Nesmrtelné motory: tato auta nikdy neprodávejte. Mají jednotky, které vydrží skoro všechno
Možná vám v garáži stojí jen starý diesel nebo obyčejný Civic, ale ve skutečnosti máte doma technický artefakt, který dnešní motory přežije o celé generace. Připomínáme legendární agregáty, které neřeší módu downsizingu, ani rozmary elektroniky. Naopak. Když jim dáte olej, filtry a trochu rozumu v pravé noze, odjedou s vámi klidně až na konec světa.
Stará škola versus choulostivá současnost
Dnešní sériové motory vznikají v době, kdy má moderní technika pověst rozmazlené primadony – elektroniky je všude plno, vše je extrémně citlivé na kvalitu servisů i provozní náplně a jakákoliv chyba v údržbě se rychle vymstí. Myšlenka „nesmrtelného“ agregátu tak působí skoro jako mýtus. Přesto, uprostřed světa downsizingových tříválců, komplikovaných vstřikovacích soustav a filtrů, které se urazí po pár krátkých trasách po městě, stále existuje několik motorů ze staré školy. Takových, o nichž mechanici mluví s respektem. Jednotky, které při slušném zacházení polykají statisíce kilometrů, aniž by se tvářily, že je čas na poslední pomazání.
Není výjimkou, že se jejich životní dráha vyšplhá klidně přes milion kilometrů, aniž by se majitel musel při každém odklopení kapoty chystat na účet za velkou generálku. Pokud tedy máte takový kus poctivé techniky schovaný v garáži, možná už dnes vlastníte něco, co bude za pár let patřit mezi poslední skutečné ikony. Přesně takové stroje, které by byla škoda pustit z domu. Jaké vozy a motory máme na mysli? Na absolutní špičce podobných žebříčků se prakticky vždy objeví stejné jméno – naftový pětiválec z Německa. Mercedes-Benz OM602 je v kuloárech znalců pojem. A není náhoda, že v servisech napříč světem se o něm mluví jako o jednom z nejspolehlivějších motorů, který kdy člověk navrhl.
Mercedes OM602: pětiválcový dieselový tank
Tenhle řadový pětihrnek se montoval do legendárních modelů, jako je W124, kompaktní W201 alias 190D i první generace Třídy G. Všude plnil stejnou roli – trochu hrubší, ale tichý a neúnavný dříč, který se nezalekne každodenní dřiny. Jeho pověst „nezničitelného železa“ nestojí na kouzlech, ale na konzervativním a poctivém návrhu se značnou rezervou. Mechanické vstřikování, minimum elektronických serepetiček, masivní konstrukce. Typ motoru, který nechce vidět diagnostiku pokaždé, když se na něj křivě podíváte. Proto není nijak výjimečné slyšet příběhy o nájezdech přes milion kilometrů, a to jen díky běžnému servisu.
Stačí klasika: pravidelně měnit olej, filtry, tankovat rozumnou naftu a nechovat se k pedálu plynu jako býk v aréně. OM602 pak prostě běží dál a dál, roky míjejí a motor dělá, jako by se nic nedělo. Na první pohled obyčejné auto. Ve skutečnosti ale typ vozu, který člověk jednou prodá – a za pár let si drbe hlavu, proč to udělal.
Honda D-series: lehkonohý benzínový nezmar
Z úplně jiné části světa pochází další velké jméno – benzínové čtyřválce Honda D-series. Tyhle motory zná snad každý fanoušek japonských aut. Objevovaly se v Civicu, ostrém CRX i dnes už lehce zapomenutém modelu Concerto. A jsou přesným opakem pomalých naftových traktorů.
Jsou lehké, rády se vytáčejí, reagují ochotně na plyn a přitom zvládnou i hodně necitlivé zacházení. Japonci vsadili na jednoduchou konstrukci, kvalitní materiály a precizní výrobu. Výsledek? Jednotky, které s klidem zvládnou statisíce kilometrů a stále startují na první otočení klíčku. A rozhodně nejde o motory, které by trpěly pokaždé, když je majitel „pošle do omezovače“ – spíš naopak. Velká část D-série v otáčkách doslova ožije, a tak kombinuje dlouhověkost s chutí k jízdě. Každý, kdo se někdy svezl v lehkém Civicu s tímto čtyřválcem a manuální převodovkou, ví, že i obyčejná okreska se umí během pár kilometrů proměnit v čistě mechanickou zábavu.
A to všechno bez nutnosti každou chvíli řešit nějakou drahou pohromu pod kapotou.
Toyota 1JZ/2JZ: tuningová legenda, která snese skoro všechno
Od Hondy je jen malý krok k další japonské hvězdě – tentokrát té, která si vydobyla status ikony především ve světě tuningu a filmů. Řadové šestiválce Toyota 1JZ a 2JZ asi netřeba dlouze představovat. Kdo viděl Rychle a zběsile, má je automaticky spojené s Toyotou Supra. Jenže tahle rodina motorů se neobjevila jen tam – našla cestu i do noblesnějších modelů, třeba do Lexusu IS300.
Kolem 1JZ/2JZ se postupem času vytvořil téměř kult nedotknutelné techniky. Základem je extrémně robustní litinový blok, který bez mrknutí oka snese i obrovské navýšení výkonu. V momentech, kdy by jiným motorům praskaly písty nebo by ojnice letěly ven z bloku, dokáže tato řadová šestka při rozumném nastavení a dobrém mazání zvládnout tlaky, které z původního auta udělají zcela jinou ligu. I proto tyto motory milují tunerské dílny po celém světě – dávají jim prostor experimentovat, aniž by bylo nutné po každém ostrém víkendu skládat motor znovu na ponku.
Zároveň ale platí, že i v sériové podobě, bez monstrózních turbodmychadel a extrémního ladění, patří 1JZ i 2JZ k jednotkám, které při rozumné péči často přežijí zbytek auta.
Volvo „Redblock“: červený švédský trezor
Ze severu přichází švédská odpověď na otázku, co vydrží téměř všechno – benzínové čtyřválce Volvo z řady B, mezi nadšenci známé jako „Redblock“. Přezdívka není náhodná – blok motoru byl už z výroby často natřený červenou barvou, takže i laik po otevření kapoty hned věděl, s kým má tu čest. Tyto agregáty najdete pod kapotou hranatých klasik, jako jsou Volvo 240, 740 či 940, tedy aut, která se už z dálky hlásí k době, kdy se karoserie kreslily pravítkem.
Stejně jako u ostatních „nesmrtelných“ motorů je tajemství Redblocku v jednoduchém a předimenzovaném řešení. Mechanické části mají velké bezpečnostní rezervy, pracovní otáčky nejsou přehnané a celé ústrojí nepotřebuje žádné složité vychytávky, které by po letech dělaly vrásky na čele. Není vůbec neobvyklé potkat Volvo s tímto motorem a nájezdem přes půl milionu kilometrů, které stále denně vozí své majitele do práce.
V takových kilometrových výškách už bývají dávno unavené interiéry, podvozkové díly nebo výfuková soustava. Ale červený blok si pořád spokojeně pobrukuje pod kapotou a maximálně si řekne o čerstvý olej a nové svíčky.
Volkswagen 1.9 TDI: nafta, která zmotorizovala střední Evropu
A pak je tu hvězda středoevropských silnic, motor, který zásadně přispěl k tomu, že si půlka regionu zvykla denně polykat stovky kilometrů – naftový Volkswagen 1.9 TDI. Zejména verze s rotačním čerpadlem se stala synonymem pro levnou kilometráž a schopnost bez reptání cestovat na dlouhé vzdálenosti. Tenhle čtyřválec poháněl Golf, Passat i první Octavii – auta, která na silnicích potkáváme dodnes.
Kritici mu léta vytýkali hrubší chod, nekultivovaný volnoběh, vibrace a typický „klepot“, podle kterého šlo „té dé íčko“ poznat na pumpě nebo na parkovišti ještě dřív, než jste ho zahlédli. Mají pravdu. Jenže právě ti samí kritici jen těžko popřou dvojici vlastností, díky kterým si 1.9 TDI vydobyl pověst nezničitelného dříče – fantastickou mechanickou odolnost a velmi nízkou spotřebu.
Když se s ním zacházelo aspoň trochu rozumně – olej se měnil včas, turbo dostalo šanci se po dálnici dochladit a nikdo motor netrápil plným plynem za studena – stalo se co? Z 1.9 TDI byl firemní kočár, rodinné kombi i rychlý dálniční expres v jednom. S nájezdy, při kterých by dnešní malolitrážní přeplňované motory už dávno stály zabalené v krabici na generálku. Pokud tedy ve vaší garáži parkuje některý z aut s těmito motory, možná je nejvyšší čas si přiznat, že tady se opravdu nevyplatí „prodám, uvidím, co bude dál“ – podobné poklady se totiž už skoro nevyrábějí.
.« Je nafta na odpis? V Evropě se propadla až na úplné dno, nejvíce v historii SUV do města nepatří. Praha proti nim chystá tvrdý zásah »
