Test MINI Countryman C: větší, tišší, lepší a pořád hravý
Když se řekne MINI, většině lidí naskočí obraz drobného hatchbacku, který si hraje na stylovou hračku pro dospělé. Jenže tahle značka už patnáct let umí i něco úplně jiného: od roku 2010 má v nabídce kompaktní crossover. Třetí generace Countrymanu už není jen zvednuté MINI – je to regulérní kompaktní SUV.
A jestli si teď říkáte, že tohle je pro MINI skoro rouhání, tak klid. Countryman to totiž dokáže prodat důvtipem, originalitou a hlavně tím, že konečně působí dospěle: hodnotným interiérem i jízdními vlastnostmi, které už nejsou jen póza.
Rozměry: vyrostlo, ale nepůsobí jako plus size MINI
Tak o kolik je vlastně větší? Countryman má 4444 mm na délku, 1843 mm na šířku a 1661 mm na výšku. V praxi to znamená, že je delší než třeba Škoda Karoq (4390 mm), ale nečekejte žádný dojem britské plus size modelky. Přes vyšší a robustnější proporce se designérům povedlo zvětšit auto tak, aby nevypadalo obtloustle, spíš naopak: hmota je přetavená do atraktivních, nápaditých tvarů, které pořád jasně odkazují na předchozí generace i na ikonický rukopis MINI.
Designové detaily, které dělají MINI MINI
Na první pohled zaujmou světla. Jsou pořád klasického oválného tvaru, jen teď decentně zploštělá, takže působí dynamičtěji a moderněji. Boční profil je příjemná evoluce minulých Countrymanů – nic, co by popřelo rodokmen. A zadní světla? Stále horizontální, s grafikou připomínající britskou vlajku. Hezký detail navíc je, že světelný motiv nemusí být jen jeden – v infotainmentu si můžete přepnout i jiné předvolené grafiky.
Zajímavou designovou specialitou je „fluidní“ C-sloupek, který se má lišit podle konkrétní verze. A přesně tohle jsou ty triky: drobnost, která dodá autu hravost a punc originality.
Jasně, design je čistě subjektivní disciplína – někdo bude nadšený, jiný si poklepe na čelo. Každopádně já oceňuju, s jakou lehkostí se podařilo auto nafouknout do SUV velikosti a přitom nenechat zmizet ten typický, okamžitě rozpoznatelný výraz.
Stejná platforma jako X1 a X2
Není žádné tajemství, že MINI těží ze zázemí mateřského BMW. Platforma je shodná s novou generací BMW X1 (a tím pádem i s X2). Pro automobilku to znamená logické úspory a sjednocení techniky – pro zákazníka pak jednu zásadní věc: Countryman se nesnaží jen vypadat prémiově, on se tak umí i chovat. K tomu se ale dostanu až u jízdy.
Interiér jako velké překvapení: tady jsem se fakt chytil
V dnešní době unifikace, kdy se auta začínají podobat jako vejce vejci a rozdíl mezi mainstreamem a prémií se místy rozpouští do mlhy, je interiér nového Countrymanu příjemná facka realitě. Tohle je přesně ten typ kabiny, u které si řeknete: „Aha, někdo se snažil mít nápad.“
Textilní výplně dveří a obšitá palubní deska ve dvoubarevném provedení vypadají skvěle, navíc si můžete vybírat z velkého vzorníku. A sympatický detail: textil je nasvícený ambientním osvětlením, které umí měnit vzory i barvy. Není to křiklavé, je to chytré.
Jenže stejně vás první „wow“ nejspíš trefí jinde – u displeje infotainmentu.
Kulatý displej: paráda na pohled, dotyková realita v praxi
Tady MINI vytáhlo něco, co v sériové výrobě u aut není běžné: kulatý displej i s rámečkem. Vypadá to senzačně a do konceptu značky to sedí dokonale. Rozhraní je technicky převzaté z BMW, ale s miňáckou nástavbou – graficky rozmanitou, hravou a místy až roztomile stylizovanou.
A hlavně, funguje skvěle. Odezva je rychlá, chod plynulý a celé to působí jemně a prémiově. Osobně jsem si zamiloval retro zobrazení, které imituje původní MINI – ano, je to sentiment, ale funguje to.
Jenže s ergonomií už je to složitější. Menu jsou sice v principu intuitivní, problém je v tom, že přes tuhle kulatou obrazovku ovládáte prakticky celé auto. A protože tady není žádný otočný ovladač ani jiný „hardware“ prvek, všechno stojí na dotyku. Ano, trochu Tesla v MINI kabátě.
MINI navíc vyčistilo interiér od tlačítek opravdu razantně a zmizel i klasický displej před řidičem. Náhrada je head-up promítaný na samostatné sklíčko. Naštěstí ukazuje rychlost i spoustu dalších informací, takže člověk nemusí pořád koukat stranou.
Tlačítka skoro nikde, start jako knoflík a volič tam, kde ho nechcete
Pod displejem sice nějaká „hardwarová“ lišta existuje, ale v zásadě je redukovaná na minimum – dominuje jí ovládání startu. A vlastně ani nejde o klasické tlačítko: je to knoflík, který otočíte do strany a hotovo, nastartováno. Milé, nápadité, typické MINI.
Vedle toho zůstává volič jízdních režimů a… ehm, převodovky. Nápad to je, jenže ergonomicky je to dost nešťastné: je to malé, je to v místě, kde by to ruka nečekala a manipulace není tak přirozená, jako když máte klasický volič uprostřed tunelu nebo vedle volantu. Tady prostě stará škola vítězí.
A ještě jedna čistě emocionální poznámka (protože ji v autě fakt cítím): jako milovníka aviatiky mě trochu mrzí, že zmizely „letecké“ přepínače osvětlení ze stropu, stejně jako část dřívějšího charakteru středového tunelu. Ale to je moje osobní nostalgie – vy nejspíš nebudete řešit, že moje letecké srdce zrovna tady trochu smutní.
Co je ale podstatné: kvalitativně je interiér úplně někde jinde než dřív. Materiály jsou prvotřídní, kabina potěší oko i ruku a celé to konečně odpovídá sebevědomé cenovce, se kterou Countryman dlouhodobě míří do prémiových vod.
Jízda: tady se rozhoduje, jestli to má smysl
A teď to hlavní, jak jezdí? Protože starší Countrymany (hlavně první generace) byly známé tím, že si pletly sportovní s nekomfortní. Tvrdé, nepohodlné, odhlučněním spíš podprůměrné. Nový Countryman díky vyspělé platformě jezdí brilantně. Ano, podvozek je pořád naladěný lehce tužším stylem, jenže rozdíl je v tom, jak to umí zpracovat. Do interiéru nepronikají tvrdé rány, auto neposkakuje a filtraci nerovností zvládá překvapivě dobře. Je pevné, ale dospělé.
MINI vždycky stavělo na radosti z řízení, a to je přece i tradiční parketa BMW. Tohle DNA je tady pořád cítit. Podvozek reaguje ochotně na povely od volantu, auto se stáčí s chutí do oblouku a pomáhá tomu i lehčí motor nad přední nápravou. Mechanický grip je solidní a limit nedotáčivosti u předokolky je posunutý dost daleko na to, aby se k němu běžný řidič jen tak nepřiblížil.
Příjemné je, že i když je to SUV, pořád se s tím dá svižně a zábavně jezdit po zakroucených silnicích. A další velké plus: odhlučnění. Motor, valivý hluk i aerodynamika jsou dobře potlačené, uvnitř je opravdu ticho a na dlouhých dálničních cestách umí být Countryman překvapivě pohodová prémiovka.
Základní motor: tříválec, který nepůsobí jako trest
Testované auto mělo pod kapotou základní motorizaci. Ano, tříválec. A ne, není to problém, a to přesně z důvodů, které se ukážou až v reálu. Základ tvoří přeplňovaný tříválec 1,5 litru s mild-hybridní podporou. Má 125 kW (170 koní) a 280 Nm a Countryman s ním nejede vůbec špatně. Papírově zvládá 0–100 km/h za 8,3 s a maximálně 212 km/h. Ale papír je papír – tady je důležité, jak působí v běžném životě. Motor má slušnou odezvu, auto s ním umí svižně zrychlovat a zvuk je překvapivě jadrný. Prostě žádná nuda.
A převodovka? Pro tuhle generaci je automat jediná volba. Není to sice ZF, nýbrž Aisin – i tak řadí dobře, rychle a logicky. Nevšiml jsem si žádných nevychovaných kopanců nebo zmatků. Spotřeba pak také umí potěšit: při dynamické jízdě se dá jezdit lehce nad 7 litrů, při klidnějším, předpisovém tempu okolo 6.
« Nové SUV nevypíná motor, ani nepípá, když jedete rychle. Navíc stojí málo, je velké a má moderní výbavu První jízda s Toyotou Urban Cruiser: nové elektrické SUV, které nechce být jen městské »
