Test ojetiny Volvo V90: Za málo peněz auto, které vám dá klid na duši a spoustu pohodlí
Kdo chce prémiové rodinné kombi, často mu automaticky přijde na mysl Audi A6 Avant nebo BMW řady 5 Touring. Jenže přesně v téhle disciplíně se umí nenápadně prosadit i třetí hráč, který netlačí na pilu a nepůsobí, že se potřebuje neustále předvádět. Volvo V90 je takové tiché eso a jeho největší zbraň není tabulka výkonu, ale zvláštní schopnost zklidnit posádku. Skoro až terapeuticky.
Zavřete dveře a venek přestane být důležitý
První dojem přichází hned po usednutí. Jakmile zaklapnou dveře, jako by se kolem auta vytvořila bublina. Hluk a stres zvenku se odfiltrují, uvnitř je klid – a ne takový ten tichý, co vznikne jen tím, že je auto dobře odhlučněné. Spíš pocit, že vás nic nehoní a nikdo na vás netlačí.
Hodně tomu pomáhá kabina: materiály působí opravdu prémiově, všechno je udělané poctivě a bez laciných dojmů. A prostor? Ten je velkorysý vpředu i vzadu tak, že si dovedu představit několik hodin v kuse bez toho, aby někdo v autě začal po hodině hledat, jak si nějak sednout jinak. Na dlouhé cesty ideální.
Interiér by si zasloužil trochu více výrazných prvků. Drží se osvědčeného skandinávského designu, který funguje dobře, takže není důvod ho měnit. Například pozice za volantem mě mile překvapila. Elektricky nastavitelné sedadlo řidiče s pamětí nabízí široké možnosti nastavení. Stejně flexibilní je i sportovní volant. Sedadla poskytují dobré boční vedení, které v ostrých zatáčkách udrží tělo pevně na místě.
A co infotainment? Nezvyklá vertikální orientace displeje se ukázala jako praktická. Rychle jsme se v něm zorientovali a dotyková obrazovka reaguje bez problémů. Volvo tradičně nabízí širokou škálu bezpečnostních asistentů včetně kamer.
Klid se nepřenáší jen do interiéru, ale i do jízdy
Stejný „zen“ dojem pokračuje i za jízdy. Testované V90 mělo dvoulitrový diesel o výkonu 140 kW, jenže na papíře vás možná zarazí jiná věc: maximálka 180 km/h. Člověk by čekal víc, ale tady nejde o chybu ani o slabší verzi – Volvo u novějších modelů záměrně omezuje nejvyšší rychlost právě na 180 km/h.
Okolo toho se kdysi vedly docela vášnivé debaty, jenže reálný život je mnohem nudnější než internetové diskuse. Za čtrnáct dní a přes tisíc kilometrů jsme ani jednou neměli pocit, že by nás to nějak brzdilo nebo omezovalo. Prostě se to neukáže jako problém. Ve Volvu nemáte potřebu si pořád něco dokazovat. Nehoní vás nutkání sešlápnout plyn až na podlahu, nebo přetlačovat se v pruzích.
Naopak – auto vás tak nějak nenápadně vede k civilizovanému chování. Ne výchovnými hláškami, ale tím, jak je naladěné. Najednou vám přijde normální pustit někoho z vedlejší, zpomalit dřív, než je nutné, nebo prostě zastavit u přechodu bez toho vnitřního boje „no tak rychle, ať už jsme pryč.“
Motor má dobré reakce a rád se nechá točit do otáček. Spotřeba se klidnou jízdou v rámci předpisů vejde i do 7 litrů. Testování sem zakončil se spotřebou 7,5 litrů a to jsem auto úplně nešetřil. Na svůj výkon a dynamiku je tato jednotka opravdu velmi efektivní.
Volvo je především o komfortu a v tomto ohledu primárně funguje i podvozek. Auto dokonale žehlí nástrahy českých silnic a je vyloženě příjemné s ním, jezdit. Na denní jezdění a dlouhé cesty je to ideální stroj.
Kufr neurazí, ale pár drobností by se hodilo doladit
Protože jde pořád o rodinné kombi, logicky jsme řešili i zavazadelník. Upřímně: objemem nás nijak nerozhodil, ani neoslnil – je to takové v pohodě. Na týdenní dovolenou se sbalíte bez dramatu, ale čekat, že vám kufr vyrazí dech, by bylo přehnané.
Na dlouhých cestách bychom ale ocenili víc odkládacích míst v kabině a klidně i drobnosti pro zadní řadu – třeba jednoduchý stolek nebo držák na tablet na opěradlech předních sedadel. A překvapivě nám chybělo i bezdrátové nabíjení telefonu, které v té době uměla běžně i auta o třídu níž.
Realita trhu: ojeté může dávat velký smysl
Volvo V90 rozhodně nepatřilo do kategorie za pár korun. Tedy, když bylo nové. Teď se dají ranné kusy, třeba jako testovaný vůz z AAA Auto a z roku 2018, pořídit do 400 000 korun.
Na co pozor
U některých aut se objevovaly elektronické závady, jenže většinu z nich výrobce vychytal v rámci svolávacích akcí v záruce. Často se taky řeší vibrace, které působí jako banálně špatně vyvážená kola, ale někdy je jejich původ jinde – třeba v brzdách, případně v kardanové hřídeli u verzí s pohonem všech kol. Přibližně kolem hranice 200 tisíc kilometrů už zpravidla přichází čas na dílčí repas přední nápravy; auta jezdící na velkých kolech se k tomu obvykle dopracují dřív.
Benzin vs. nafta: rozvody a typické potíže
U benzinových verzí je plus delší interval výměny rozvodového řemene – počítá se zhruba se 240 000 km, zatímco u dieselů se často mění už kolem 150 000 km. Starší naftové motory ještě bez AdBlue uměly nepříjemně zanášet EGR okruh. Občas se také objeví zvýšená spotřeba oleje, kterou řeší výměna pístních kroužků nebo rovnou nové písty.
Od „desetitisíců“ k velkým částkám
Do této chvíle se bavíme o opravách za desítky tisíc, jenže existuje i výrazně horší scénář: olej může unikat kvůli prasklému bloku motoru. To už je zásah, který se umí přehoupnout přes 150 000 Kč. Riziko se může týkat naftových motorů před modernizací.
Bi-turbo a PowerPulse: specifické slabiny
Dvojitě přeplňované diesely (bi-turbo D4 a D5) mívají problém s praskajícími hadicemi v sání. U D5 se navíc někdy přidají netěsnosti na přívodních hadicích k zásobníku stlačeného vzduchu systému PowerPulse, který má za úkol zrychlit reakci turba při přidání plynu.
Co je sázka na jistotu a čemu se vyhnout
Za nejbezpečnější volbu se považují benzinové motory T4, T5 a T6. Solidně vychází i mild-hybridy a ani plug-in hybridy nebývají vyloženě problematické. Naopak vrcholné provedení T8 Twin Engine se obecně nedoporučuje – je konstrukčně složité a jeho servis obvykle zvládnou jen úzce specializované dílny.
« Nové SUV od úspěšné značky má našlápnuto na hit. Prostor, pokrokový hybrid a moderní technologie Automobilový průmysl nenávidí elektromobilitu a sdílení, tvrdí ex šéf velké automobilky »
