Test ojetiny Kia Rio: Praktická, levná a kvalitní alternativa Fabie
Předchozí generace Ria nebyla ošklivé auto, od toho se Kia odprostila už docela dávno. U aktuální generace zepředu vynikne opravdu sebevědomý výraz, přimhouřené světlomety se s tradičními tygřími nozdrami v podobě masky skvěle doplňují. Z boku je nové rio jakoby posazené níž, už neroste nahoru směrem k zádi jako předchůdce, čemuž opticky pomáhá rovná okenní linie. Zezadu pak žádné designové výstřelky nevidíme, ale auto působí poměrně široce a dospěle.
Přední světlomety mají klasickou otevřenou optiku, ve vyšší výbavě dostanete projektorové s LED okružím denního svícení. Za dne výbava Comfort svítí žárovkami nad mlhovkami. Zde jsme si všimli jedné zvláštnosti. Denní žárovky totiž zhasínají při zatažené ruční brzdě.
Palec nahoru má od nás Kia za to, že v základní výbavě nabídne zmíněné přední mlhovky a také světelný senzor, který denní režim aktivuje automaticky. Umístěn je však na palubní desce, a tak i ve slunném dni neváhá na chvíli aktivovat hlavní světlomety i v těch nejkratších podjezdech. Než stihne rozsvítit, už jste dávno venku a vůz před sebou tak zbytečně “probliknete.”
Chytáme za kliku od dveří a zklame nás plechová rána při puštění kliky. Ne, úplně tiché není ani dovření dveří, ale to jen malá poznámka na úvod, protože jinak si interiér mnoho kritiky nezaslouží. Chválíme především nízký posaz za volantem. Výškové nastavitelné sedadlo se dá spustit příjemně nízko, volant lze přiblížit hrudníku a tak máte pocit, že sedíte v autě, ne na autě, jak to někdy u malých vozů bohužel bývá.
Palubní deska a veškeré další plastové díly v interiéru ve zkoušce cvrnknutí prstem neobstojí – nehet vás zabolí a zjistíte, že na měkčené plasty se tady nehraje. Vzhledem k ceně to jsme však ochotní přehlédnout, tím spíše, když mají materiály příjemnou texturu a nejsou lesklé, ale matné. Navíc jsou jednotlivé díly dobře zpracované k sobě. Jen na pražských kostkách se nám občas rozvibrovala vrchní část palubní desky, ale to se stává i v lepších rodinách…
Nejvíce vzhledem ke stupni výbavy překvapí příjemný a designově velmi zdařilý volant po stránce vzhledu a má tlačítka s přesným chodem. Palubní systém také neurazí. Svým tvarem ale připomíná, že tady designéři počítali s dotykovou obrazovkou.
Největší pochvalu si v interiéru zaslouží především prostor, který Rio nabídne nejen posádce. Přední pasažéři se příjemně uvelebí a dost míst zbývá i vzadu, díky nadprůměrnému rozvoru náprav 2 580 mm. Chvála míří i na zavazadlový prostor o objemu 325 litrů. Je dobře přístupný a má dvojité dno.
Rovnou je třeba přiznat, že testovanému Riu se líbí spíše klidná jízda než řezání zatáček. Důvodů je hned několik. Tím nejzásadnějším je naladění podvozku, který je přísně komfortní. Je měkčí, nerovnosti žehlí jako mnohem větší auto, ale jakmile budete chtít s autem řezat zatáčky, bude se naklánět a na nerovnostech i tak zvláštně „vlnit“. Pokud naopak pojedete po rozbité silnici v běžném tempu, budete překvapeni. Podvozek povrch vyhladí a přesto bude od kol ticho, žádné rány ani rázy nezpozorujete.
Klidnějšímu režimu jízdy nakonec přesvědčí i posilovač řízení. Ten je nastaven na poměrně vysoký účinek, a tak jde hodně zlehka. Kolem středové polohy je přitom trochu nepřesné, ovšem takové chování lze najít i u mnohem dražších aut. Vzhledem ke spíše městskému určení Kii Rio to ale není zase tak nepříjemné.
Čtyřválec o zdvihovém objemu 1,25 litru byl už v předchozí generaci Ria. Má stejných 62 kW maximálního výkonu. Platí pro něj všechny ctnosti i nectnosti malých atmosférických čtyřválců. Je velmi tichý a nízké otáčky zvládá absolutně bez vibrací a dunění. Na pátý převodový stupeň, který je u této motorizace maximem, úplně klidně s šimráním plynu jezdí i 60 či 55 km/h.
Mezi pozitiva jednotky počítáme i spotřebu paliva. Ta, na rozdíl od přeplňovaných motorů, tolik nezávisí na stylu jízdy. Při našem typickém střídavém režimu město-okresky-dálnice jsme se vešli do šesti a půl litrů na sto kilometrů. Odmažte si pro nás povinné zkoušení dynamiky a lze to i za šest až pět a půl.
Na druhé straně mince je však nutné počítat i s tím, že pod tři a půl tisíce otáček toho motor logicky moc nepředvede a pro jeho řinčivý zvuk jej s nadšením vytáčet nebudete. K pěti či dokonce šesti tisícům se podíváte spíš z nutnosti a poté motor zase usadíte do nižších otáček, které mu sedí. Takový projev nám připomíná třeba starou dobrou atmosférickou čtrnáctistovku od PSA. Potěší celkový klid na palubě. Odhlučnění motoru je povedené, stejně jako podvozek, ale ani aerodynamický hluk obtěžovat nebude.
Ojetina od AAA Auto měla na hřbetu kousek přes 80 000 kilometrů a nezaznamenali jsme žádné problémy. Podvozek nebouchal, v interiéru nic nevrzalo a nenesl žádné nadprůměrné známky opotřebení. Lze tak jasně usuzovat, že kvalita a trvanlivost tohoto modelu na tom není vůbec zle. Prodejce si jej v době testu cenil na 250 000 korun, což z vozidla činí velmi zajímavou alternativu například ke Škodě Fabia, přičemž Kia za nás vypadá lépe a nabídne o fous více.
« Test Land Rover Discovery D250: Král třídy SUV Test Ford Explorer AWD: Nejlepší elektromobil na MEB? »