a denním svícení jasně vidíme podpis aktuální generace i30. Boční linie jsou prosty jakýchkoliv kudrlinek a ladně přechází v elegantně se zvedající záď s dvojitých oknem, které je sice hezké ale výhled vzad je kvůli němu dost mizerný. Auto působí elegantně a nesnaží se do světa křičet, že je na elektřinu, což beru určitě jako plus.
Celý exteriér se nese ve znaku kvalitního zpracování a skvělého slícování jednotlivých dílů a v interiéru tomu není jinak. Snoubí se zde futuristické prvky s těmi klasickými. Především opěrka sdružující ovládací prvky pohonu mi připadala jak z křesla kapitána Kirka na kosmické lodi Enterprise. Je to řešeno opravdu chytře – přímo pod rukou se nachází ovládání pohonu, volba jízdních režimů a ovládání vyhřívání, popřípadě odvětrávání sedaček. Vše se dá ovládat bez jediného pohybu rukou – skvělé! Najdeme zde také přihrádku na mobil s bezdrátovým dobíjením. Interiér má, jak je u Hyundaie zvykem, skvělou ergonomii a všechny důležité ovládací prvky jsou přesně tam, kde byste je čekali. Radost mi také udělala vkusně zabudovaná obrazovka infotainmentu – díkybohu žádný trčící tablet (ten je mimochodem velice dobře odladěn). Má opravdu rychlé reakce a jeho uspořádání je logické, není tedy potřeba dlouze se s ním seznamovat. Mezi neprémiovkami se jedná o jeden z nejlepších systémů. Chválím také ponechání hardwarových tlačítek u nejdůležitějších funkcí.
Pozice řidiče je trochu vyšší, než by se mi líbilo, ale sedadla jsou velice komfortní – to řidičovo se dokonce při vystupování o něco posune dozadu, aby vám nepřekážel volant. Nevzpomínám si na jiné vozidlo v této třídě, které to umí. Volant má ideální průměr a dobře se drží. Všechna tlačítka jsou dostatečně velká a kvalitní na dotek. Kapličku přístrojů okupují tři displeje, které mají skvělé rozlišení a dobře vás informují o nepřeberném množství věcí. Sledovat můžete stav baterie, úroveň rekuperace, promítnout si navigaci a to vše klidně najednou. Vše je přehledné a logické. Musím Hyundai pochválit, interiér IONIQ je po čertech příjemné místo na cestování a je vidět, že si s jeho uspořádáním a funkcionalitou dal někde hodně práce. Jedná so o supermoderní auto s fůrou technologií, ale člověk se tu ihned cítí jako doma.
Běžně bych se teď pustil do popisu toho, co tluče pod kapotou testovaného kousku. Ale ono netluče nic, spíš jen tak šumí. Hyundai vsadil na elektromotor mezi předními koly a lithium-ion polymerovou baterii nad zadní nápravou. Kapacita akumulátoru je 28 kWh, což většině z nás nejspíš nic neřekne, ale výkon celé soustavy je 120 koní a velice pěkných 295 Nm. O elektromobilech panuje přesvědčení, že jsou kvůli bateriím šíleně těžké, ale Ioniq váží pouze 1,5 tuny, což je víceméně to samé, co váží podobné auto se spalovacím motorem. Troufnu si ale říct, že Ioniq je oproti podobně těžkému a podobně výkonnému autu se spalovacím motorem daleko svižnější. Dostupnost maximálního výkonu ve všech otáčkách je u elektromobilů opravdu návyková. Kdykoliv se dotknete plynu (nebo vypínače, jak chcete) máte okamžitě k dostání 100% výkonu bez jakékoliv prodlevy.
A musím říct, že IONIQ umí zrychlovat opravdu působivě, především při pružném zrychlení. Vlastně je jízda s ním velice příjemná, a to především kvůli neuvěřitelnému klidu na palubě. A nejde jen o absenci hluku od motoru, ale také o absenci jakýchkoliv mechanických vibrací, na které už jsme tak zvyklí, že je ani nevnímáme, jako ty od motoru a převodovky. Zkrátka jen přidejte a jakoby se kolem vás začal posouvat svět místo toho, aby se auto vydalo kupředu. Ani po týdnu mě to nepřestalo fascinovat. Co mě taky opravdu bavilo, bylo to, že jsem si většinu týdne vystačil s jedním pedálem.
Podle úrovně nastavené rekuperace IONIQ totiž sám brzdí. V reálu to funguje tak, že když na plyn tlačíte, auto jede, když plyn povolujete, auto zpomaluje (a dobíjí baterie). Brzdy jsem používal opravdu jen při nouzovém brždění. Tím se vlastně dostáváme k otázce, jestli může elektromobil bavit takového pravověrného petrolheada, jako jsem já. No, vlastně jo. Může. Jen je to trochu jiná zábava, taková nerdská. Přiznám se, že mě opravdu bavilo sledovat, jak plynule se mi daří proplouvat městem, upravovat si úroveň rekuperace pádýlky pod volantem s honem za co nejlepší spotřebou. Chce to trochu jiný přístup, ale svým způsobem to zábava za volantem je. Co se spotřeby týče, dařilo se mi ve městě jezdit kolem 12 kWh na 100km, když jsem se nijak extra nehlídal, při snaze o vetší efektivitu se dalo jezdit někde na pomezí 10,5 kWh. Mimo město se při extrémním sebezapření dá jet i za 9, ale běžná jízda s klimatizací a využíváním potenciálu motoru vyjde na nějakých 10 kWh. Proklamovaný dojezd 280km tedy není zcela nereálný, jen se musíte trochu ovládat. Já se s trochu těžší nohou pohyboval kolem 230 km, což považuji za slušný výsledek. Na běžné ježdění po městě je to více, než dostačující.
Ve městě se nakonec IONIQ bude cítit nejlépe. Podvozek zde funguje na jedničku, dovnitř nepouští žádné rázy a ukázkově filtruje nerovnosti. Mimo město zase oceníte nízkou úroveň aerodynamického hluku, i díky nízkému součiniteli aerodynamického odporu- 0,24. Na okreskách se ale auto trochu víc naklání a při rychlejším průjezdu zatáčkou zvláštně napadá na vnější přední kolo. Společně s mrtvým řízením to na jistotě moc nepřidá a je opravdu znát, že IONIQU sedí hlavně klidné tempo ve kterém se komfortem rovná i o třídu vyšším vozům.
A jak je to tedy s globálním nástupem elektromobilů? V nejbližších letech se asi žádného extrémního boomu nedočkáme. Dojezdy jsou stále dost omezené a delší výlet musíte pečlivě plánovat podle nabíjecích stanic, a tady narážíme na další překážku. Většina veřejných nabíjecích stanic je formátu AC, který akumulátor nabije na 100% za nekonečných 4,5 hodiny – a představte si každých 200-300 kilometrů 4,5 hodiny čekat. Je pravdou, že nabíjecí stanice DC dokážou nabít IONIQ na 20 minut a to už dle mého není problém, jen jejich hustota je zoufale malá. Na pořádný rozmach elektromobility si tedy ještě budeme nejspíš muset chvíli počkat – pokud se do té doby neobjeví nový, efektivnější alternativní pohon. A nakonec je tu cena. Chápu, že za nové technologie se platí, ale testovaný kousek přelezl hranici milionu korun a i přes veškerou snahu jsem se v něm, bohužel, jako v autě za milion necítil. Ale bez mučení se přiznám, že kdybych za něj nemusel platit, tak bych IONIQ Electric bez váhání bral jako svůj dopravní prostředek po městě. Záplava luxusní výbavy a komfort v kombinaci s nulovými náklady na provoz z něj dělají ideálního parťáka na dojíždění do práce.
Hyundai IONIQ Electric je nebývale zdařilé auto. Je elegantní, má působivou dynamiku a posádku zahrne luxusní výbavou. S reálným dojezdem přes 200 km se z něj stává jíž opravdu zajímavá alternativa. Pokud jste fanda do technologií, je před vámi jeden z nejpovedenějších elektromobilů dneška.
Plusy
Elegantní design
Výborný komfort jízdy
Náklady na provoz
Kvalitní zpracování
Jízdní dynamika
Reálný dojezd
Bohatá výbava
Minusy
Vyšší cena
Omezený prostor nad hlavou vzadu
Výhled dozadu
« Nárazové testy starších škodovek. Některé zcela propadly, jiné naopak překvapily Reportáž: Vítězem Barum Czech rally Zlín 2018 se stal již po sedmé Jan Kopecký »
