Proč jsou dnešní auta tak komplikovaná? Šance na návrat k jednoduchosti už není
Moderní automobily se vyznačují jedním zajímavým trendem – jejich obsluha i provoz jsou stále náročnější. Myšlenka, že by vaše babička bez problémů řídila Teslu, působí spíš úsměvně. Dá se s tím něco dělat?
Není nutné mít zkušenosti se stovkou různých modelů, aby si člověk všiml, že složitost aut roste rok od roku. Ještě před pár desetiletími bylo jedno, jestli jste sedli do Fiatu nebo do Volkswagenu – vložili jste klíček, nastartovali a vyrazili. Rozdíly se omezovaly maximálně na řazení. Dnes? Než se rozjedete, čeká vás studium manuálu, případně telefonát kamarádovi, který už podobné auto zná. I tak se snadno stane, že se v ovládání ztratíte.
Potřebujeme opravdu takhle složitá auta?
Tahle otázka nemá jednoznačnou odpověď. Je dobré si ujasnit, co z moderní výbavy skutečně chceme a co je spíš na obtíž. Bezpečnostní prvky typu ABS, airbagy, ESP či centrální zamykání si nikdo rozumný odmyslet nechce. Klimatizace, elektrická okna, vyhřívaná sedadla nebo slušné audio také patří mezi prvky, které zpříjemňují život. Stejně tak parkovací senzory či kamera umí být praktické.
Jenže pak je tu druhá kategorie – systémy, které spíše otravují. Typickým příkladem je start-stop, obzvlášť pokud ho výrobce nedovolí vypnout. Nebo dotykové obrazovky, nahrazující klasická tlačítka. Jsou sice levnější a zvládnou zobrazit nespočet funkcí, ale intuitivní? Bezpečné? Ani náhodou. A přitom právě bezpečnost by měla stát na prvním místě.
Generace Z a „analogové“ řízení
Proč se tedy do aut dostává spousta prvků, které většina z nás nechce? Částečně je to tím, že výrobci musejí sledovat trendy a regulace. My pak musíme přijímat to, co nabízejí. Každý, kdo se někdy projel autem z devadesátých let, ví, že jízda v něm má zvláštní klid. Všechno funguje, nic zbytečně nerozptyluje, displeje zůstávají v přihrádce – na telefonu. A právě tam by podle mnohých také měly zůstat. Auta by měla zůstat auty, nikoli „pojízdnými iPady“, jak to trefně popsal někdo z kritiků.
Otázkou je, zda by si dnešní mladá generace dokázala užít jednoduchý vůz bez digitálních vychytávek. Pro ně je přirozené sdílet, ne vlastnit. A pokud se auto pokazí, není to důvod otevřít kapotu, ale spíš otevřít chat s odtahovou službou. Jejich ideálem je velký displej uprostřed palubky, který jim připomíná domácí televizi.
Dva světy: Tesla a sdílení versus Dacia a jednoduchost
A tak vznikají dva tábory – a mezi nimi masa nerozhodnutých. Na jedné straně mladí řidiči, pro něž je Octavia první generace nebo staré BMW E46 něco tak archaického, že by se tím raději nechlubili na sociálních sítích. Pokud se ovšem někdo z nich takového „old school“ auta zbavuje, klidně ho rád odkoupí někdo z nás.
Na druhé straně stojí zákazníci, kterým dokonale sedí filozofie Dacie. Pamatujete, jak se všichni smáli prvnímu Sanderu? A jak to dopadlo? Dnes má značka plné ruce práce s výrobou a modely jako Sandero, Duster nebo Jogger se prodávají rychleji, než je zvládají montovat. Tajemství úspěchu? Prosté – nabídnout jednoduché, dostupné a funkční auto, které se nesnaží být přenosným tabletem na kolech. Možná právě tudy vede cesta k budoucnosti.
.« Auta, která svým značkám doslova zachránila život Kolik skutečně ujede auto na rezervu? Palubní počítač nemusí říkat pravdu »
